Nemůžeme se vrátit k hliněným tabulkám
Patří k nejaktivnějším členům takzvané úřednické vlády Jana Fischera. O nově zavedených trestech, prostoru pro inovaci vězeňství, dosavadních výsledcích elektronizace soudnictví a také o její vizi české justice v příštím desetiletí jsme hovořili s ministryní spravedlnosti JUDr. Danielou Kovářovou.
Váš návrh na sjednocení výše výživného se setkal se značnou odezvou u odborné i laické veřejnosti. Jeho kritici zpravidla opomíjejí fakt, že ty takzvané alimentační tabulky jsou pouze doporučením, které teprve čeká roční testování. Nemáte obavy, že ty ad absurdum dovedené, ale mediálně vděčné příklady otců platících výživné ve výši sto dvaceti procent platu vaší iniciativě uškodí? Nebo je vítáte 
Ministryně spravedlosti JUDr. Daniela Kovářová. jako začátek veřejné diskuze?
Ministryně spravedlosti JUDr. Daniela Kovářová. Nejsem úplně standardní ministr. Ráda své nápady konzultuji a zveřejňuji a chci slyšet odezvu veřejnosti i svých kolegů. Ale musím říct, že jsem takovou reakci vůbec nečekala. Když jsem se do toho někdy loni v létě pustila, chtěla jsem jen sjednotit rozhodování o výživném na území České republiky. Nejprve jsem se obrátila na Nejvyšší soud o vydání sjednocujícího stanoviska, ten ho ale nevydal. Proto jsem založila pracovní skupinu složenou z expertů na rodinné právo, která zpracovala návrh, jehož výsledkem byl dvacetistránkový materiál shrnující a sjednocující současnou praxi. Myslela jsem, že bude dobré dát ho k dispozici odborné i široké veřejnosti. Přesto, že jde pouze o doporučující materiál, rozpoutal debatu, při níž se původní problém sjednocení rozhodování soudu o výživném najednou rozšiřuje o další a další souvislosti, kterými je třeba se zabývat. Pokud na ministerstvu ještě pár měsíců zůstanu, zcela určitě se jim věnovat budu.
O jaké souvislosti se jedná?
Například jakým způsobem zjišťovat, zda rodiče nemají ještě jiný, neoficiální příjem. Další otázkou je, jakým způsobem vymáhat výživné od rodičů, kteří je neplatí. Velmi často se v došlé korespondenci objevuje problematika styku rodičů s dětmi, eventuálně vyživovací povinnosti dalších osob. Navíc se rozpoutala takříkajíc genderová debata, protože najednou i manželé, kteří se vůbec nerozvádějí, debatují o tom, kdo bude rozhodovat o společných penězích. Uvidíme, kam se ta diskuze posune, ale určitě mě nevyděsí tak, že bych na tuto iniciativu rezignovala. Naopak, všechny výhrady, nápady a zkušenosti zjišťujeme, evidujeme a zohledníme je. Koncem května bude materiál hotový, potom ho dáme k dispozici soudům a uvidíme, co se během dalšího roku stane.
Máte už nějaké ohlasy ze soudní praxe?
Ano, v praxi to už má pozitivní dopad. Dozvídám se od soudců, kteří rozvádějí nebo rozhodují v opatrovnických záležitostech, že za nimi přicházejí manželé se slovy: my jsme se dohodli na výživném podle tabulek. Nebo jeden z rodičů říká: já bych chtěl výživné a podle tabulek jsem si ho vypočítal. Je zajímavé, že Nejvyšší soud sjednocuje judikaturu v trestní oblasti, v obchodní oblasti máme poměrně jasná stanoviska k pojistné události a víme, jak se vypočítává škoda. Přitom ne každý se dostane do obchodních vztahů a ne každý uplatňuje nárok na pojistné plnění, zato skoro každý má děti a každé druhé manželství se rozvádí. Tady se možná otevírá další, mnohem důležitější debata. Můžeme totiž mít pro rozvádějící se nejrůznější materiály, tabulky a vzorečky, a přesto bude nejdůležitější, aby se ti dva dohodli. Oblast rodinného práva někdy zůstává na okraji zájmu odborníků nebo je pouze předmětem sofistikovaných debat na právnických fakultách. Na věci rozvodové a opatrovnické jsou tak mnohdy vyčleňováni velmi mladí soudci, přestože tyto vyžadují soudce zkušené, mediátora. Za veřejnou diskuzi jsem proto velmi ráda a všem, kteří se jí účastní, děkuji.
Koncem února jste představila také svoji vizi Justice bez bariér – desatero pro příští desetiletí. Jde o přehledný souhrn problémů, které musí naše justice dlouhodobě řešit, včetně rámcových návrhů jejich řešení. Ráda byste, aby se tento materiál stal jakousi rukovětí příštích ministrů spravedlnosti. Co vás vedlo k jeho vypracování?
Když jsem řídila Justiční akademii, myslela jsem si, že ministerstvo má vytýčeny dlouhodobé koncepce pro nejrůznější oblasti a když přijde nový ministr, tak nehledě na jeho politické cíle a představy bude justice v dlouhodobé perspektivě někam a nějakým způsobem směřovat. Po příchodu na ministerstvo jsem však zjistila, že žádné koncepce tohoto typu neexistují. Těchto deset bodů jsem vytvořila, aby se každý další ministr mohl chopit alespoň identifikace základních problémů, k jejichž vyřešení by měl hledat cesty. Už jen proto, že mnohé společenské změny technického typu, třeba u mobilních telefonů nebo u počítačů, se dají provádět velice rychle, zatímco změny v justici jsou dlouhodobé, pomalé a každá změna zákonů je spíš jenom rozkolísá. Ostatně se domnívám, že by bylo lepší, aby zákonů o justici a zákonů obecně bylo čím dál tím méně a neměnily se tak hekticky.
Které z vámi definovaných problémů můžou z toho seznamu zmizet jako první?
Určitě se dá velmi rychle zapracovat na komunikaci s veřejností. V této oblasti by se dalo zavést mnoho inovací – od otevřených výběrových řízení přes zveřejňování personálních informací až po informování o tom, jaké jsou skutečné pravomoci justice. Ta totiž často nemůže splnit očekávání veřejnosti zkrátka proto, že to není v její pravomoci. Dále si myslím, že s trochou finančních prostředků je poměrně rychle řešitelný bod justice bez bariér v pravém slova smyslu, totiž bezbariérové přístupy na soudy. To je věc, která stojí vlastně jenom na penězích, zatímco ostatní je závislé na různých procesech nebo koncepčních změnách. Náš nový ekonomický náměstek dokonce našel malé finanční zdroje, díky nimž bychom mohli vybrané soudy bezbariérově zpřístupnit, nemluvě o tom, že všechny nově vznikající soudy by bezbariérový přístup mít měly. Byla by škoda, aby začleňování zdravotně postižených občanů probíhalo ve všech možných oblastech, ale zrovna na soudech by fyzická bariéra měla zůstávat.
Hovoříme-li o odstraňování bariér – kalamitní zima ukázala, že pro odklízení sněhu a další úklidové práce lze využít vězňů. Jaké další příklady spolupráce věznic s obcemi najdeme?
Možností spolupráce věznic a obcí je několik. Tou, která funguje velmi dobře, je právě vytváření pracovních čet a skupin z odsouzených, které jsou k dispozici magistrátům a starostům při řešení akutních situací, ať už sněhové kalamity nebo povodní, ale také k úklidu veřejných prostranství nebo ke stavebním pracím. Tady jsou možnosti opravdu velké. Zlepšuje se také spolupráce ředitelů věznic s vedením obcí v oblasti komunikace. Přece jenom by města, ve kterých se nachází věznice, měla být informována o tom, jací lidé tam jsou odsouzeni a jakým způsobem funguje ostraha, už jenom proto, aby nedocházelo k nějaké averzi či obavám obyvatel. To, že někde stojí věznice, neznamená, že by se lidé museli bát. Naopak, věznice a obce si mohou být velmi prospěšné. Nedávno jsem navštívila věznici v Pardubicích, ve které se nacházejí dílny, v nichž odsouzení vyrábějí různé hračky a polštářky. Ty jsou pak věnovány třeba školám, charitám a dalším zařízením. Chci tím říct, že věznice mohou vyrábět něco, co může být pro obce upotřebitelné.
Zaměstnanost odsouzených ve věznicích loni dosáhla rekordních šedesáti procent. Přesto bývají nápravná zařízení často kritizována…
Přitom třeba všechny stavební práce, s výjimkou těch specializovaných, ve věznicích provádějí odsouzení. Kromě toho samozřejmě uklízejí, udržují a staví cesty, dělají všechny zahradnické práce a tak dále. Navíc v každé věznici probíhá pilotní projekt, který testuje pracovní činnost pro veřejnost. Někde dokonce zkouší monitorování pohybu vězňů mimo věznice za účelem práce a generál Kula, ředitel Vězeňské služby, má za úkol inspirovat se i v zahraničí. Navštívila jsem například věznici ve slovenských Želiezovcích. Nejen, že obhospodařuje polnosti a lesy, chová hospodářská zvířata a je co do potravin naprosto soběstačná, ale dokonce si prodejem svých výpěstků ještě přivydělává. Funguje tedy podobně jako zemědělské družstvo a téměř vše si umí zajistit sama. V tomhle jsou naše věznice skutečně trošku pozadu, i když v již zmiňovaných Pardubicích mají krejčovskou dílnu, kde šijí oblečení nejen pro odsouzené. Možností, jak by mohli odsouzení pracovat, je nespočet. Samozřejmě narazíme na jisté limity. Například ne všichni vězni jsou pracovně zařaditelní, někteří pro svá fyzická omezení, jiní pro psychické nemoci nebo pro svoji agresivitu. A samozřejmě existuje procento vězňů, kteří pracovat zkrátka nechtějí.
Není však v přeplněných věznicích problém pracovní podmínky vůbec vytvořit?
Jednoduché to není. Když se podíváte do statistik, vycházejí u nás jeden až dva odsouzení na jednoho příslušníka vězeňské služby, potažmo zaměstnance věznice. Na západ od našich hranic je ten poměr mnohem výhodnější a jeden zaměstnanec připadá na deset odsouzených. Je to dáno tím, že máme zastaralé věznice. Nemáme moderní techniku, nemáme elektronické zavírání „katrů“, nemáme všude monitorovací systémy. U nás příslušníci vězeňské služby chodí s klíči a zamykají zámky ručně. Takže máme nákladné věznice a prostor pro inovaci v nich je. Bohužel ale opět narážíme na nedostatek peněz.
Plánujete projekty výstavby věznic na bázi partnerství veřejného a soukromého sektoru?
Ministerstvo mělo rozpracovaný PPP projekt věznice v Rapoticích, u kterého už byly hotové studie proveditelnosti. Otázkou je, zda pokračovat či nikoliv. Nedávno jsem tento materiál předkládala na poradě ekonomických ministrů a domluvili jsme se, že až budeme tvořit střednědobý výhled na další roky, pokusím se přesvědčit ministra financí, aby pro nás deponoval nějaké prostředky. Náš resort má rozpočet 22 miliard korun a na investice, tím myslím veškerá auta, techniku, rekonstrukce a údržbu budov, je vyhrazeno pouhých 300 milionů korun. Za tyto peníze nepostavíme ani jednu věznici.
Může justice ušetřit díky elektronizaci státní správy? Ministerstvo spravedlnosti je koneckonců orgánem, který využívá datové schránky zdaleka nejvíc. Nakolik tento projekt rozjetý za předchozího ministra Jiřího Pospíšila přispívá ke zrychlení a vyšší efektivitě soudnictví?
Předně musím zdůraznit, že realizovat elektronizaci justice nebylo vůbec jednoduché. Nemáme dostatek finančních prostředků, a přitom u každého moderního systému je zapotřebí do něj zainvestovat, naučit lidi s ním pracovat a teprve potom dojde k úsporám. Justice je dlouhodobě podfinancována, s čímž souvisí nedostatek zaměstnanců. Nemáme dost tabulkových míst, proto jsme nemohli přibrat další lidi na obsluhu datových stránek. Výsledkem je, že úřednice, které s datovými schránkami pracují, tak činí nad rámec své pracovní doby. Přitom datovými schránkami ministerstva spravedlnosti prochází asi čtyřicet procent všech datových zpráv v České republice. Proto bych velmi ráda justici personálně posílila, zejména okresní soudy, které jedou na sto dvacet procent. Musím tedy konstatovat, že na nějakou finanční úsporu zatím nemůžeme ani pomýšlet, protože datové schránky s sebou přinesly nezbytnost modernějších počítačů, skenerů, tiskáren, zvýšené náklady na papír. Zatím je to hlavně služba pro veřejnost a výhody včetně úspor lze spatřovat spíš na straně účastníků řízení, kteří podávají žaloby elektronicky. Například v situaci, kdy máme v řízení deset účastníků, musel dřív každý z nich všechna podání desetkrát vytisknout, vkládat do obálek a posílat. Dnes je pošlete elektronicky, ovšem desetkrát je vytiskne soud. To znamená, že náklady nese justice. Přesto musím zdůraznit, že jsem zastáncem elektronizace a že cesta zpátky není. Nemůžeme se vrátit k hliněným tabulkám. Naopak bude výborné, až budeme pracovat s kompletními elektronickými spisy.
Časem by mělo dojít také k propojení se základními registry...
V tomto ohledu jsme začali mapovat terén, zakládáme pracovní skupinu a směřujeme všechny kroky k tomu, aby můj nástupce nezačínal od nuly. Budeme se snažit vymýšlet harmonogramy elektronizace tak, abychom byli schopni všechny termíny splnit a naše elektronické instrumenty na chystané základní registry napojit. Vzhledem k tomu, že elektronizace je dlouhý a postupný proces, na kterém se podílí stále sofistikovanější systémy, musíme si také dávat pozor a zajistit, aby si tyto systémy rozuměly.
Do gesce ministerstva patří také Probační a mediační služba? Jaké je dnes její postavení a co je pravdy na tom, že trpí nedostatkem personálu?
Probační a mediační službě jsou v trestním řízení svěřovány úkony, které soud nemůže zastat. Soudce si zkrátka někdy nemůže opatřit tolik informací sám, a proto by měl být v úzkém kontaktu s Probační a mediační službou, aby mu zjistila detailní informace, na jejichž základě bude moci lépe posoudit vhodnost uložení toho kterého trestu. Dále je tu služba od toho, aby se starala o odsouzené, kterým jsou vedle trestu udělena ještě nějaká další opatření. Má také významné pravomoci vždy, když se vede řízení proti mladistvému, nebo teď nově v souvislosti s domácím vězením a s dalšími alternativními tresty jako je třeba zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Právě díky těmto vyšším kompetencím došlo v druhé polovině loňského a na počátku letošního roku k personálnímu posílení Probační a mediační služby. Domnívám se, že v této chvíli již může plnit všechny povinnosti, které jsou jí zákony ukládány. Velkou šanci pro Probační a mediační službu vidím zejména v nově zavedeném domácím vězení. Ten trest už se normálně ukládá, máme k němu desítky šetření a všechno nasvědčuje tomu, že se soudci pomalu učí s ním pracovat. Koneckonců máme i první případ, kdy odsouzený povinnosti domácího vězení porušil. I na tomto případě bylo vidět, že role pracovníků Probační a mediační služby je velmi důležitá, a jakmile se nám podaří zavést elektronický monitoring odsouzených, její úloha bude ještě významnější.
Zmiňujete domácí vězení a elektronický monitoring. Proč je tato v zahraničí běžná praxe u nás zaváděna až nyní?
Jednoduše: protože teprve od 1. ledna platí nový zákon, který tento trest zavedl. Obecně však platí, že změny ve státní správě jsou pomalé, nemluvě o justici, která je velmi konzervativní. Například když jsme zjistili, že Evropská unie naší žádosti o peníze na elektronický monitoring nevyhoví, okamžitě jsme vyhlásili výběrové řízení. Osobně chci mít vše rychle vyřízené, jenomže tohle ve státní správě nejde. V soukromé sféře se rozhodnete koupit sekretářce mobilní telefon, jdete vedle do trafiky a koupíte ho. Ve státní správě to tak jednoduché není. Musíte projít systémem žádání, schvalování a kontroly. S touhle realitou jsem se musela smířit.
Takže doporučujete víc trpělivosti s českou justicí?
Ano, ale budu se ze všech sil snažit, aby nemusela být bezbřehá.
V úvodu jste řekla, že nejste standardní ministryní. Není to vaše výhoda?
Nevím, nakolik to je nebo není výhoda. Když jsem původně na pět měsíců nastoupila na ministerstvo, nechtěla jsem to tady jen prosedět. Chtěla jsem do těch záležitostí proniknout, něco udělat a být k užitku. Snažím se a snažila jsem se i v předchozích profesích dělat vždy to, co pro danou věc považuji za správné. Existují lidé naprogramovaní na odpověď „to nejde“. S tím se já nechci smířit, protože skoro vždy se dá nalézt řešení. Řešení efektivní a v souladu s právními normami.
TEXT JAN KRAVČÍK
FOTO RADOSLAV BERNAT