Strakonice - cesty k modernímu městu
Některá lidská sídla - to možná měla snazší než jiná. Jejich historie se otiskla v plynulém urbanistickém rozvoji, uchovaly se zde a prolínají celé vrstvy architektonických stylů, později se v nich rozvíjela vnitřní periférie i satelitní sídliště. Rozvoj těch druhých často prudce popohnal rozrůstající se průmysl, nevyhnuly se jim ovšem necitlivé asanace a demolice. Takové dědictví ovlivní snahy o proměnu města na desítky let. Nejen o tom jsem rozmlouval se starostou Strakonic Ing. Pavlem Vondrysem.
Strakonice nepatří k sídlům, která se od počátku rozvíjela na městském půdorysu. Řeka Otava byla v raném středověku příhodná k rýžování zlata, a tak tu původně vznikl strážní hrad se čtyřmi vesnicemi v podhradí, které postupně splynuly v jeden celek. Ten pak získal městská práva. Nenajdeme zde ani velké čtvercové náměstí typické pro programově založená města. Zdejší náměstí mají spíše charakter ulic. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se ve Strakonicích začal poměrně masivně rozvíjet textilní a strojírenský průmysl. Zbrojovka vyráběla také kola a motocykly, svého času byla motorka čezeta pojmem. Mezitím se ve Strakonicích objevily nové podniky, oba tradiční druhy výroby však zůstávají zastoupeny.
Rozvoj průmyslu vedl zejména v minulém století k nárůstu počtu obyvatel. Do Strakonic přicházeli další lidé, kteří potřebovali někde bydlet. Živelná necitlivá výstavba zejména v sedmdesátých letech měla za následek narušení architektonické jednoty města. Po neuvážených demolicích v historické části zůstal Strakonický hrad, národní kulturní památka, jako solitér obklíčený panelovými sídlišti. Zmizely některé cenné stavby včetně unikátní synagogy. Vzhled města, a bohužel hlavně jeho duch, se nenávratně změnil. Nevznikl silniční okruh kolem města, doprava byla přivedena přímo do jeho centra. Přitom už od třicátých let minulého století existoval projekt severního dopravního půloblouku, jenž navrhoval dopravní problémy řešit s předstihem. Projektová dokumentace, jež by měla dát Strakonicím vydechnout od aut, vznikla až v současné době. Počátek devadesátých let umožnil městu hledat cesty k nápravě jeho organismu i k rekonstrukci nejcennějších částí.
Patří k nim zvláště hrad. Město se snaží, aby žil četnými událostmi. Každé dva roky hostí hrad věhlasný mezinárodní dudácký festival. V jeho areálu sídlí základní umělecká škola, městská Šmidingerova knihovna či krajské Muzeum středního Pootaví. Centrum města přiblížila hradu i nová lávka. Vznikla v říjnu 2009 a slouží pěším i cyklistům. Stala se součástí Otavské cyklostezky, jež je společným projektem čtyř měst na řece Otavě − Sušice, Horažďovic, Strakonic a Písku. Lze se přes ni napojit na cyklostezku Volyňka, po ní pak dojet na Vltavskou cyklostezku a brzy až na Šumavu. A ještě k těm úpravám vnitřního města − na strakonickém webu si lze prohlédnout architektonické studie proměn náměstí a pěší zóny, na první etapě úprav se již pracuje.
Udržet si lidi
SWOT analýza, kterou si město nechalo zpracovat, se zabývá také poklesem počtu jeho obyvatel v devadesátých letech. Za příčinu se obvykle označují ekonomické obtíže. Je tomu tak i ve Strakonicích? zajímal jsem se. „Důvody byly dva,“ vysvětluje Ing. Pavel Vondrys.„V posledních dvaceti letech osciloval počet obyvatel Strakonic kolem 25 tisíc obyvatel. Pokles o necelou tisícovku způsobilo především to, že Strakonice bohužel tenkrát neměly území připravené k výstavbě rodinných domků. Najednou tu byla skupina lidí, většinou podnikatelé a živnostníci, kterým město nedokázalo vyjít vstříc. Řada z nich tedy využila nabídky pozemků v okolních obcích, z nichž je snadné do Strakonic dojíždět, postavili si tam domky a přestěhovali se. Druhým důvodem úbytku obyvatel jsou odchody mladých lidí, kteří studovali ve větších městech a dostali v nich zajímavější příležitosti k uplatnění než ve Strakonicích, nebo dokonce nalezli zaměstnání v zahraničí.“
Pavel Vondrys je v čele radnice od komunálních voleb v roce 1998. Od té doby se pro potřeby bydlení začaly postupně připravovat nové ucelené části města. Dnes už tam stojí více než padesát novostaveb rodinných domků, vedle toho se začaly stavět také domy bytové. Soukromé firmy, které se zprvu soustřeďovaly na výstavbu ve větších městech, se po určitém nasycení trhu zaměřily i na menší města, o výstavbu domů se začaly zajímat i místní firmy. To, co městu citelně chybělo, je nyní dosažitelné. Připravují se další lokality s desítkami parcel, podíl města se soustřeďuje do příspěvku na vybudování inženýrských sítí.
Z okolních obcí tedy přijíždějí lidé řídit podniky a obchody, pracovat v nich, vydávají se sem za kulturou a také vyřizovat úřední záležitosti. Obvyklé souvztažnosti ve spádovém území, běžný rytmus někdejšího centra velkého okresu, nyní takzvané obce III. typu. Jak s obcemi ve spádovém území spolupracujete? ptám se.„Vyjděme z toho,“ říká Pavel Vondrys, „že starostové okolních obcí jsou na stejné úrovni jako já. Dokonce bych řekl (směje se), že starostové menších obcí jsou větší starostové než starosta okresního města. Tam, kde je malé zastupitelstvo, se nevolí rada a její kompetence přecházejí na starostu. Pokud jde o výkon přenesené působnosti, zdědili jsme po zrušení okresního úřadu větší část bývalého strakonického okresu, jehož kompetence se přesunuly ještě také na Blatnou a Vodňany. Někdejší okres měl včetně Strakonic 112 měst a obcí, nyní správní obvod města Strakonice jako obce III . typu tvoří 69 měst a obcí. Probíhá i méně formální spolupráce v rámci různých účelových sdružení. Například potřeba zajistit dopravní obslužnost území vedla ke vzniku Svazku obcí okresu Strakonice, jehož členy je dosud kolem devadesáti měst a obcí. Vzniklo zde také několik mikroregionů – Střední Pootaví, Dolní Pootaví a Strakonicko.“
Přibývající povinnosti
Když už jsme se dotkli přenesené působnosti, zajímám se, jak se město s jejím výkonem vyrovnává. „Největší problém z hlediska výkonu přenesené působnosti jsou ty neustále vyskakující nové povinnosti, které stát na města přesouvá,“ říká Pavel Vondrys. „Většinou to s sebou nese i další finanční nároky na jejich zajištění. Ve Svazu měst a obcí České republiky kolem toho probíhají obrovské diskuze. Města se dožadují toho, aby stát finančně kompenzoval agendy, jež chce, abychom vykonávali. Vyjde třeba nová právní norma, ze které vyplývá povinnost doplnit ještě něco do agend, mnohdy s odvoláním na harmonizaci našich předpisů s evropským právem. V řadě případů se však ukáže, že tuzemská byrokracie se ráda odvolává na Brusel, i když se jedná o domácí legislativní tvorbu. Hodí se to na města – poraďte si s tím! Mnohdy z toho vyplyne nová povinnost, k jejímuž zajištění bychom museli navýšit počet úředníků. Při převodu agend z okresních úřadů jsme se snažili ušetřit lidi, hledali jsme minimalizaci nutnou k fungování úřadu a zastupitelnosti. Na výkon dalších agend nemáme úředníky, ani prostředky.“
Úřední šiml řehtá bruselsky i česky
Rozpočet města je už několik let ovlivněn možnostmi čerpání z různých evropských fondů. Město se snaží podávat řadu projektů. Uspěla jich třetina, i ta však silně ovlivňuje rozpočet města. Problémem je nutnost projekt předfinancovat a počítat s tím, že teprve se zpožděním dostane město zpátky dotaci, kterou už má dopředu potvrzenou.„Tak se stalo, že se objevily komplikace kolem regionálních operačních projektů v NUTS Jihozápad, v jižních Čechách a v Plzeňském kraji,“ říká starosta. „Strakonice dokončily například v loňském roce dvě akce, na něž měly získat dotace. Vše potřebné bylo doloženo, město mělo na účet dostat 53 milionů korun. Ale realita je taková, že uběhlo téměř tři čtvrtě roku a prostředky, které byly předmětem dotace, město stále na svém účtu nemá. Musíme si tak čerpat úvěr na překrytí toho mezidobí a nikdo nám nevyrovná z něho vzniklé úroky. Proč se to děje? Dalším problémem je zpoždění zveřejnění dalších výzev v rámci regionálních operačních programů. Konečný termín realizace se nedá oddálit, zkracuje se doba na výběrová řízení a řetězově vznikají další problémy. Kolem evropských peněz není nic jednoduché. Například v dubnu minulého roku jsme dostali vyrozumění, že projekt města Strakonice na rekonstrukci čistírny odpadních vod a dobudování kanalizačních sběračů je mezi těmi, které byly vybrány a schváleny k finanční podpoře z Operačního programu Životní prostředí. Po ročním posuzování a dokladování by snad náš projekt měl z Ministerstva životního prostředí odejít na Ministerstvo financí, které s námi uzavře smlouvu na poskytnutí peněz. Takže od doby, kdy ministr životního prostředí podepsal rozhodnutí, že náš projekt byl zařazen mezi ty podporované, trvá podpis smlouvy o poskytnutí dotace více než rok.“
Nevypočitatelnost a zdlouhavost jsou přece hluboce zakořeněné ve všech institucích, podotýkám. Jste členem předsednictva Svazu měst a obcí za region jižní Čechy. Jak se daří přenášet názory starostů na ústřední orgány?„Na pravidelných zasedáních předsednictva Svazu měst a obcí podněty obcí projednáváme, navíc tu máme Svaz měst a obcí Jihočeského kraje a s problémy municipalit seznamuji Komoru měst a Radu Svazu měst a obcí,“ vypočítá Pavel Vondrys. „Se starosty například nedávno pořádně zahýbal nový zákon o výherních hracích přístrojích. Byl to typický příklad toho, jak města a obce potřebují mít kompetenci k ovlivňování vzniku a instalace zejména nových videoterminálů, protože u těch starých hracích přístrojů ji měly. V průběhu projednávání této zákonné novely se objevovaly nové a nové pokusy, jak jejímu konečnému schválení zamezit nebo je alespoň oddálit. V rozpočtovém výboru se objevily jakési podivné pozměňovací návrhy, města a obce se začaly bouřit, v Senátu zazněly hlasy, že zákon by měl být ještě přísnější a tvrdší a že by tam měla být ještě větší regulační opatření. Odkryl se tady mechanismus, že se lze dožadovat dokonalejší normy, ale jakékoliv vrácení zákona Poslanecké sněmovně znamenalo s ohledem na její končící funkční období, že zákon padá pod stůl a s jeho přípravou se zase začíná od začátku. Bohužel, je již známo, že snaha o konečné schválení této novely nebyla úspěšná. Poradci pana prezidenta přijali za své argumenty provozovatelů hazardních her a zákon byl na poslední chvíli vetován. Na takovém případě se vyzkouší názorová jednota členů Svazu měst a obcí. Myslím, že hlas měst a obcí již mnohé dokázal, měl by však znít silněji a rozhodněji“.
Když město podniká
Strakonice mají přinejmenším dvě oblasti, v nichž město samo podniká. Jaká je zkušenost města s provozováním vlastního podniku? Měla by města vůbec podnikat? Musí se to posuzovat případ od případu, dozvídám se. Debaty o podnikání municipalit se vedou na různých úrovních. Někde je role města nejspíše nenahraditelná. Mnohá města svěřila soukromým firmám svoz komunálního odpadu, úklid, osvětlení, péči o zeleň. Někde to funguje, jinde se tyto služby opět vrátily městu.„Strakonice si podržely stoprocentně ve vlastnictví oblast vodohospodářství,“ reaguje starosta.„Zásobování pitnou vodou i likvidaci odpadních vod. Předtím provozoval vodohospodářskou infrastrukturu soukromý subjekt. Udělali jsem si vyhodnocení efektivnosti a zjistili, že v naší režii to bude ekonomickyvýhodnější. Skutečnost předčila očekávání.Daleko více finančních prostředků, které nám předtím unikaly, můžeme vracet do rekonstrukcí sítí, které to potřebují. Naše zkušenost navíc pomohla i dalším městům v Jihočeském kraji při vyjednávání s provozovateli o výhodnějších podmínkách, objevila se možnost konkurence.“
Město si také ponechalo majoritní podíl při privatizaci teplárny, navýšilo jej ještě vložením svého tepelného hospodářství. Má tak určitý vliv na cenu tepla pro obyvatele. Teplárna investovala do svých sítí, výrazně snížila ztrátovost, připravuje rozsáhlou modernizaci svého provozu. Město podniká ještě v jednom atraktivním oboru. „Dlouho se tu vedly restituční spory kolem pivovaru,“ říká starosta. „Zkusili jsme podatvlastní privatizační projekt s tím, že pivovar může být z dlouhodobějšího pohledu zdrojem finančních prostředků do rozpočtu města. Další věc je i ve městě málo známá a přitom důležitá. Pivovar je celoročním odběratelem tepla z teplárny a mimo topnou sezónu stabilizuje její výrobní cyklus a má pozitivní dopady na cenu tepla a teplé vody pro obyvatele. Poskytuje zaměstnání přibližně šedesáti lidem a zvyšuje povědomí o městu. Zlepšil technologii, rozšířil výrobní provozy a jeho pivo pravidelně obsazuje čelní místa v různých soutěžích. Nezanedbatelná je i role pivovaru v oblasti podpory cestovního ruchu."
Starosta není generál
Jakou zkušenost jste udělal v téhle pracovní pozici? ptám se ještě. Shodneme se rychle na tom, že tato profese s sebou nese nutnost zabývat se různorodou problematikou, seznámit se s legislativou, umět vnímat celou řadu různých problémů a souvislostí. Jedna nejdůležitější zkušenost? naléhám.
„Práce s lidmi,“ odpovídá Pavel Vondrys. „V armádě generál něco nařídí a podřízení musí poslechnout. Manažer podniku je na tom podobně – rozhodne a přikáže. Starosta města má tu pozici složitější. Může jednat pouze v intencích toho, co mu schválí rada a zastupitelstvo. On sám má jenom jeden hlas. Musí vyjednávat, komunikovat a snažit se nacházet řešení, o kterých by přesvědčil ty ostatní. Velmi záleží na kvalitě úřadu, který má za sebou. Špatně fungující úřad srazí starostovo úsilí třeba na pětinu. Denně řeší spíše konfliktní situace, v nichž musí nacházet řešení a kompromisy. To samozřejmě člověka obohacuje. Když vidím, jak mnohé věci ve městě postupují dopředu, mění se, dává mi to sílu vydržet další kolo. Ať řešíte cokoli, každý problém má různé možné náhledy. Vždycky jsou příznivci i odpůrci myšlenky, někteří mají připomínky, které by chtěli uplatnit, jiní jsou naprosto proti projektu, to je přirozený běh věcí. Tuto práci může dělat člověk s optimistickým pohledem na svět. Ten, kdo jen vidí překážky a hledá důvody, jak něco nejde, nemůže být úspěšný. Snažím se být právě tím optimistou.“
Text Jiří Chum
Foto Radoslav Bernat
Foto Radoslav Bernat
Mezinárodní dudácký festival vznikl při oslavách 600.výročí založení města (1967).
Rozsahem a kvalitou patří mezi nejvýznamnější folklórní události na světě. Ve městě na soutoku Otavy s Volyňskou se nyní koná jako bienále vždy na konci srpna, účastní se ho dudáci z více než desítky zemí. Čtyřdenní program startuje vždy ve čtvrtek večer průvodem všech účinkujících ulicemi, následuje pak večerní kasací na nádvoří hradu. Při posledních ročnících je otevírali hrou na dudy zakladatel festivalu Josef Režný a starosta města Pavel Vondrys.