Ministry of the interior of the Czech Republic  

Go

Modern Administration


Quick links: Sitemap Text version Česky Fulltext search


 

Main menu

 

 

Nazývejme věci pravými jmény

Přes hodnocení letošní české zkušenosti v čele Evropské unie a stručnou zmínku o přípravě rozpočtu jsme se dostali k tématu, které zaměstnává úvahy občanů, politiků i médií a patří k hlavním prioritám výkonné moci. Jan Fischer, předseda vlády České republiky, se vyjadřoval velmi jednoznačně a rozhodně.
 
 
Pane premiére, dovolím si předpokládat, že ještě před rokem vám bylo bližší poměřovat společenské jevy exaktními metodami. Co pro vás nyní znamená nezbytnost nahlížet do spíše iracionálního světa politiky?
Samozřejmě, že svět politiky není příliš vhodné prostředí k aplikaci zejména exaktnějších statistických metod. Nicméně i matematická statistika se zabývá například takovými fenomény jako jsou nejistota či dokonce subjektivní nejistota. Takže i z toho hlediska je to možná metodologicky zajímavé. Jinak ovšem svět praktické politiky vykazuje některé rysy v méně racionální podobě než jsem přepokládal. Musel jsem se s tím vyrovnat a nebylo to jednoduché. Ovšem je také důležité, aby v tom světě politiky, který má svoje pravidla, způsoby chování a stereotypy, to člověk s adaptací na ně nepřehnal až do té míry, že by přestal být sám sebou. Takové nebezpečí se snažím mít na paměti.
 
Vstoupil jste do rozjetého vlaku českého předsednictví v Radě Evropské unie a úspěšně jej dovedl do cíle. Jak na to období vzpomínáte s odstupem několika měsíců?
Určitě bylo tehdy nejdůležitější, jak jsem říkával, dokončit se ctí české předsednictví. Podařilo se to podle mne natolik, že Česká republika vše absolvovala bez nějaké vážnější jizvy. Tak jsem také chápal reakce a ocenění jak ze strany politiků, tak velké části evropských médií. Samozřejmě, že taková zkušenost zlepšila sebevědomí naší země. Ukázalo se, že s tak složitou celoevropskou záležitostí, jakou bylo předsednictví, se dokáží vyrovnat nejen politici, ale také úřednictvo. Právě to byl nakonec jeden z významných faktorů úspěšného výsledku, že jsme měli k dispozici ve věci velmi angažovanou, profesionálně pracující, administrativu. I nadále zůstáváme respektovanou zemí Evropské unie, bohatší o cennou zkušenost.
 
Má Česká republika v evropském kontextu ještě nějaký inovační potenciál? Jsme konkurenceschopní? Leckdo o tom pochybuje…
Já bych nebyl takový skeptik. Jsou k dispozici studie z dílny Evropské unie, kde se velmi složitě počítá indikátor souhrnného inovačního potenciálu. Kategorizuje země do čtyř skupin – lídři, to jsou skandinávské státy a Německo, druhou skupinu tvoří většina zemí někdejší Evropské patnáctky. Česká republika je spolu s Estonskem ve třetí skupině jako jediní zástupci nových členských zemí Unie, ve čtvrté skupině jsou zbývající nově přistoupivší země. Ve zmíněné třetí skupině patříme k lepší polovině, takže si myslím, že to není úplně špatné. Nicméně, těm nejlepším a lepším se stále, pokud jde o inovační potenciál, díváme na záda. Proto je téma konkurenceschopnosti tak důležité. Musíme najít odpovědi na otázky, jak má být profilována pracovní síla budoucnosti, jak má být kvalifikovaná, jak má být vzdělaná. Máme se strukturou pracovní síly chronické problémy. Ztrácíme dech, pokud jde o vysokoškolsky vzdělané pracovníky v náročných technických profesích. Například ve státní energetické koncepci se píše o rozšíření jaderného potenciálu. Nesmírně důležité ovšem je, jestli budeme do těchto provozů mít koho postavit z vlastních zdrojů.
 
Ukázalo se, že na úrovni obcí a regionů si nakonec docela zdatně umíme poradit s čerpáním evropských dotací. Jak je ošetřena nutnost kofinancování projektů?
Téma kofinancování je velice vážné, možná nejdůležitější. Vždy dáváme najevo, že finanční prostředky na kofinancování jsou rozpočtovou prioritou. Protože vzdát se kofinancování, které nám pak otevírá dveře k řádově větším částkám evropských peněz, by bylo opravdu nemoudré, ať už jsou to projekty celostátní nebo na úrovni obcí či krajů. Efektivní čerpání peněz ze strukturálních fondů, dobrá koordinace aktivit, včetně případné alokace financí na protikrizové projekty, ať již domácí nebo připravované v dohodě s Evropskou komisí, to vyžaduje, abychom byli velmi proaktivní. Vláda má zpracované analýzy čerpání finančních prostředků ze strukturálních fondů a je připravena chovat se i v další části svého funkčního období operativně a odpovědně. Strukturální fondy byly dokonce jednou z hlavních priorit, o nichž jsem mimo jiné hovořil i v Poslanecké sněmovně.
 
Jaký se v příštím roce očekává dopad finanční a hospodářské krize na veřejné rozpočty?

Samozřejmě jsme krizí zasaženi všichni. Odjakživa tvrdím, že její dopad bolí. Na druhé straně jsem vždy zastáncem rozsáhlé rozpočtové restrikce. Nejhorší by bylo vydat se cestou laciného nalévání finančních prostředků do spotřeby. Vím, že odolávat tomu je velmi nepříjemné, ale jen když udržíme rozpočtovou kázeň, můžeme se vyhnout obtížím srovnatelným s těmi, které před časem zasáhly pobaltské státy i nepříliš vzdálené Maďarsko. Odkládat řešení problémů nebo připustit nějakou rozpočtovou lehkomyslnost, to může potom vést k velmi vážným makroekonomickým poruchám. Značně se zkomplikuje život země a následně i těch obyvatel, kterým neuváženou finanční podporou krátkodobě třeba pomůžeme, ale naopak dlouhodobě pak na tom mohou být výrazně hůř.

Hovoříme spolu v době, kdy probíhá proces schvalování návrhu státního rozpočtu. Do jaké míry ho může vláda ovlivnit?
To je samozřejmě velmi aktuální téma. Nynější vláda nemá vyjednávací prostor nijak velký, rozhodnutí leží na Poslanecké sněmovně. Vláda spojila svůj názor s takzvaným balíčkem, jak dopadlo hlasování, je zřejmé. Nemám z toho žádné potěšení, protože balíček byl zatím, řekněme, demontován v nelegislativní části a další demontáž je nachystána formou asi čtyř legislativních předloh, o nichž se povede sněmovní debata v lednu. To by samozřejmě znamenalo další problém. Nicméně, postavili jsme se k tomu jako vláda tak, že se chováme konsistentně. Deklarovali jsme číslo, za které jít nechceme: podíl deficitu na hrubém domácím produktu ve výši 5,3 procenta. Takže teď jsme se shodli na tom, že ministr financí přinese do vlády návrh takových opatření, jež by vedla k vázání prostředků v jednotlivých kapitolách rozpočtu a pomohla by směřovat zpět k onomu číslu, o kterém jsem hovořil. Tato vláda se dál bude chovat rozpočtově velmi zdrženlivě.

Tím, že se prodloužil mandát vlády, čeká ji řada závažných rozhodování…
Ano, nynější období je dost odlišné od předchozího. Je mnohem složitější, mnohem tvrdší. Všichni jsme si ve vládním týmu museli natáhnout setrvačník na další kolo. Museli jsme především přehodnotit svoje osobní plány. Předpokládali jsme, že se budeme někam vracet či začínat nějaké nové dráhy pracovní, mne nevyjímaje. V nadcházejícím období čeká členy vlády složitější interakce s politiky, s lídry politických stran. Je to období, které bude končit jistě velmi tvrdou předvolební kampaní. Je to také období, kdy hospodářská krize ještě poroste. I když budeme asi svědky nějakého mírného oživení, řada krizových fenoménů tady bude působit dál. Vláda má samozřejmě své programové priority a jsem přesvědčen, že jim bude schopná dostát.

Která z oněch blízkých nezbytných rozhodnutí mohou mít zásadní dopad na veřejnou správu?
Kultivace veřejné správy, zejména státní správy jako její součásti, je jedno z velmi vážných témat. Kultivace se týká i jejího úsporného, racionálního chodu, určení demarkace mezi tím, co je ve státní správě a v samosprávě ještě politické a co už sterilně úřednické. Demarkace nebo předěl mezi politickým a úřednickým, ta tady, abychom se nemýlili, neexistuje. To se nám za uplynulých dvacet let nepodařilo vyřešit. Snad už jsme schopní si připustit, že ve státní správě a samosprávě můžeme používat řadu manažerských a analytických metod. Užíváme obdobně jako v byznysu metod hodnocení kvality, což považuji za velmi významné. Musíme však velice promýšlet, jak se vlastně veřejné prostředky transformují ve státních, a koneckonců, i v municipálních institucích. Kam směřují a jestli to není ve zbytečně velikém množství. Výrazné téma je, řekněme, organizace společných nákupů. Nevidím například důvod, proč by jednotliví šéfové resortů měli rozhodovat o tom, jaká si pořídí auta, ale takhle se můžeme bavit i o nákupech výpočetní techniky. Dalším tématem je, v kolika budovách jsou umístěné a s jakým majetkem hospodaří jednotlivé resorty, ale těch témat je samozřejmě celá řada. Jde také i o aplikaci projektů toho takzvaného eGovernmentu. Já se s nimi velmi ztotožňuji, ale je si potřeba také uvědomit, že to „e“ před slovem „government“ nás samo o sobě nespasí, pokud procesy, na které elektronizaci či digitalizaci aplikujeme, jsou poněkud obstarožní a demódované.

Naznačil jste již, že veřejná správa je neúměrně zpolitizovaná. Úředníci se stávají rukojmími proměňujících se politických zadání. Dočkáme se v dohledné době odpovídající zákonné úpravy jejich postavení?
Víte, já nesdílím názor, že všechny problémy v zemi vyřešíme tím, že na každý z nich napíšeme nový zákon. Mám tedy poměrně kritický postoj k zákonu o státní službě v podobě, v jaké byl až dosud připraven. Vždycky je nějak částečně exhumován a potom zase uložen na nějakou dobu do rakve, aby následně docházelo k dalším resuscitacím či exhumacím s vědomím, že „to zase nějak prodloužíme“. Ten zákon by asi bylo dobré napsat úplně znova, pokud se dohodneme, že ho chceme mít. Ale myslím si, že bychom efektivnost státní služby měli promyslet včetně platových záležitostí. Včetně možnosti bavit se u části manažerů třeba o smluvních platech. To zatím bylo velké tabu. Ale co bych v první řadě uvítal, jsou striktní pravidla hry. Jasná dohoda o tom, které pozice ve státní správě jsou obsazovány politiky a od jaké úrovně je státní správa vytvářena na základě výběrových řízení a výkonu odborných činností. Státní správa by se měla naučit nebýt nervózní z toho, že se mění ministr či politická garnitura. Bohužel to u nás takto ještě funguje a zmíněné vlny změn komplikují život na úřadech a jejich celkovou efektivnost.

Jsme jednou ze tří zemí Evropské unie, která neratifikovala Úmluvu OSN proti korupci. Občané nevěří institucím, klesá i důvěra v místní samosprávu. Může vláda vůbec něčím pohnout? Má pro boj s korupcí konkrétní koncepci?
Co je třeba promyslet, je soutěžení, průhlednost takzvaného outsourcingu, jeho rozsah. Vláda připravuje „protikorupční balíček“, nerezignuje na tuto ambici. Pan ministr vnitra už dal k dispozici základní teze, počátkem ledna budeme schopní představit hlavní principy. Možná, že to nebudou úplně nové objevy, to se patrně ani nečeká. Spíš bych se velmi přimlouval za to, abychom o těch principech hodně vážně debatovali a uměli je převést do praxe. Češi jsou vůči korupci velmi skeptičtí, respektive - jsou naplnění přesvědčením, že korupce je v naší republice nesmírně mnoho. Dovolím si tři poznámky.
Poznámka první: ano, v naší zemi je nepochybně silný korupční potenciál. Podotýkám k tomu však, že se netýká pouze veřejné správy. Korupčně se nechovají jenom úředníci; oborů, kde se korupce rozmohla, by se našlo podstatně více. Poznámka druhá: musíme si vždycky uvědomit, že to, co nám prezentuje, při vší úctě, Transparency International, není o míře korupce, ale o míře její percepce. O tom, jak ji občané vnímají. Já jsem přesvědčen, že v této zemi je to její vnímání ještě horší než korupce sama. Uvádím to pro přesnost, čímž samozřejmě nic neříkám o tom, že by tu korupce byla nízká. Třetí poznámka: boj s korupcí není jen záležitostí vlády, politických špiček. Také firmy například z oblasti informačních technologií, průmyslu či stavebnictví, které se angažují ve veřejných zakázkách, by měly mít samy zájem o to, aby uměly vyplavit na povrch ty subjekty, které jsou, řekněme, nakažené. Aby subjekty s korupčním potenciálem uměly samy vyfiltrovat. Víte, ono v naší zemi také hodně záleží na nominální úrovni – na tom, jak věci nazýváme. Nedávno mi jeden podnikatel, který přišel ze zahraničí, říkal: trošku se také dívejte na slovník, jímž se tu obvykle vyjadřujete na veřejnosti. Ten slovník je plný eufemismů. Člověk, který strčí něco v obchodě pod kabát a chce odejít bez zaplacení, je zloděj. Ale když hovoříme o některých okolnostech doprovázejících třeba velké, obtížně průhledné zakázky, půjčujeme si takový ten lepší slovník, takže jsme „náchylní ke korupci“ a možná i „koketujeme s úplatky“ a tak podobně. V procesech, které se týkají korupce, bychom si také mohli říci, že jde o sprostou zlodějnu. Říci, že ti lidé prostě kradou. To je silné! Ano, to je silné a tomu každý rozumí. Nazývejme věci pravými jmény. Já nechci tvrdit, že nynější exekutiva zbaví zemi korupce. To bych byl asi opravdu fantasta, to se tady nepodařilo za dvacet let a nebude to tato vláda, která to napraví za pár měsíců své činnosti. Chce k tomu ale přispět konkrétním návrhem exekutivních i legislativních opatření. Sám jsem zvědav, jak budou ta opatření vnímána a přijímána mediálně. Jak je přijme veřejnost a jak je přijmou politici. A jak právě posledně jmenovaní budou ochotni dát zelenou některým legislativním nástrojům.

Co byste popřál čtenářům tohoto časopisu - ponejvíce zastupitelům a tisícům úředníků - do právě začínajícího roku?
Vzkaz pro čtenáře? Řečeno s Werichem: nenechat se otrávit a neztratit glanc. K tomu jim přeji pevné zdraví, klidnou hlavu, rozvahu, možná trošku míň frustrace a skepse. Právě skepsí jsme zřejmě všichni nekonečně nakaženi, věřme však, že snad to všecko přece jen tak hrozné není. A také přeji více vlídnosti ve vzájemných vztazích, dobrý pracovní výkon a, jak jsem již zmínil, také zřetelný předěl mezi politickým a úřednickým na všech stupních veřejné správy.


Text Jiří Chum

Foto Radoslav Bernat
 


Ing. Jan Fischer, CSc., narozen 2. ledna 1951 v Praze. Absolvent Národohospodářské fakulty VŠE, obor statistika a ekonometrie (1974). Postgraduální studium ekonomické statistiky, titul kandidáta věd (1985). Zaměstnán ve Federálním statistickém úřadu (1974), po zániku Československa Český statistický úřad, místopředseda (1993). Společnost Taylor Nelson Sofres Factum, ředitel oddělení produkce (2000), Fakulta informatiky a statistiky VŠE, vedoucí výzkumných pracovišť (2002). Předseda Českého statistického úřadu (2003). Od 9. dubna 2009 předsedou tzv. překlenovací vlády České republiky. Od 8. května do července v roce 2009 také zastával funkci předsedy Rady Evropské unie. Hovoří anglicky, rusky, německy a francouzsky. Ženatý, otec tří dospělých dětí.
 

Print  E-mail