Spolupráce úředníků a policie
Kateřina Jamborová. Foto: Jiří ReichlLoňské léto bylo z pohledu demonstrací a protestních shromáždění poměrně horké. Jaké poznatky z těchto zkušeností vyplývají?
Předně je třeba si uvědomit, že právo na svobodu shromažďovací patří mezi základní lidská práva. Shromáždění se každý rok koná na celém území republiky v řádech desítek tisíc. Podle zákona o právu shromažďovacím se řídí například i předvolební shromáždění, kterých je zejména ve volebním roce velké množství. Pouze velmi malá část z nich je problematická. V loňském roce lze jako nejproblematičtější hodnotit sérii protiromských shromáždění, která organizovali lidé kolem uskupení Českých lvů tvořeného „odpadlíky“ z Dělnické strany sociální spravedlnosti. Celkem od května do října proběhlo včetně shromáždění Českých lvů asi 26 těchto protestních akcí, z nichž nejvýznamnější se uskutečnily v Duchcově, Českých Budějovicích a Ostravě. Oproti obdobné sérii protiruských shromáždění na Šluknovsku v roce 2011 se ukázalo, že je velmi těžké odhadnout a identifikovat rizikové lokality pro vypuknutí dalších demonstrací nebo výtržností. Protestní shromáždění organizovaná krajní pravicí zároveň mobilizovala i scénu odpůrců, tvořenou kromě veřejnosti i stoupenci krajní levice. Paralelně s demonstracemi pravicových extremistů tak probíhaly i akce odpůrců, často happeningy, karnevaly i vlastní shromáždění. K vzájemným střetům však nedocházelo.
Dají se vysledovat nějaké trendy svolavatelů protestních shromáždění?
Svolavatelé ve většině případů postupují v souladu se zákonem o právu shromažďovacím a oznamují shromáždění 5 dnů před jejich plánovaným konáním příslušným obecním úřadům. Trend konání neoznámených shromáždění se příliš neosvědčil. Významným faktorem při svolávání shromáždění a jejich organizaci představuje internet, zejména facebook.
Zlepšuje se spolupráce zástupců měst a obcí, policie a Ministerstva vnitra?
Problematice práva shromažďovacího se věnuji od roku 2007 a za tu dobu jsem zaznamenala významný posun. Dříve se běžně stávalo, že obec a policie vzájemně nekomunikovaly. Obce a policie se tomu však za tu dobu již naučily, před shromážděními, kdy hrozí narušení veřejného pořádku, probíhají vzájemné schůzky, zástupci obce upozorňují policii na problematická místa, policie vysvětluje možnosti svého postupu. Důležitou úlohu v průběhu shromáždění mají i Antikonfliktní týmy Policie České republiky. Ministerstvo vnitra pořádá pro úředníky krajských úřadů pravidelné konzultační dny. Jejich náplní jsou patřičná upozornění na nová aktuální rozhodnutí soudů a v jejich rámci je také možné konzultovat případné problémy. Informovanost zajišťuje i web ministerstva.
Daří se sjednocovat postupy obcí a měst při zakazování a rozpouštění protestních shromáždění?
Praktickou aplikaci sjednocuje zejména judikatura soudů, především pak Nejvyššího správního soudu. Ten v posledních pěti letech rozhodl řadu důležitých kauz ve věci zakazování a rozpouštění shromáždění, které samozřejmě mají i jasný dopad na rozhodovací praxi správních orgánů. Odbor bezpečnostní politiky vydal speciální brožuru, která má pomoci představitelům měst a obcí.
Co zásadního z jejího obsahu byste zmínila?
Manuál pro obce k zákonu o právu shromažďovacím vyšel poprvé v roce 2009. Od té doby došlo k jeho dvěma drobným novelám a soudy rozhodly několik důležitých kauz, proto jsme přikročili k aktualizaci, která vyšla elektronicky v prosinci loňského roku. Stávající manuál z roku 2009 však zůstává nadále využitelný, loňská novinka ho však doplňuje a dále rozvíjí. Oba manuály je možné získat na internetové stránce ministerstva, v sekci Shromažďovací právo.
Na začátku prosince jste uspořádali seminář, kam přijelo více než čtyřicet zástupců měst a obcí z celé republiky. Které poznatky z praxe vás nejvíce zaujaly?
Řada větších měst zřídila odbory prevence kriminality nebo bezpečnosti, které se shromažďovacím právem systematicky zabývají. Úředníci jsou pak schopní rychle reagovat na oznámení, u nichž by mohl být dán důvod k zákazu shromáždění, ví, na koho se můžou obrátit u policie, znají judikaturu a jsou proškoleni v této problematice.
Objevuje se nějaký trend ze strany měst a obcí?
Spíše negativním aspektem je časté splývání státní správy a samosprávy. Shromažďovací právo je výkonem státní správy v přenesené působnosti, orgány a představitelé samosprávy by se do aplikace zákona neměli vměšovat. Bohužel často slýcháme, že z pokynu radního má být shromáždění zakázáno. Zákaz shromáždění je však krajní prostředek, ultima ratio, k němuž má být přistoupeno v krajních případech, nikoliv jako k běžnému řešení nepohodlných demonstrací.
Inspirujete se i v zahraničí? Jak si v tomto ohledu stojíme ve srovnání s dalšími státy Evropské unie?
Úpravy shromažďovacího práva se v jednotlivých státech velmi liší, nicméně všechny státy Unie jsou vázány Úmluvou o lidských právech a svobodách a judikaturou štrasburského soudu. Slovenská republika má téměř shodnou právní úpravu, neboť se jedná ještě o někdejší federální zákon. Obdobná úprava je i v Německu, proto je pro nás tamní rozhodovací praxe inspirativní.
Proč obce zakazují tak málo shromáždění? Opravdu zákon neumožňuje restriktivnější přístup v případech, kdy shromáždění svolává známý neonacista?
Jak jsem již zmínila, je zákaz shromáždění krajním prostředkem a rozhodně by se proto neměl stávat běžnou praxí. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku několikrát zdůraznil, že právo vyjádřit svoje názory má každý, a to i tehdy, jsou-li tyto názory pobuřující, šokující a nepohodlné. I přesto, že je svolavatel sympatizant neonacismu či byl v minulosti trestně stíhán, nelze bez dalšího shromáždění zakázat, neboť nelze a priori předpokládat, že na shromáždění má docházet k závadovému chování. Je vždy nutné zkoumat i další okolnosti shromáždění. To však neznamená, že by nebylo možné osobou svolavatele v rozhodnutí o zákazu argumentovat. Osoba svolavatele však nemůže být jediným důvodem pro zákaz. Například je třeba doložit, z čeho jsou extremistické názory svolavatele dovozovány, co svolavatel propaguje, jaké byly například jeho aktivity v minulosti. Na webové stránce je málokdy uvedeno přímo jméno svolavatele. Je třeba se zabývat tím, v jakém vztahu je svolavatel s organizací nebo hnutím, které pozvánku na webových stránkách zveřejnilo, zda je tedy pozvánka svolavateli přičitatelná.
Jak má úřad přistupovat k oznámení, u něhož byly naplněny důvody pro zákaz?
Doporučuji, aby se úřad vždy předtím, než přistoupí k zákazu shromáždění, zkontaktoval se svolavatelem, upozornil ho, v čem spatřuje důvody pro zákaz shromáždění a navrhl mu v závislosti na konkrétní situaci například jinou trasu, jiné místo konání nebo čas. Podpůrné stanovisko může poskytnout rovněž policie, konečné rozhodnutí je však na příslušném správním orgánu.
Jaké jsou chyby úřadů při zákazech?
Správní orgán často neunese důkazní břemeno. Například tvrdí něco, co nemá oporu ve spise, argumentuje tím, že dané tvrzení je obecně známo, odkazuje na web, který však v době rozhodování soudu už neexistuje. Dříve se také stávalo, že zákaz byl vydán až po třídenní lhůtě pro zákaz.
Jaký je postup v případě náboženských shromáždění?
Pro náboženské shromáždění sice neplatí oznamovací povinnost, ostatní ustanovení zákona se aplikují stejně na shromáždění oznamovaná i náboženská. Při řešení střetu náboženského shromáždění a shromáždění oznamovaného je třeba ve vztahu k určení přednosti shromáždění využít analogii. Pokud je možné na daném prostranství konat obě shromáždění současně, má takové řešení přednost, neboť všechna pokojná shromáždění mají mít stejnou možnost se konat.
Zpracovává se novela zákona? Co považujete za nutné novelizovat?
Považujeme zejména za nutné dát zákon do souladu s procesními předpisy a zpřesnit situace, na které ani judikatura nedala dosud jasnou odpověď. Za problematické považuji střet shromáždění a kulturní akce či jiného obdobného veřejně přístupného podniku, což zákon nyní neřeší. Návrh novelizace se zpracovává.
Jiří Reichl