Evropské perspektivy nejmladšího státu světa
Není tomu tak dávno, co byla média po celém světě plná zpráv, analýz a komentářů „kosovské otázky“. Katastrofické předpovědi se však nenaplnily a téměř dva a půl roku po vyhlášení nezávislosti se o Kosovu píše stále méně. Přesto se nejmladší stát na mapě světa potýká s nemalými problémy.
Už za časů socialistické Jugoslávie bylo Kosovo nejchudší oblastí federace. Napětí mezi většinovými Albánci a menšinovými Srby začalo znatelně narůstat koncem osmdesátých let minulého století, kdy se Titem vytvořená autonomní oblast vrátila zpět pod přímou správu Bělehradu. Vyhlášení nezávislosti po vzoru Slovinska a Chorvatska zůstalo oslyšeno a akce Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) vtáhly Miloševićův režim navzdory předchozím vojenským porážkám do dalšího nesmyslného boje.
Ozvěny války
Následky konfliktu, v němž došlo k masakrům a vyhánění civilního obyvatelstva na obou stranách a který ukončilo až bombardování Jugoslávie silami NATO v roce 1999, jsou v Kosovu patrné dodnes. Největší pozornosti se vždy těšily dozvuky politické, poněkud opomíjeny zůstaly zcela zásadní proměny demografické a na ně navazující změny sociálně-ekonomické.
Hlavním problémem Kosova totiž není ochrana práv srbské menšiny, ale poválečný baby-boom. Stát o rozloze Středočeského kraje obývají více než dva miliony obyvatel, z nichž polovina je mladší třiceti let. Větší část této poloviny pak tvoří děti pod čtrnáct let věku. Zmíníme-li ještě čtyřicetiprocentní nezaměstnanost (která například u romského etnika činí bezmála sto procent), měsíční příjem okolo 175 eur na hlavu a skutečnost, že průměrná kosovská domácnost čítá osm hlav, získáme ideální podhoubí pro rozkvět černého trhu, šedou ekonomiku, organizovaný zločin a odliv mozků. Za této situace je pochopitelné, proč jsou prioritami vlády boj proti chudobě, vytváření nových pracovních příležitostí a zastavení emigrace. Práci totiž chtějí všechna etnika bez rozdílu.
Ač Kosovo disponuje poměrně významným nerostným bohatstvím, těžební průmysl se potýká se zastaralostí techniky a nedostatkem zahraničních investic. Zaostalé zemědělství slouží spíše pro soukromou obživu a kolem 14 procent HDP země tvoří peníze zasílané diasporou v Německu a Švýcarsku. Státní energetický koncern přiznává, že díky technickým potížím a černým odběratelům se z jeho sítě ztrácí 30 procent elektřiny. A tak dále. Navzdory hrozivě vyhlížejícím číslům však dýchá hlavní město jedné z nejchudších zemí kontinentu jakýmsi těžko definovatelným optimizmem.
Zaklínadlo multietnicity
Samotní obyvatelé půlmilionové kosovské metropole přiznávají, že Priština zřejmě nikdy nebude velkým turistickým lákadlem. S výjimkou několika osmanských mešit městu dominují více či méně zdařilé projekty socialistické architektury, doplněné převážně nekoncepční moderní výstavbou. Na první pohled urbanistický chaos sice jisté kouzlo má, ještě nějakou dobu ale jeho zahraničními návštěvníky budou zpravidla diplomaté a pracovníci humanitárních organizací a mezinárodních misí.
Tou nejvýznamnější a největší, která v zemi působí, je bezpochyby mise Evropské unie jménem EULEX. Na rozdíl od již ukončené mise UNMIK, která byla mezinárodním protektorátem od konce války v roce 1999 a správu země předala do rukou místní vlády až po vyhlášení nezávislosti v únoru 2008, potažmo přijetí nové ústavy o čtyři měsíce později, EULEX je pouze misí technickou. Její představitelé zdůrazňují, že v zemi nejsou proto, aby ji spravovali, nýbrž pouze pomáhali státním orgánům v prosazování vlády zákona, rozvíjení demokracie a udržování stability. Pomoc se konkrétně týká policie, soudnictví a celní správy. Klíčovým slovem v tomto snažení je „multietnicita“.
Přestože populaci země tvoří téměř z 90 procent Albánci, podle ústavy žádné výhody plynoucí ze svého většinového postavení nemají. Úředními jazyky jsou albánština a srbština a v oblastech s vyšším zastoupením jiných národů i další jazyky. Také modrá státní vlajka nese kromě zlaté siluety země šest bílých hvězd představujících její nejvýznamnější etnika – kromě Albánců, Srbů a Turků islamizované slovanské Bosňáky a Gorance, ale i Romy (včetně poalbánštěných Aškaliů či takzvaných balkánských Egypťanů).
Ačkoliv se moderní Kosovo stejně jako někdejší Titova socialistická Jugoslávie oficiálně vyhýbá nálepkování podle národností, realita bývá odlišná. Mnohým Albáncům totiž snahy Evropské unie o vytvoření multietnické, na politice co nejméně závislé a mezinárodní standardy dodržující justice, policie a celní správy připadají jako plíživé oslabování vlivu většinového národa. Po dlouhém období beckettovského čekání na nezávislost se jim nelze divit. Kosovští vládní představitelé si však dobře uvědomují, že jiné cesty není. Alternativou k lopotnému budování mnohonárodnostního státu by mohl být další konflikt. A ten si ve skutečnosti přeje jen málokdo.
Decentralizace může být cestou
Stánek v zaprášené ulici honosně pojmenované po císaři Justiniánovi přetéká artefakty s národní symbolikou. Nová státní vlajka se svým vznešeným multietnickým poselstvím je v menšině a sortimentu dominují červená a černá – barvy albánského národa. Ostatně, rudé vlajky s byzantským orlem vlají skoro na každém rohu.
Podle Jana Plešingera, pracovníka českého velvyslanectví v Prištině, tuto praxi západní diplomaté nevidí rádi. Mimo jiné nahrává odpůrcům nezávislosti a posiluje jejich argumenty o ambicích na vytvoření „Velké Albánie“. Odhlédneme-li od skutečnosti, že státní vlajka sousední země je zároveň národní vlajkou všech Albánců, podstatným zůstává fakt, že pragmatická a navíc Bruselem a Washingtonem kontrolovaná Priština o sjednocení s podstatně zaostalejší Tiranou pohříchu nestojí. Velká Albánie je jen propagandistickým strašákem a chimérou romantického nacionalizmu.
O to, aby jimi zůstala i nadále, se má postarat plán, který pro Kosovo vypracoval zvláštní vyslanec OSN, někdejší finský prezident a pozdější laureát Nobelovy ceny za mír Martti Ahtisaari. Jedním z důležitých bodů jeho plánu je také posilování role místních samospráv. Snahou Prištiny tak je vytvořit silně decentralizovaný stát, v němž bude na místní samosprávy přeneseno co nejvíce pravomocí. Za tento proces zodpovídá Ministerstvo administrace místní samosprávy (MAPL) a dohlíží na něj Mezinárodní civilní kancelář (ICO), která převzala část agendy někdejší mise UNMIK.
MAPL si za své hlavní úkoly vytýčilo zejména reformu místní správy a fungující decentralizaci, mimo jiné i fiskální, vyvážený místní hospodářský rozvoj, výchovu profesionálních kádrů pro kompetentní řízení místních samospráv, zvyšování účasti občanů při rozhodování na lokální úrovni a v neposlední řadě podporu přeshraniční a regionální spolupráce.
V místech, kde na Třídu Billa Clintona, považovaného za osvoboditele země, navazuje Třída Matky Terezy, se tyčí olbřímí betonový skelet nově budované katolické katedrály. Má být zasvěcena právě nejslavnější Albánce všech dob, která svoji Nobelovu cenu za mír získala už roku 1979, necelých třicet let před Ahtisaarim, a v roce 2003 byla blahoslavena. Jen o několik set metrů dál, na zarostlém prostranství vedle Univerzitní knihovny chátrá ostnatým drátem obmotaný pravoslavný chrám, památník pošetilosti a posledního vzepětí srbského nacionalizmu, jehož stavba byla zahájena roku 1995 v předvečer občanské války. Posledním vrcholem pomyslného trojúhelníku je pak roh Náměstí demonstrací a Ulice Eqrema Qabeje, kde na zdi Filozofické fakulty pomalu žloutne obrovský, místy potrhaný plakát. Znázorňuje mapu Kosova s vyznačenými enklávami srbské populace. Nad ní stojí: decentralizace = rozdělení, rozdělení = válka. Ministerstvo místní samosprávy čeká nelehký úkol.
Potvrzení legitimity
Kosovo dosud uznalo 69 ze 192 členských států OSN, mezi nimi Česká republika. Státy, které ho uznat odmítají, tak převážně činí z vlastních obav z etnického separatizmu a argumentují nelegálností jednostranného vyhlášení nezávislosti. Právo národa na sebeurčení se tu střetává s právem mezinárodním.
Přesto je Kosovo Evropskou unií oficiálně považováno za potenciálního kandidáta členství. Fakt, že ho jako samostatný stát neuznává pět jejích členských států (Španělsko, Rumunsko, Řecko, Slovensko a Kypr), je přitom v přístupovém procesu komplikací jen zdánlivou. Je totiž velmi pravděpodobné, že země jednou dosáhne přijetí přinejmenším jako součást Srbska, kterou podle většiny členů OSN a rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244 stále je. Nezbývá, než Kosovu popřát, aby tato cesta byla co nejrychlejší a pro jeho občany co nejméně trnitá.
text Jan Kravčík
Republika Kosovo ve faktech
Hlavní město: Priština
Úřední jazyky: albánština, srbština
Úřední regionální jazyky: bosenština, goranština, turečtina, romština
Rozloha: 10 908 km2
Počet obyvatel (odhad): 1,9–2,1 milionu
Etnické složení: Albánci 88–92 %, Srbové 4–7 %, Bosňáci a Gorani 2 %, Turci 1 %, Romové, Aškaliové a balkánští Egypťané 1 %.
HDP na hlavu (odhad): 2 965 USD
Měna: euro (zavedeno jednostranně)
Státní zřízení: parlamentní republika
Prezident: Fatmir Sejdiu
Předseda vlády: Hashim Thaçi
Nezávislost: 17. února 2008 (deklarace nezávislosti na Srbsku byla jednohlasně přijata kosovským parlamentem výsledkem hlasování 109:0, všech 11 reprezentantů srbské menšiny však proces bojkotovalo)
Administrativní rozdělení: 38 okresů (albánsky komuna, srbsky opština)
Výzvy decentralizace
Ve dnech 6.–7. května 2010 se v Prištině pod patronací kosovského Ministerstva administrace místní samosprávy konala mezinárodní konference o místní samosprávě. Kromě hostitelů se jí účastnili delegáti ze sousední Albánie, Makedonie a Černé Hory, širší region zastupovali Chorvati, Slovinci, ale i Turci, a středoevropskou praxi prezentovali představitelé Maďarska a České republiky. Program konference se zaměřil na reformu místní samosprávy, integraci menšinových komunit, fiskální decentralizací a další témata spojená s procesem decentralizace.