Debakl nebo příslib? Bude záležet na nás
Názor
Brněnský Ústavní soud zamítl stížnost dvaatřiceti senátorek a senátorů z června 2006 na protiústavnost pravidel, podle kterých se rozdělují výnosy z daní mezi obce a města v České republice. Tedy debakl? Nikoli. Už proto ne, že kdyby soud stížnosti vyhověl, platilo by „zrušení“ nespravedlivých paragrafů necelé tři týdny, protože od 1. ledna 2008 jsou už platit pravidla jiná. O cosi spravedlivější, i když pořád ještě ne úplně spravedlivá. Zákon o rozpočtovém určení daní se totiž mezi podáním stížnosti a nálezem Ústavního soudu změnil. Soud nemůže dělat, že neví, napadené paragrafy už co nevidět ztratí platnost.
Stížnost tedy splnila svůj účel. Před rokem a půl, kdy z iniciativy Stálé komise Senátu pro rozvoj venkova byla stížnost sepisována a pak odeslána do Brna, jen málokdo chtěl o nespravedlivosti při rozdělování daní slyšet. Však také málokdo tehdy věděl (anebo spíše ani nechtěl vědět), že na občana Prahy vyjde z výnosu daní šesti a půl násobek (6,5 krát !) toho, co zbude na občany nejmenších obcí. To je totiž nepoměr, který nelze nikterak ospravedlnit.
Pak se ale věci pohnuly: už na podzim 2007 prošla novela zákona o rozpočtovém určení daní v obou komorách Parlamentu velkou většinou hlasy poslanců a senátorů ze všech politických stran (to je dneska docela výjimečný jev!) a ve chvíli, kdy tento text (v prosinci 2007) píši, se čeká už jen na podpis prezidenta republiky. A když ministr financí Miroslav Kalousek, který má o novelu rovněž velkou zásluhu, zdůvodňoval v Senátu návrh na dílčí změny, oznamoval zároveň, že již pracuje odborná komise, která připravuje definitivní znění zákona. Co teď schvalujete, je pouze záplata na tu největší díru – takový byl zhruba smysl jeho řeči k senátorkám a senátorům. Nový, spravedlivější zákon by měl platit do dvou let.
Dílčí novela zatím bere nově v úvahu rozlohu obcí (tj. především délku místních komunikací), nejen tedy počet obyvatel jako dosud. Ale co nadmořská výška? Co zhoršování kvality života provozem podniků, jejichž majitelé platí daně někde úplně jinde? A především: co všechno ve prospěch země nebo regionu nebo jen nejbližšího okolí udržuje skutečně ze svých vlastních prostředků Praha, velká města a větší a velké obce? Na co na všechno musí spravedlivě přispívat ti menší a nejmenší tím, že dostanou menší díl z daní? A co všechno platí někdo jiný? Třeba ve zdravotnictví, ve veřejné správě, ve školství… O tom dnes nikdo žádný přesný přehled nemá. Musí se tedy začít právě touto inventurou, aby byl nakonec poměr výnosů z daní stanoven zákonem spravedlivě.
Nebude to snadné: Ústavní soud ve zdůvodnění zamítavého nálezu pravil, že co je „politikum“, to on ani napříště opravovat nebude. Tím by se nehorázně povýšil nad Parlament a naboural by posvátné zásady dělby moci a jejich vzájemné kontroly. Zasáhl by údajně jen tehdy, kdyby byl rozdělením výnosu z daní doslova znemožněn samotný výkon samosprávy. S tím tedy raději pro příště nepočítejme. Takže bude třeba podporu pro definitivní, spravedlivý RUD vybojovat nejdříve na politickém poli - ve veřejném mínění, ve Svazu měst a obcí, ve vládě a nakonec pak v Parlamentu. Pokud jde o Parlament, musíme počítat s tím, že více voličů bude vždycky ve městech než v malých obcích...
Nebude to snadné i proto, že nejmenším a menším se tentokráte přispělo jen z části z toho, co se ubralo těm větším a největším; vláda raději „dosypala“ na tu do „hromadu“, ze které se mezi obce rozděluje. Oběti měst a velkých obcí ve prospěch menších a malých obcí byly zatím nepatrné, snad dokonce nezaznamenatelné.
Příště se už na hromadu přisypávat nebude: je třeba najít spravedlivější poměr. Jedněm se zkrátka přidá z toho, co se jiným ubere. Jinak to nepůjde, nechceme-li se dále zadlužovat. To bude ono obtížné „politikum“, tedy to, co by mělo být konec konců výsledkem voleb a svobodné soutěže politických stran. A debat na Svazu měst a obcí a nakonec v Parlamentu. Když to jde jinde v Evropě, proč by to nemělo jít u nás?
Měli bychom proto všichni společně, kterým záleží na celé České republice, nejen na místě, kde právě bydlíme, přesvědčit ty, kteří to ještě úplně nechápou, že venkov není jen ten pozemek, na které mají svoji milovanou chalupu či chatu. Že je to také kulturní krajina, vzdělávaná po tisíciletí, že je to v neposlední řadě svět hodnot, které se z měst vytrácejí mnohem rychleji než z venkova. Že venkov je ten kus světa, bez kterého by byla naše země brzy pustá a bezútěšná, asi tak jako „sídlištní parkoviště dopoledne na Hod Boží Velikonoční“, jak to kdysi sugestivně vyjádřil básník. Že venkov je ten „domov můj“, domov náš.