Fanfáry a dary života
Člověk by měl doporučovat k návštěvě jen to, co dobře zná. Vlastně to, co zná nadprůměrně. Když přijmeme takový přístup, výběr se hodně zúží.
Místa, která mě nabíjejí energií, jsou vlastně propojená. V prvním utvářejí dvě horské řeky tu další, která protéká místem zakládajícím moji identitu. Do třetího místa, jež se mi stalo zázemím teprve na přelomu tisíciletí, doniká vítr a voňavé deště ze širšího místa prvního. Jsem tedy prostoupen jihozápadem Čech.
Magická Gabreta
Luzenské údolí. Foto: Hana Soumarová.Velmi rád mám prostor vymezený Kvildou, Horskou Kvildou, Čeňkovou pilou a Srním. Jsou tam slavná místa nejvíce navštěvované části Šumavy – Filipova Huť, Modrava, Luzenské údolí, Březník, Antýgl, Vchynicko- Tetovský plavební kanál a Vydra. Když kolem ní půjdete tři a půl kilometru z kopce od křižovatky za Antýglem, nebo z Čeňkovy pily tři a půl kilometru podél Vydry do kopce – nesmí se sem ani na kole! – dorazíte k Turnerově chatě. Je to jediné místo v první zóně národního parku, kde si můžete užít velký nářez lyriky, ale každý den, i kdybyste jezdili po okolí autem, si budete cestou od něho a k němu muset odšlapat dvakrát tři a půl kilometru. Odměnou vám bude po setmění skutečná, odlesky sídel nepřesvícená obloha se spoustou hvězd, neúnavný zvuk řeky a možná i pozorné oči rysa na druhém břehu.
Mou nejstarší, základní Šumavou (pro perfekcionisty Šumavské podhůří) je okolí Vacova. Ten pamatuji jako šedivou otřískanou obec, v níž však vynikal velkolepě postavený Čtvrtníkův obchodní dům, tehdy již přisvojený prorežimní Jednotou. Nejen na jeho podobě se podepsali projektanti, kteří absolvovali prestižní stavební průmyslovku ve Volyni, prosazující osvícený pohled na nové směry, především funkcionalismus. Tou školou prošli můj otec i strýc. Blízko obchodního domu byla hospoda, které se říkalo U táty Chuma. Vládl jí jeden z těch šikovných světoběžníků, co byli dříve buď zedníci, nebo u cirkusu a vždycky muzikanti.
Březník. Foto: Hana Soumarová.Když jedete do Vacova od Strakonic, stojí za to navštívit tři kilometry před ním Dobrš, malou obec s tvrzí, zámkem a dvěma kostely. Zvláštní místo. Vždycky tu cítím proudit silné dávné energie. Posledním majitelem zámku byl rytíř Josef Menšík, takový zdejší Don Quijote, který za první republiky přijížděl na koni a v brnění na různé poutě. Do Vacova můžete také přijet od Vimperka přes Zdíkov a s odbočkou na Stachy, kdysi jednu z rychet Královského hvozdu. O důrazu na svobodu a o nepoddajnosti zdejších českých obyvatel se hodně dočtete v Klostermannových povídkách a starousedlíci tou hrdostí vynikají dodnes. Konečně se lze do Vacova vydat od Čkyně. Je to devět kilometrů a na šestém z nich leží vesnice Žár, nyní jedna z částí Vacova. Tu silnici mám odšlapanou už od svých dvou let. V Žáru žili babička s dědečkem, v posledním stavení nad vsí u lesa. Mám z té doby rád bydlení na kopci. Když projedete Žárem a za posledním stavením se vydáte vlevo kolmo na vacovskou silnici, dostanete se asi po kilometru k potoku, který se sice jmenuje Spůlka, ovšem moji prarodiče mu neřekli jinak než Stařice. Můžete si tam na farmě koupit čerstvé pstruhy. Přejedete potok, stoupáte do kopce, projedete obcí Putkov a jste v krajině, která je tak trochu zmenšeninou plání té nejvyhledávanější centrální Šumavy. Silnička, na které není radno potkat vůz v protisměru, nás přivede přes Račov a Žírec na vimperskou silnici a do obce Zdíkov.
Březník. Foto: Hana Soumarová.
Vydra. Foto: Hana Soumarová. Dědeček měl před první světovou válkou malou fasádnickou firmu v Passau. Dalo se tam dojet vlakem z Vimperka přes Volary a Stožec, pak přes Haidmühle a Waldkirchen. Železná opona způsobila, že před čtyřiceti lety byly na bavorské straně koleje odstraněny až do Waldkirchenu a v někdejším drážním tělesu je vedena skvělá cyklostezka. Spolek Pošumavská jízdní dráha otevřel v roce 2001 sto pět metrů dlouhou trať obsluhovanou šlapací drezínou. Rozchod kolejí je klasických 1435 milimetrů a je to nejkratší mezinárodní železniční trať na světě. Nadšence, kteří trať v létě obsluhují, spojuje myšlenka dotáhnout skutečný vlak přes hranici alespoň do Haidmühle. Potok Spůlka protékající pod Žárem, vstupuje u Bohumilic do Volyňky, ta se ve Strakonicích spojuje s Otavou. Když jdu v Písku kolem řeky, cítím v ní vůni svých zásadních krajin. I moje dětství odtud po kouskách stále připlouvá. Takže: co nabízí Šumava? Pěkné cesty, už hodně příležitostí k občerstvení, stále se lepšící infrastrukturu. Dojet sem však z vnitrozemí bez auta, jen vlakem a autobusem, může být pro slabší povahu vražedné. Škoda – jinak by bylo na Šumavě těch aut méně, a určitě k jejímu prospěchu.
Stříbrný vítr?
Most v Písku. Foto: Hana Soumarová.Stříbrný vítr. Tahle impresionistická kniha upadla trochu do zapomnění, ale něco na tom musí být. Samozřejmě, umím nazpaměť mistrovu Píseckou, kterou napsal k 150. výročí gymnázia, založeného v roce 1778. „Fanfáry z věže, jak hrávaly dřív/ vstříc prvním májům do jitřních par,/ zní vítr stříbrný, jak zníval dřív,/ a slibuje dar, života dar.“ Také jsem to gymnázium absolvoval, ta věž je mu blízko. Jednou za čas, když se sem dostanu, si město projdu, ale to musím být sám. Je už jiné, opravené, sebevědomé a pořád se v něm něco děje. Vedle slavného mostu má skvělé muzeum v raně gotickém hradu, galerii ilustrace v přilehlé sladovně a nádherné okolí. Můžete třeba vyrazit do Zvíkovského podhradí, navštívit hrad a jet lodí na ten druhý, Orlík. Nejlépe je v Píseckých horách, v polesí, které snadno přejedete i přejdete. Geologové jsou nadšeni růženínem, objevili tu dokonce nerost, který nikde jinde nenajdeme – písekit. Do Píseckých hor jezdil bryčkou Leoš Janáček s paní Kamilou, pozdní láskou. Žádná láska není přece pozdní! Písek se mu otiskl svou atmosférou do Sinfonietty.
Sladovna v Písku. Foto: Hana Soumarová.Michelinská hvězda
Blovice. Foto: Hana Soumarová. Co musíte na Blovicku přestát se zaťatými zuby, to jsou zdejší cyklostezky a naprostá nedostatečnost občerstvovacích zařízení. Léto neléto, otevírají v pět odpoledne, některé ani to ne. Nikdo tu nepodniká „přes okno“, což je běžné v jiných krajích. Na jižním Plzeňsku se zkrátka zastavil čas. Když už jím něco otáčí, jsou to kola obrovských traktorů, jejichž řidiči se možná mstí za břemeno cesty mezi svými poli tím, že cyklostezky rozjezdí do podoby tankodromu. Ale dá se to přežít, protože vše je vyváženo milými lidmi, klidem a pohodou. Člověk zmručený velkoměstem tu vždycky rychle projde vydatnou vnitřní očistou.
Blovice mají několik slavných obchodníků, například drogistu pana Františka Peroutku, který rozumí všemu, čím je třeba udržovat dům, moudrého ekologa pana Václava Šneberka, restauraci Gurmán, kde se nekouří a personál je vstřícný. Na kraji města se právě otevírá biotopové koupaliště při cestě na Kamensko. To je tedy jeden tip na cestu, která vás přivede do chatové osady s legendární hospodou Na Polance. Vládne jí pan Miroslav Volf a natočí vám jedno z nejlépe ošetřených piv, jaké jste kdy ochutnali. Jindy se můžete vydat na zámky Kozel nebo Nebílovy, dosažitelné jsou Nepomuk či Spálené Poříčí. Moje nejoblíbenější cesta vede do Ždírce, pouhé čtyři kilometry od Blovic, odkud se mohu vracet přes Žďár a Smederov s nádhernými dalekými výhledy do krajiny. Ve Ždírci mám rád Ždíreckou hospodu, která se otevírá od dubna do září každý den od deseti hodin ráno. Pro poutníka unikát! Sednete si na terasu, kousek pod vámi projíždějí vlaky po Jihozápadní dráze, po pravé ruce se zvedá lesní masiv Chýlava, na dně údolí tušíte klikatící se Úslavu a vlevo v tom panoramatu je kostelík ve Žďáru, tichý a fotogenický ze všech stran. Pokrmy tady vaří i pivo čepuje pan Vlastimil Kubík. Byl jsem tu několikrát a zase přijdu. U mě má michelinskou hvězdu.
Jiří Chum