Připadá mi, jakoby se v posledních dnech proháněl vítr i mými mozkovými závity a rozfoukával všechno tak usilovně, až veškerý myšlenkový prostor ovládly prázdné nekonečné pláně. Možná za to tak trochu může nejen současná meteorologická situace, ale i návštěva dánského filmového festivalu, konajícího se v Městské knihovně v Praze v rámci předsednictví Dánska v Evropské unii. Kromě zhlédnutí výborných filmů, které se nebojí jít až na dřeň a přitom vynikají minimalismem v emocích a zvláštní poetikou, bylo možné se ledacos o této zemi dozvědět. Určitě jste slyšeli o dánském designu (zajímavou osobností byl například Verner Panton), ale věděli jste například o velvyslanectví cyklistiky cycling-embassy.org nebo cohousingu? Cohousing je koncept společného kvalitního bydlení. Dánsko začalo zavádět tento přístup již na konci šedesátých let a nyní žijí tímto způsobem až dvě procenta tamějšího obyvatelstva. Určitá komunita, bývá to od osmi do třiceti jednotek, se rozhodne pro bydlení sestávající ze samostatných domů a k tomu jednoho společného. Jedná se buď o výstavbu na zelené louce či přestavbu stávajícího objektu – například továrny, školy či venkovské usedlosti. Lidé tak nepřijdou o svoje soukromí a zároveň se jim naskytnou výhody pospolitosti. Tomu odpovídá i architektonické řešení, kdy je soubor budov nasměrován k té společné, kde se odehrávají různé aktivity. Konají se tak například pravidelné večeře, kdy jeden uvaří pro ostatní. V některých případech lze využít zásobovací sklad potravin či sklad dětského oblečení. Na druhou stranu to znamená pro člena komunity podílet se několikrát ročně na celodenním úklidu, větších opravách a určité množství hodin měsíčně věnovat pro komunitu. Určitá pracovní skupina má na starost například kotelnu, zahradu, nakupování či účetnictví. U nás se s tímto konceptem teprve začíná, prvním takovým bydlením je Těšíkovská bydlina.

 

píše Ivana Jungová