Nezisková organizace Právníci pro svět (Advocaten voor de Wereld) podala k belgickému Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona provádějícího do vnitrostátního práva ustanovení rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu. Na podporu své žaloby Právníci pro svět uplatnili zejména námitku, že příslušný belgický zákon o evrozatykači porušuje zásadu rovného zacházení a zásadu zákazu diskriminace tím, že u určitých trestných činů je v případě výkonu evropského zatýkacího rozkazu bez objektivního a rozumného odůvodnění stanovena odchylka od požadavku na oboustrannou trestnost, zatímco u jiných trestných činů je tento požadavek zachován. Problém posoudil v řízení o předběžné otázce i Evropský soudní dvůr, který rozhodl dne 3. května 2007.

ESD připomenul, že podle článku 6 SEU je Unie založena na zásadě právního státu a ctí základní práva vyplývající z ústavních tradic společných členským státům a zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Z toho vyplývá, že orgány Unie podléhají přezkumu souladu svých aktů se smlouvami a obecnými právními zásadami. Je nesporné, že mezi tyto zásady patří jak zásada legality trestných činů a trestů, tak zásada rovného zacházení a zásada zákazu diskriminace, které byly rovněž znovu potvrzeny v článcích 49, 20 a 21 Listiny základních práv Evropské unie.

Podle čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 jsou trestné činy, pokud je lze ve vystavujícím členském státě potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně tři roky a které jsou vymezeny právem tohoto členského státu, důvodem pro předání na základě evropského zatýkacího rozkazu bez ověření oboustranné trestnosti tohoto činu. V důsledku toho, i když členské státy doslovně převezmou výčet kategorií trestných činů uvedený v čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí za účelem jeho provedení, samotná definice těchto trestných činů a použitelné tresty vyplývají z práva členského státu vystavení. Účelem rámcového rozhodnutí není harmonizace dotčených trestných činů, pokud jde o znaky jejich skutkové podstaty nebo o tresty, kterými jsou postihovány. Proto, odstraňuje-li čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí ověřování oboustranné trestnosti u kategorií trestných činů uvedených v tomto ustanovení, jejich definice a použitelné tresty i nadále spadají do pravomoci práva členského státu vystavení, které musí ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 SEU a - v důsledku toho - i zásadu legality trestných činů a trestů.

Pokud jde o to, že by nedostatečná přesnost definice dotčených kategorií trestných činů mohla způsobit rozdílné provádění rámcového rozhodnutí v jednotlivých vnitrostátních právních řádech, stačí uvést, že jeho předmětem není harmonizace hmotného trestního práva členských států a že žádné ustanovení hlavy VI Smlouvy o EU, jejíž články 34 a 31 byly označeny jako právní základ tohoto rámcového rozhodnutí, nepodřizuje použití evropského zatýkacího rozkazu harmonizaci trestněprávních předpisů členských států v oblasti dotčených trestných činů. Velký senát ESD proto rozhodl tak, že přezkum položených otázek neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy.

Text: Prof. JUDr. Richard Pomahač, Právnická fakulta Univerzity Karlovy