Příloha

Doc. JUDr. Richard Pomahač, CSc.,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Důraz na veřejnou infrastrukturu

Na hranicích Prahy zdobí dálnici D5 informační tabule oznamující, že cestujete po Via Carolina. Obdobné tabule zaregistruje vnímavý spolujezdec (řidiče zaujmou spíše agresivní billboardy) několikrát i na německé dálnici A6, která končí až poblíž francouzsko-německo-lucemburské hranice, kterou v Evropské unii proslavilo od osmdesátých let minulého století městečko Schengen jako symbol Evropy bez zpomalujících hraničních přechodů. Informační tabule Via Carolina končí na německé straně mnohem dříve, už v oblasti Norimberka, zhruba tam, kde jsou ve východních pruzích dálnice osazeny směrové dopravní značky na Prahu.

Na internetových stránkách www.ceskedalnice.cz lze fotografii zmíněné tabule snadno nalézt i s doprovodným, poněkud naivním textem o tom, že zhruba v trase dnešní dálnice Praha – Norimberk cestoval Karel IV. Kdyby však šlo jen o císařovu oblíbenou cestovní trasu, nebylo by tolik důvodů na tuto skutečnost zvláště upozorňovat. Mnohem zajímavější je připomínat Karlovu dopravní politiku.

O plánech na oživení Norimberské cesty jako části Říšské silnice přetínající z východu na západ Německo zhruba na pomyslné ose Praha–Paříž, coby významného konkurenta starší osvědčené Řezenské cesty kopírující ve směru na Vídeň a Budín tok Dunaje, pojednává úctihodná řada karlovských studií.

Před 650 lety – s přesným datem římské korunovace - vydala Karlova kancelář přes čtyři desítky listin, v niž je panovník poprvé plným právem označován nyní vžitým titulem s pořadovým číslem Čtvrtý, v latinském originále tedy Karolus Quartus, a není patrně náhodou, že nejvýznamnější z této první série císařových listin se týká přivtělení řady převážně hornofalckých držav k České koruně. Císař tyto enklávy v území za Českým lesem v Bavořích (Bavaria trans silvam Boemicalem) postupně zahušťoval hrady a městskými osadami tak, aby byly chráněny tři trasy Praha–Norimberk: severní větev přes Cheb a Marktredwitz, střední větev přes Tachov a Bärnau, jakož i jižní větev přes Domažlice, Hirschau a Sulzbach.

Zmíněný inkorporační akt z 5. dubna 1355 lze chápat i jako zárodek nového státního útvaru ve Francích a v Horní Falci, a to zvláště v perspektivě sjednocení s državami Hohenzollernů. Jak je známo, v následujícím desetiletí začal Karel IV. svou územní a současně i dopravní politiku korigovat. V diplomaticko-vojenském rámci k tomu otevřela cestu jednání na norimberském sněmu v březnu 1363, kde se Karlovi podařilo uzavřít dohodu s braniborskými Wittelsbachy, na jejímž základě se rýsovala nová geopolitická perspektiva. O deset let později vyvrcholilo válečné tažení proti Otovi Braniborskému a Fridrichu Bavorskému odstoupením Braniborska za odškodnění ve výši půl milionu zlatých, čemuž padla za oběť i sulzbašská, tedy jižní polovina Horní Falce, ovládnutá a vzorně spravovaná jménem Karla Čtvrtého.

I tak zůstala severní a střední větev Norimberské cesty (Goldene Straße) pod přímou panovníkovou ochranou, za níž se platilo clo. V Praze se tato trasa stýkala z Žitavskou cestou (Gabler Straße), jejíž význam pro spojení Karlovy rezidence s říšskou silniční sítí od šedesátých let nepochybně vzrůstal. Na Žitavské cestě byl mimo jiné vzorně vybudován nový hrad-celnice (Karlsfried) po vzoru obdobných staveb z Porýní. Tento hrad byl slavnostně založen ve stejném roce (1357) jako pražský Karlův most.

Karlovo zaujetí pro budování bezpečných a dobře udržovaných komunikací dosvědčují listiny, vyznačující se až překvapivým smyslem pro technické detaily. Tak například v květnu 1361 vydala Karlova kancelář – ve funkci stavebního úřadu – rozhodnutí pro část nově budované Žitavské cesty, podle něhož silnice musí být průjezdná v šíři odpovídající vzdálenosti, kterou ulétne kámen ve velikosti pěsti vržený pravou rukou.

Někteří autoři dovozují, že Karel chtěl opravdu učinit z Prahy průsečík obchodních cest vedoucích ze západu na východ i ze severu na jih Evropy. Císař například navrhoval benátskému dóžeti, aby odborníci prozkoumali, zda by nebylo výhodnější vést obchodní supertrasu z Brugg do Benátek přes Prahu. Když spletitým sítem jednání neprošel silniční projekt, vrátil se Karel k myšlence severojižní magistrály se smělou variantou vybudovat kanál mezi Dunajem a Vltavou, aby bylo možné pokračovat říční cestou po Labi až do Hamburku a odtud do dalších velkých přístavů. Nešlo určitě o náhlý nápad, protože v této době byla prováděna na Vltavě i Labi mnohá regulační opatření, v Praze byl zřízen říční přístav a začal působit mlynářský soud, zabývající se vodohospodářskými spory.

V souvislosti se získáním braniborských držav se Karlova politická i obchodní diplomacie orientovala na spojení s hanzovními městy, zvláště s Lübeckem. I s tím souvisí komunikační projekt - Stecknitzký kanál. Tyto aktivity spadají do závěrečného desetiletí Karlovy vlády, i v tomto období však překvapují svou intenzitou, byť si císař musel být vědom hospodářské choulostivosti celé záležitosti v kontextu nepřehlédnutelné rivality hanzovních finančních domů na straně jedné a hornoněmeckých obchodních zájmů na straně druhé. Karel IV. si snažil hanzovní činitele naklonit všemožným způsobem. Když například připravoval svou návštěvu Lübecku v roce 1375, neváhal oslovovat vlivné měšťany honosným oslovení pánové, což bylo v oficiálním styku císaře s nešlechtici v té době ještě málo obvyklé a což také neuniklo zlomyslné pozornosti šlechticů v početném Karlově doprovodu.

Sledujeme-li Karlovy politické aktivity, neměli bychom zapomínat na jejich hospodářskou stránku. Polovina evropského čtrnáctého století už měla své bankovní krize. Nejznámější z nich - florentskou z roku 1343 – ostatně silně přiživil jeden z Karlových vrstevníků a generačních druhů, jeho protikandidát na korunu římského krále a později spíše taktický spojenec, anglický král Eduard III. Karel si sice nevysloužil u historiků označení finanční hazardér jako Eduard, leccos měli však v tomto ohledu oba společného, i když prvý se chtěl k bohatým Flandrům a Brabantsku přiblížit od Vltavy a Labe a druhý od Kresčaku.

Oba králové se v této době mohli jen v omezené míře spoléhat na lenní přísahy. Pragmatičtí panovníci, jimiž jistě Karel i Eduard byli v míře vrchovaté (i přes manifestní zbožnost jednoho a rytířskost druhého), už dobře poznali reálnou sílu peněz, kapitálu a investic. Angličtí historici užívají v této souvislosti termín bastard feudalism. Jednou z výchozích myšlenek tohoto konceptu je, že středověké války se s definitivní platností na evropském kontinentě přestaly samofinancovat z kořisti a výkupného někdy na počátku stoleté války.

Mnohé prameny ukazují, že Karlu Čtvrtému rozhodně nechyběla osobní odvaha. Neprokazoval ji ovšem rád v bitvách a je docela pravděpodobný výklad, podle něhož jej anglický šíp zranil u Kresčaku až po bitvě. Genialita jeho vládnutí možná spočívala v tom, že nebral prestižní války a válečné represálie tak vážně, jak by se dalo očekávat. Mnohem nenápadnějším způsobem než například Eduard III. uváděl do pohybu vojenskou i finanční sílu své vlády. Stejně jako Eduard III. se přibližoval k ekonomickému a politickému centru Evropy z periferní oblasti a spoléhal se na dosud skrytý rozvojový potenciál této periferie. Tento přístup koneckonců vysvětluje důraz kladený na problémy veřejné infrastruktury. Karel snad intuitivně vytušil, že na válečné hroby si po několika stoletích nikdo nevzpomene (ačkoli i péče o ně je úkolem moderní veřejné správy), zatímco každý, kdo si dnes v supranacionálních hypermarketech kupuje vajíčka, ví, jak je důležité, aby se v kamionech na špatných cestách nerozbila.

Bylo by určitě zkreslením toho, jak Karel IV. chápal plnění veřejných úkolů, kdybychom preferovali jen jeho hospodářskou nebo finanční politiku. Vždyť tento panovník proslul jako málokterý tím, že podporoval univerzitní vzdělanost, která v jeho době neměla přímý ekonomický význam. Karlova kancelář vydala ústavní privilegia pro deset univerzit. Nejznámějším založením, k němuž měl Karel IV. jistě zvlášť blízký osobní vztah, je Univerzita Karlova v Praze, jíž se věnoval nejdříve. Univerzitám však projevoval přízeň i v dalších letech své vlády a je tedy na místě připomenout tuto jeho politiku nejenom z bohemocentrického úhlu pohledu.

Středověká Evropa si – na rozdíl například od Číny či muslimského světa – nelibovala ve vytváření státních univerzit. Nejstarší a nejslavnější středověké evropské univerzity – Bologna, Paříž, či Oxford – nebyly jednorázově založeny panovníkem, ale vyvíjely se postupným procesem, takříkajíc cestou zdola. Odlišně, totiž z vůle zeměpána, vznikaly pouze nejstarší křesťanské univerzity na španělském poloostrově ve specifických podmínkách reconquisty. Obecně však platí, že centrální vláda - ať již světská nebo církevní - se o status, majetek, či o veřejné úkoly, které mají univerzity plnit, začala zajímat až v období, kdy se první generace středověkých univerzit stala kulturní a politickou silou ve společnosti. Výjimkou potvrzující pravidlo snad může být Neapolská univerzita Fridricha II., založená v roce 1221 vlastně jako první vysoké učení v Evropě, jehož hlavním úkolem bylo školit státní úředníky.

Moderní terminologií bychom řekli, že samosprávné ustrojení nejstarších evropských univerzit se časem začalo dostávat do konfliktu s politickým a ideologickým programem panovníků. Stačilo pak málo – dnes již málo pochopitelný názorový konflikt či jen prostý kriminální čin některého z příslušníků univerzitní obce - aby se situace vyhrotila a aby měl vladař důvod nově uspořádat univerzitní poměry. Je jistě sympatickým rysem Karlovy politické osobnosti, že takovouto situaci nikdy nezneužil. Příkladem může být jeho poměrně vstřícný postup a pochopení pro osamostatnění pražské právnické univerzity. Ještě lépe zdokumentovanou je Karlova pomoc při řešení potíží sienského Studia Generale. Sienská škola totiž v době Karlova mládí využila konfliktu boloňské univerzity s místními patriciji a přijala na svou univerzitní půdu mnohé boloňské učitele i studenty, čímž si ovšem příznivce mnohem proslulejšího a vlivnějšího Studia Bolongese v konečném důsledku spíše popudila. Napětí trvající řadu let a hrozící i uzavřením Studia Senese uzavřelo vlastně až Karlovo velkorysé privilegium pro sienskou univerzitu.

Příznačné je, že se Karel – ani jako římský císař – většinou nestavěl žárlivě ani vůči snahám panovníků na nižší úrovni světského vladařského důstojenství o založení či podporu univerzit. Určitou výjimkou je v tomto směru snad jen vídeňská univerzita založená v roce 1365 Rudolfem IV., kde mohla být prestižní teologická fakulta zřízena s určitým zpožděním až po Karlově smrti. I když chybějí jasné přímé důkazy, často se v odborné literatuře spekuluje o stanovisku, které v tomto ohledu tlumočil Karel IV. papežské kurii, aby zajistil výsadní postavení ve středoevropském zaalpském regionu své pražské univerzitě.

Karlův zájem o neobvyklé, nadčasové veřejné úkoly, jakým byly fungující transevropské silniční a vodní komunikace, anebo univerzity, ostře kontrastuje s banálními úkoly, jimž se museli povětšinou ve veřejné správě věnovat Karlovi předchůdci na českém královském trůně. Proslulým se stal zápis v Druhém pokračování Kosmově k roku 1268, který se týká Karlova praděda Přemysla Otakara II. Král Otakar prý toho roku rozkázal vykopat ve všech českých a moravských vesnicích jámy, do nichž měly být položeny buďto husy, nebo selata jako návnady k chytání vlků. Datum není nepravděpodobné, protože rekonstrukce Otakarova itineráře z toho roku skutečně potvrzuje, že hodně cestoval po české a moravské zemi (bezpečně je doložen jeho pobyt nejen v Praze, ale i v Písku, Brně, Znojmě, Velehradu i na jiných místech). Že by však jeho čeští a moravští podaní byli tak neschopní, že by neuměli sami od sebe líčit pasti na vlky? Pokud tomu tak bylo, šlo o lid nejenom hloupý a líný, ale i netečný ke královým správním a legislativním opatřením, protože Druhé pokračování Kosmovo úzkostlivě konstatuje i v zápise datovaném roku 1276, že dokonce před branami pražského hradu bylo vidět velké množství vlků sbíhajících se z obou stran, kteří hlasitě vyli, čímž věštili špatný osud českému národu.

Ať už kronikář připisoval boji Přemysla Otakara II. s vlky skutečný, nebo jen symbolický význam, nesmíme zapomínat, že se stěží mohla během dvou nebo tří panovnických generací proměnit tradiční veřejná správa ve vzorný administrativní a právní stát. Otevřeme-li však například zákoník, pro nějž se později vžil název Maiestas Carolina, nevěříme téměř vlastním očím a překladatelskému umění, když čteme ustanovení, která by byla velmi problematicky realizovatelná i v dnešní době. Tak například článek XXI stanoví, že ti, kdo stojí v čele druhým, mají vynikat nejenom úřadem, ale i počestností svého života a trestní bezúhonností. V článku XLII pak čteme, že královského Majestátu jsou hodna jen ta slova, jimiž vládce vyznává, že je vázán veškerým právem a že výrokem soudců je povinen řídit se jak král, tak jeho poddaný.

Institucionalizací správní žaloby – v dobové terminologii půhonem proti králi – jistě Karel IV. předběhl svou dobu o celá staletí, podobně jako svou dopravní a vzdělávací politikou. Veřejná správa i správní právo se neubíraly ani zdaleka tou cestou, která je patrná z Karlových plánů a konceptů. Ale koneckonců už v roce 2008 bude možná hotová dálnice z Prahy do Norimberka. Někdy kolem roku 2050 – uvěříme-li prognostikům - by snad i Karlova univerzita mohla mít přiměřené množství finančních prostředků pro vzdělávací činnost. A v příštím století se jistě dočkáme i některých inovací týkajících se výkonu správní spravedlnosti. Nepřehlédněme v tom i Karlův odkaz.

Další informace [nápis]
Číslo 14/2005
Časopis Veřejná správa č. 14/2005
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail