Regionální politika Evropské unie, často také nazývaná politika hospodářské a sociální soudržnosti, má za cíl snižovat rozdíly mezi úrovní rozvoje jednotlivých regionů. Je odrazem principu solidarity uvnitř EU, kdy bohatší státy přispívají na rozvoj chudších států a regionů, aby se tak zvýšila kvalita života obyvatel celé Unie.

Článek 158 Smlouvy stanoví, že Společenství se za účelem posilování hospodářské a sociální soudržnosti zaměří na snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů nebo ostrovů, včetně venkovských oblastí. Regionální politika by měla přispívat ke zvyšování růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti začleněním priorit Společenství v oblasti udržitelného rozvoje, jak byly definovány na zasedáních Evropské rady v Lisabonu ve dnech 23. a 24.3. 2000 a v Göteborgu ve dnech 15. a 16.6. 2001.

Evropská komise, výkonný orgán Evropských společenství, předkládá každé tři roky Evropskému parlamentu, Radě, Hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů zprávu o pokroku dosaženém při upevňování hospodářské a sociální soudržnosti a o způsobu, jakým k tomu přispěly prostředky EU. V loňském roce byla publikována Čtvrtá zpráva o hospodářské a sociální soudržnosti, která se zabývá obdobím 2004 – 2006, kdy došlo k historicky největšímu rozšíření Unie.

Zpráva dokazuje, že hlavní příjemci finanční pomoci z programů evropské politiky soudržnosti vykazovali nadále během období 2000 – 2006 vysoké tempo růstu. Vysoká výkonnost regionů s nízkým hrubým domácím produktem (HDP) na obyvatele v posledním desetiletí vedla k tomu, že na regionální úrovni dochází v celé Evropské unii z hlediska HDP na obyvatele ke sbližování regionů.

Nejvyšší hospodářský růst v nových státech Unie

Z dlouhodobého hlediska je v Evropské unii patrný vývoj, kdy nové členské státy EU dosahují podstatně vyšší hospodářský růst než původní státy. Lze konstatovat, že v průběhu deseti let od roku 1995 do roku 2005 překračoval růst HDP na obyvatele ve všech nových členských státech (EU 10) s výjimkou Kypru průměrné tempo růstu ve státech EU 27. Mezi novými členskými státy však byly značné rozdíly. Tři pobaltské státy (Estonsko, Litva, Lotyšsko) při průměrném ročním růstu 7 – 8 % svůj reálný HDP v průběhu deseti let takřka zdvojnásobily. Naopak v Bulharsku a v Rumunsku došlo v druhé polovině devadesátých let minulého století k hospodářskému útlumu, od roku 2000 však tyto ekonomiky obou zemí zaznamenaly opět značný růst (v průměru šest procent ročně). V loňském roce zaznamenalo nejvyšší hospodářský růst ze všech členských států Slovensko.

V původních státech EU 15 byl hospodářský růst v období 1995 až 2005 největší ve čtyřech státech (Irsko, Portugalsko, Řecko, Španělsko), které čerpaly prostředky z Kohezního fondu (Fond soudržnosti). Jednoznačně nejlepší hospodářské výsledky v daném období vykazovalo Irsko, kde roční růst HDP byl o čtyři procenta vyšší než činil průměr Evropské unie. Irsko se tak v žebříčku států Unie podle HDP na obyvatele měřeném podle parity kupní síly dostalo na druhou příčku za Lucembursko.

I když jsou perspektivy vývoje světové ekonomiky na počátku letošního roku poměrně nejisté, evropské ekonomiky si vedou v nepříznivých podmínkách relativně dobře. Přesto však poslední ekonomické prognózy signalizují, že ekonomický růst v Evropě bude pomalejší a inflace o něco vyšší, než se původně předpokládalo. Hospodářský růst by měl mírně přesáhnout dvě procenta a inflace by se měla pohybovat okolo 2,5 procenta. Lze však s jistotou konstatovat, že růst ekonomik nových členských států Evropské unie bude podstatně vyšší než je evropský průměr.

Přímé zahraniční investice – významný faktor růstu

Přímé zahraniční investice (PZI) hrají významnou roli v rozvoji hospodářsky slabších států a především jejich zaostávajících regionů. Nejenže podporují budování nových výrobních kapacit, ale často se jejich prostřednictvím zavádějí nové progresivní technologie a metody práce. Značnou měrou se podílejí též na vytváření nových pracovních příležitostí a snižování regionální nezaměstnanosti.

Přímé zahraniční investice jsou velmi důležitým faktorem růstu především u nových členských států Unie, kde přispívají ke snižování rozdílu v produktivitě práce mezi místním průmyslem a službami a zbývajícími částmi Evropské unie. Nejvýraznější byl tento trend v Estonsku, kde se v období let 2000 – 2005 odhaduje příliv přímých zahraničních investic ve výši takřka deseti procent HDP. Na dalších místech se v tomto žebříčku umístily Bulharsko, Kypr a Česká republika (přibližně osm procent), dále Slovensko a Maďarsko.

Kromě relativně nízkých nákladů na výrobu, jež vycházejí především z nízké hladiny mezd, existuje množství dalších důvodů, proč podnikatelé volí investování v nových členských státech. Patří sem například přístup na trh v cílových státech, blízkost k zemi, ze které investice pocházejí, společný jazyk nebo přijatelná jazyková vybavenost místního obyvatelstva, celkové podnikatelské prostředí, které jim vytváří vláda hostitelské země, dostupnost vhodné pracovní síly, dopravní spojení s dalšími evropskými státy.

V nových členských státech se přímé zahraniční investice soustřeďují často do hlavních měst a přilehlých oblastí, kde je dostatek kvalifikované pracovní síly, dobrá infrastruktura a sídlí tam také centrály zahraničních firem. I když mají přímé zahraniční investice celkově jednoznačně pozitivní přínos, mohou však také zvyšovat rozdíly v hospodářské vyspělosti mezi jednotlivými regiony.

Přímé zahraniční investice v nových státech EU (v % HDP za období 2000 – 2005)

Pramen: Eurostat, UNCTAD

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 9/2008.

Text:Ing. Jiří Zukal