V roce 2003 získala společnost Unibet reklamní prostor v několika švédských médiích, aby mohla propagovat sázkové služby na internetu. Podle švédského práva loterní činnosti otevřené veřejnosti a obecněji všechny hry, u nichž možnost výhry závisí na náhodě, jako sázky, loto, výherní hrací přístroje a ruleta, podléhají správnímu povolení vydanému příslušnými orgány na místní nebo národní úrovni. Unibet nechtěl ztrácet čas v povolovacím řízení, a protože si uvědomoval sankční rizika, obrátil se na švédský soud s návrhem, aby soud potvrdil právo propagovat ve Švédsku herní a sázkové služby přímo na základě ustanovení článku 49 SES a aby vyloučil sankce předvídané vnitrostátním zákonem v případě reklamy na nepovolené loterie, hry a sázky. Na základě tohoto případu se v rozsudku ze dne 13. 3. 2007 vyslovil ESD k řadě aspektů uplatnění práva na účinnou soudní ochranu. Evropské právo vyžaduje, aby vnitrostátní právní předpisy nezasahovaly do práva na účinnou soudní ochranu. V tomto ohledu procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která procesním subjektům vyplývají z komunitárního práva, nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných právním řádem EU (zásada efektivity). Krom toho vnitrostátním soudům přísluší vykládat procesní podmínky použitelné na řízení, v nichž rozhodují, v co nejvyšším možném rozsahu způsobem zajišťujícím účinnou soudní ochranu práv. Pokud není přípustnost žaloby směřující k zaručení dodržování práv jistá na základě vnitrostátního práva, zásada účinné soudní ochrany vyžaduje, aby vnitrostátní soud mohl již v tomto stadiu nařídit předběžná opatření nezbytná k zajištění uvedených práv. Nelze však přehlédnout, že návrh Unibetu na předběžná opatření směřuje k odkladu nikoliv účinků vnitrostátního ustanovení přijatého podle komunitární úpravy, ale účinků vnitrostátní legislativy, jejíž soulad s právem EU je zpochybňován. Neexistuje-li komunitární právní úprava v této oblasti, přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu upravit podmínky nařízení předběžných opatření určených k zajištění ochrany práv. V právním řádu členského státu nemusí existovat samostatná žaloba směřující k přezkumu souladu vnitrostátních ustanovení s článkem 49 SES, pokud jiné účinné právní prostředky, které nejsou méně příznivé než ty, jež se týkají obdobných vnitrostátních žalob, umožňují takovýto soulad posoudit incidenčně. Je však nutné, aby mohla být nařízena předběžná opatření až do doby, kdy příslušný soud rozhodne o souladu vnitrostátních ustanovení s právem EU, je-li nařízení takových opatření nezbytné k zaručení plné účinnosti soudního rozhodnutí. V případě pochybnosti o souladu vnitrostátních ustanovení s komunitárním právem se nařízení předběžných opatření řídí kritérii určenými vnitrostátním právem, pokud tato kritéria nejsou méně příznivá než ta, která se týkají obdobných návrhů na základě vnitrostátního práva, a pokud v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují předběžnou soudní ochranu.

Prof. JUDr. Richard Pomahač, Právnická fakulta Univerzity Karlovy