Ministry of the interior of the Czech Republic  

Go

Modern Administration


Quick links: Sitemap Text version Česky Fulltext search


 

Main menu

 

 

Zákaz donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare)

Prof. JUDr. JAN MUSIL, CSc., Ústavní soud České republiky 

 

1. TROCHU HISTORIE

Právní princip nemo tenetur se ipsum accusare (nikdo není povinen sám sebe obviňovat) byl uznáván některými právními systémy již ve starověku. Např. judaistický talmud (vzniklý v období 300 let před naším letopočtem až 600 let našeho letopočtu) vyjadřoval tuto zásadu rčením, že „nikdo nestojí člověku blíže, než on sám sobě, a nikdo sám ze sebe nedělá zločince“ . Starozákonní soudce nejenom, že nesměl vynucovat doznání obžalovaného, ale dokonce nesměl k jeho usvědčení použít ani dobrovolné přiznání.

V evropských poměrech uznávalo tuto zásadu raně kanonické právo; ve svých spisech ji proklamují např. církevní otcové Aurelius Augustinus (354 - 430) a Johannes Chrysostomus (354 ? - 407).

Zásadní obrat ve vztahu k této zásadě nastal někdy ve 12. století, kdy se především přičiněním papeže Inocence III. (1198 - 1216) prosadilo inkviziční trestní řízení, jehož součástí bylo také zakotvení povinnosti obviněné osoby vypovídat pravdivě. Nejvýznamnější katolický teolog a filozof Tomáš Akvinský (1225 - 1274) píše: „… obžalovaný z povinnosti je vázán vyložit soudci pravdu, kterou od něho podle pravidel práva vyžaduje. A proto, nechce-li vyznat pravdu, kterou je vázán říci, nebo když ji lživě popře, smrtelně hřeší.“ Kvintesenci tohoto změněného postoje k povinnosti obviněného sám sebe usvědčovat nalezneme např. v trestním řádu Karla V. Constitutio Criminalis Carolina (1532). Donucování obviněného k výpovědi mělo mnoho forem, obviněný byl např. nucen přísahat, že bude vypovídat pravdu, přičemž porušení této přísahy bylo těžkým zločinem. Nejodpudivějším prostředkem k brutálnímu vynucení výpovědi obviněného byla ovšem tortura, výslech na mučidlech. Doznání obviněného bylo prohlášeno za královnu důkazu (regina probationum). Obžalovaný se změnil v pouhý objekt trestního řízení, zásada nemo tenetur byla na několik století zcela zapomenuta.

Teprve velké buržoazní revoluce vedly (spolu s celkovým přetvořením trestního procesu) k opětovné renesanci zákazu donucování k sebeusvědčování. První explicitní vyjádření tohoto principu přinesl Pátý dodatek americké ústavy z roku 1791; od té doby je toto pravidlo pokládáno v USA za součást tzv. Bill of Rights. Doslovný text tohoto ustanovení zní: „Nikdo nesmí být v trestní věci donucován k tomu, aby vystupoval jako svědek proti sobě“ („no person shall … be compelled in any criminal case to be a witness against himself“. V americké nauce se hovoří o „privilege against self-incrimination“.

K uznání a k legislativnímu zakotvení této zásady na evropském kontinentu došlo pomalými reformními kroky v průběhu 19. století. V českých zemích platný trestní zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích z roku 1803, vydaný Františkem II., obsahoval ještě tzv. tresty za neposlušnost, jimiž mohl být trestán tvrdošíjně zapírající obviněný; toto ustanovení bylo odstraněno až císařským výnosem z 22. 5. 1848.

Relativně liberální rakouský Glaserův trestní řád z 23. 5. 1873 č. 119 ř. z. (platný v českých zemích až do roku 1950) obsahoval pravidlo nemo tenetur v § 202. Podle ustanovení § 199 sice měl vyšetřující soudce „obviněného před počátkem výslechu napomenouti, aby na otázky, jež budou dávány, odpovídal určitě, jasně a podle pravdy“, avšak neuposlechnutí této výzvy nebylo nijak sankcionováno. V § 245, pojednávajícím o výslechu obviněného v hlavním líčení, se pravilo: „Obžalovaného nelze přidržovati k tomu, aby na kladené otázky odpověděl.“

V evropských kontinentálních zemích není zásada nemo tenetur zpravidla zakotvena přímo v ústavě, nýbrž v trestněprocesních normách. Např. v německém trestním řádu (StPO) je obsažena v § 136 (poučení o právu nevypovídat) a v § 136a (zákaz použít nedovolené donucení). V polském trestním řádu (Kodeks postępowania karnego z roku 1997) v článku 175, § 1 je zakotveno právo obviněného odmítnout vypovídat bez udání důvodů, o čemž musí být poučen; v článku 74, § 1 je obsaženo obecnější pravidlo: „Obviněný nemá povinnost poskytovat důkazy … ve svůj neprospěch.“

Také v platném českém trestním řádu (zákon č. 141/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů) nalezneme v § 33 odst. 1 výslovné ustanovení: „Obviněný … není povinen vypovídat.“ V § 92 odst. 1 se praví: „Obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání“.

Ústavněprávní zakotvení nalezlo pravidlo nemo tenetur v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V článku 37 odst. 1 Listiny nalezneme ustanovení: „Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.“ Článek 40 odst. 4 obsahuje pravidlo „obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven“.

Pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare se v druhé polovině 20. století objevuje také v mezinárodních dokumentech o lidských právech. Nalezneme je v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech z roku 1966 , jehož článek 14 odst. 3 písm. g) stanoví, že „obviněný … nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu“. Naproti tomu odpovídající ustanovení neobsahuje evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 (dále jen „Úmluva“) , ani její dodatkové protokoly. Nicméně judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v několika judikátech [např. ve věcech Funke proti Francii (Application no. 10828/84); John Murray proti Spojenému království (Application no. 14310/88); Saunders proti Spojenému království (43/1994/490/572, rozsudek ze 17.12.1996, Recueil VI/1996)] dovodila, že nerespektování tohoto pravidla může porušit právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 6 Úmluvy. Ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království (rozsudek z 25. 9. 2001, Application no. 44787/98) spatřoval ESLP v donucování obviněného k tomu, aby mluvením poskytl vzorek hlasu, porušení práva na respektování rodinného a soukromého života podle článku 8 odst. 1 Úmluvy. V jiném případě K. proti Rakousku (zpráva Komise u rozhodnutí z 2. 6. 1993, A, č. 255-B) posuzovala Komise donucování obviněného k výpovědi jako porušení svobody projevu podle článku 10 Úmluvy. Ve věci Jalloh proti Německu (rozsudek z 11. 7. 2006, Application no. 54810/00) hodnotil ESLP vynucené vypuzení drog ukrytých v žaludku (vyvoláním zvracení) jako porušení zákazu mučení nebo podrobování nelidskému či ponižujícímu zacházení podle článku 3 Úmluvy.

plné znění článku naleznete v příloze

Print  E-mail