Příloha

Prof. ThDr. Zdeněk Kučera,
Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy

Vyšší princip vládnutí

Letos si připomínáme významné výročí korunovace Karla IV. římským císařem na Hod Boží velikonoční, 5.dubna 1355 ve svatopetrské basilice. Činíme tak z obnoveného zájmu o historii římské říše, jejíž universalistická idea je inspirující pro Evropskou unii, a z přes staletí se klenoucí úcty vůči charismatickému panovníku, jenž patří k nejpřednějším osobnostem našich dějin. Chceme-li si přiblížit důležitost této události v tehdejším společenském kontextu, i její možnou významnost pro současnou politickou filozofii, nezbývá než se pokusit – jak jen je to v rozsahu článku možné - letmo zpřítomnit obrysy myšlenkového a mentálního horizontu vrcholného středověku, v němž se císařova osobnost a dílo utvářely.

Středověk je charakterizován jako “epocha víry”. I když je křesťanství “náboženstvím jedné knihy”, byla jeho nauka vždy nově vykládána, vzhledem k existenciálním otázkám jednotlivých epoch (1). Vyvíjelo se i pojetí “vlády”; tímto slovem byl v glosách překládán výraz “res publica”. Vláda spočívala ve vztazích, jež nesly výraznou osobní povahu věrnosti mezi vládnoucím, který poskytoval ochranu, a ovládaným, který prokazoval poslušnost. O tomto stavu středověk nepochyboval. Otázky se vztahovaly k uskutečnění ideální vlády (2). Aurelius Augustinus vytvořil obraz dobrého křesťanského vládce (3). “Knížecí zrcadla” raného i vrcholného středověku a církevní výnosy rozvíjely etiku vládce, jež vyústila v pojetí vladaření jakožto ve jménu Božím vykonávaném úřadě (ministerium), jenž má udržovat mír a spravedlnost (pax et iustitia). Karel Veliký nabádal svého syna Ludvíka, aby “dobře žil a vládl, řídil říši a udržoval pořádek” (4). Král se musí ovládat, vést dobré a potlačovat zlé: se regere, bonos dirigere, malos corrigere (5). Představy o vládnutí se vyvíjely v souvislosti s ideologickým zápasem mezi vladařstvím a papežstvím – regnum et sacerdotium – o vůdčí roli křesťanského světa. Od doby zápasu o investituru v posledních desetiletích jedenáctého století docházelo k pozvolné “desakralisaci” královské vlády (6). Karel IV. vstoupil do ideových sporů své doby pozoruhodným dílem Vita Caroli Quarti, v němž chtěl svým potomkům ukázat správnou životní cestu, patrně po vzoru velkého Augustina svoji životní proměnu a Boží omilostnění, svoji lásku ke svatým pravdám a Boží vyvolení, jež mu opakovaně pomáhalo během komplikovaného vládnutí (7). Vydal se cestou teologické legitimizace a tím posílení královské moci, a to přímo ze zjevení Pána Ježíše Krista. V druhé kapitole Vita Caroli Quarti (8) dialekticky poučuje své nástupce: “Co je platna urozenost… není-li přidáno čisté svědomí s pravou vírou?… Neposuzujte svůj život jako bezbožníci… Vězte, že máte Otce věčného a syna jeho, Pána našeho Ježíše, který vás chce učinit účastny svého království… pak se stanete syny božími… Chcete-li se tedy stát syny božími, zachovávejte přikázání svého Otce, která vám zvěstoval skrze syna svého, Pána našeho Ježíše Krista, krále nebeského, jehož podobu a úřad zastáváte zde na zemi”. Rozhodující argument Karlovy teologické koncepce vladaře v originále zní: Dominum nostrum, Iesum Christum, regem coelestem, cuius typum et vices geritis in terris. Ježíš je “rex coelestis”, králem nebes nebo králem nebeským (Kraličtí). Toto slovní spojení je užito ve Starém Zákoně v knize Daniel (4,34); Bůh ve snu oznámí pyšnému babylonskému králi Nebúkadnezarovi jeho pád na sedm let, “dokud nepoznáš, že Nejvyšší má moc nad lidským královstvím a že je dává, komu chce” (verš 29). Král je svými poddanými vyhnán. Když se pokoří, vrací se do své funkce a velebí Krále nebes: “jeho dílo je pravda, jeho cesty právo” (v.34). Titul Král nebes, v textu Vita Caroli vztažený na Krista, typologicky míří k paradigmatu starozákonního příběhu: moc nad královstvím nemá nikdo jiný než Nejvyšší a je to jenom on, který je přímo, bez prostředníka, dává, komu sám chce. Zvěstným obsahem babylonského příběhu se Karel obrňuje nejen proti svým konkurentům v řadách pánů či panovníků, nýbrž vyjadřuje své stanovisko i ve sporu regnum a sacerdotium – mezi vladařstvím a papežstvím. V důrazu na Boží přímé jednání s panovníkem se mi jeví nové tendence v Karlově myšlení, o nichž se zmiňuje Josef Šusta (9), jež později vyústily v reformační teorii dvou říší. Z tohoto stanoviska má pak argumentativní smysl připojená věta “cuius typum et vices in terris geritis”. Jakub Pavel plynulou češtinou překládá: jehož podobu a úřad zastáváte zde na zemi. Karel sahá k pojmu “typos”, převzatém z řečtiny, kde zastává širokou významovou paletu, od “rána” přes “podobu”, až po “vzor a příklad” (10). V teologické mluvě naznačuje ponejvíce “předobraz”, jenž hledá naplnění, tedy vzorovou podobu, vyzývající k napodobování (11).

Novozákonní exegetický slovník (12) uvádí citát z Ignatia z Antiochie (Ad.Traillianer 3,1), v němž je biskup nazýván pozemským zobrazením nebeského předobrazu; odtud pak vede přenesení významu “typos” na vládce, jak jej užívá Karel IV. (13). Výraz “vices”, je zde užit v množném čísle – nominativu pluralis. Jeho významová paleta je velmi rozmanitá (14). V naší souvislosti jde o “úřední postavení”, o funkci, již zde na zemi vladař zastává. Vzhledem k významovým fasetám slovesa “gero” (15) jde o aktivní zastávání, tedy vykonávání, provádění a řízení. Vykonávání podle příkladu nositele funkce nebeského krále spočívá předně v zachovávání “většího” přikázání (mandatum maius). Vladař musí jako první dbát na spravedlnost, jež se děje podle základního zákona, a to v duchu i liteře. Důsledně Karel IV. uvedenou maximu rozvádí do konkrétních důsledků, jak následuje v dalším úseku rozebíraného textu: “moudrost bude počátkem vašich skutků”. Zde stojí v pozadí výrok “Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají pošetilci”( Přísl.1,7) a “Synové, slyšte otcovské kárání, pozornost věnujte poznávání rozumnosti” (Přísl. 4,1). Následuje Karlova další konkrétní rada pro výkon funkce: “soudit budete bratry v spravedlnosti a pravdě, jakož sami doufáte, že souzeni budete od Pána”. I tato rada se opírá o bibli, tentokrát Žalm 111, 7: “činy jeho rukou (Hospodinovy) jsou pravda a právo”. Činy Hospodinovy se obracejí na mocné světa: “hlásáte v pravdě spravedlnost?” (srv. i Ž 58,2).

Nakonec Karel IV. uděluje vrcholnou radu, jež plyne z celého vztahu Hospodina k člověku, k Izraeli a díl Ježíše Krista jako Spasitele: “a budete milosrdní k nuzným a chudým tak, jak si přejete dojít milosrdenství u Pána pro svoji nuznost a křehkost”. V Písmu je příkazů konkrétní péče o chudé a nuzné dlouhá řada, a to v nejrůznějších souvislostech. Ve středověku byly doporučovány almužnictví, různá nadání, skutky pokání podle výroků bible, aby bylo odvráceno potrestání hříchů a v očekávání stonásobné odměny v nebesích (Mt 19, 29) (16). Klasický výrok knihy Přísloví, jejíž citáty byly ve středověkých mravokárných textech často používané, uvozuje přímé spojení mezi ponižujícím jednáním vůči chudákovi a urážkou Hospodina: “Kdo utiskuje nuzného, tupí toho, kdo jej učinil, kdežto ctí ho ten, kdo se nad ubožákem slitovává” (Př 14,31). Vychází z maximy, že Bůh stvořil každého člověka k obrazu svému (Gn 1,27). Vztah k Hospodinu se rozhoduje zároveň ve vztahu k člověku (Mt 25,40). To platí v kladném i záporném smyslu: “Kdo se posmívá chudému, tupí toho, kdo jej učinil, kdo má radost z běd, ten bez trestu nezůstane” (Př.17,5). Středověk byl s antickým způsobem myšlení spojen praktickým uplatňováním myšlenky vzájemných slibů, vyjadřovaných zásadou do-ut-das (ibidem). Toto pojetí je s použitím výraziva finančního hospodaření vyjádřeno opět v knize Přísloví: “Hospodin půjčuje, kdo se nad nuzným smilovává, on mu odplatí jeho dobročinnost” (19,17). Karel IV. ve svých radách navazuje na text evangelia Matoušova, kde stojí na začátku tzv. horského kázání zásadní slova Ježíšova, tvořící pravidlo ( hebr. debarim - slova) společenství jeho učedníků. Jde o blahoslavenství (tzv.makarismy), jejichž pátá věta, následující hned po výroku o spravedlnosti, praví: “Blaze milosrdným, nebo oni dojdou milosrdenství” (Mt 5,7). V duchu středověké mentality Karel IV. dovozuje: “moudrost vaše bude posílena mocí Páně a učiní, že >rámě vaše zláme lučiště kovové<, i zvítězíte ve velkých válkách a bezbožní padnou před vámi.” Doslovný citát je ze žalmu 18,35 (podle číslování ekumenického překladu) a s uvozením v.32 zní: “Kdo je Bůh kromě Hospodina, kdo je skála, ne-li Bůh náš! Učí bojovat mé ruce a mé paže napnout bronzový luk.” Po dalších biblických narážkách, podpírajících Karlovy vývody, kapitola končí zaslíbením přímo eschatologickým: “V pokolení spravedlivých bude žehnáno vašemu rodu.” Jde o citaci ze Žalmu 112,2 : “Jeho potomci se stanou bohatýry v zemi, pokolení přímých bude požehnáno.”

V pohnuté době, jež se chýlila do evropské krize, jejímž projevem se v roce Karlovy smrti stalo papežské schizma, dařilo se Karlovi IV. naznačenou teologickou koncepci vládce i praktikovat a udržovat relativní nezávislost na svých konkurentech i na papeži. Dobovým vrcholným výrazem jeho suverenity, spíše symbolickým než faktickým, se stala Karlova římská korunovace na císaře, jíž patrně měl vyvrcholit Karlův nedokončený životopis (17). Dodnes je tento akt připomenutím Karlovy mimořádné osobnosti, ano, vladařské geniality. Na tom nic nemění následující rozklad Karlových dynastických cílů: pohnuté osudy jeho synů na říšském i českém trůně, Václava i Zikmunda, probíhaly v čase rozvinutí totální krize. Karel IV. dovedl vesměs prozíravě reagovat na význam dějinných situací, s nimiž se setkával. Jeho pragmatická taktická flexibilita – abych použil moderní politologické pojmy – byla nesena definovanou teologickou teorií, jejíž obrysovou koncepci i způsob argumentace jsme se snažili nadhodit. Karel IV. si byl neustále vědom vyššího principu své vlády, který se do denních starostí vladaře promítá, ať již vystupuje v hledání spravedlnosti a míru, nastolování práva a milosrdenství nebo v boji jako vojevůdce. Vladař je vždy v posledu povinen jednat podle vzoru krále nebes. Pro něho bez výjimky platí “ultra posse tenemur”- je možno držet se nejvyšších cílů. V tom záleží, myslím, osobní velikost Karla IV. Je to i aktuální odkaz pro ty, kteří dnes v naší zemi vládnou.

Poznámky:

  1. Peter Dinzelbacher, Mittelalter–Religiosität, in: Europäische Mentalitätsgeschichte, Stuttgart:1993, str.120 a str.121
  2. Hans-Werner Goetz–Herrschaft, op.cit. str.466 n.
  3. De civitate Dei 5,24
  4. Thegan, Vita Hludowici 20
  5. Hinkmar z Remeše, 806–882
  6. op.cit str.468
  7. Ferdinand Seibt,Karl IV. – Ein Kaiser in Europa, München:1978, s. 115
  8. cituji v překladu Jakuba Pavla, Karel IV.- vlastní životopis, Praha :1979,str.19)
  9. Karel IV. – za císařskou korunou, Praha:1948, s.151
  10. heslo typos, in: J.B.Souček, Řecko–český slovník k Novému Zákonu, Praha:1961; také Václav Prach, Řecko-český slovník, Praha:1998
  11. srv. heslo typus, in: Calwer Bibellexikon, Stuttgart:1959
  12. Exegetisches Wörterbuch zum Neuen Testament, 2.vyd.Stuttgart:1983, heslo typos
  13. podobnou koncepci zastává i Wolfgang Eggert ve studii …einen Sohn namens Wenzeslaus- Beobachtungen zur Selbstbiographie Karls IV., kde je podrobná literatura ke korunovační ideologii středověku, dalším pojmu in: Karl IV. Politik und Ideologie im 14.Jahrhundert, Weimar:1982
  14. viz heslo vices, in:Josef Prachař, Latinsko- český slovník, vyd. 2, Praha:1919.
  15. srv.heslo ve slovníku shora uvedeném
  16. P.Dinzelbacher, op.cit. str.125
  17. Jiří Spěváček, Karel IV. – život a dílo, Praha :1979, str.355
Další informace [nápis]
Číslo 14/2005
Časopis Veřejná správa č. 14/2005
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail