Příloha |
Chtěla bych se zamyslit nad významem korunovace Karla IV. pro současnou veřejnou správu. Samotná císařská korunovace byla jistě vyvrcholením jeho státnických snah a tužeb; ale k tomu, jaký význam má osobnost a panování Karla IV. nejenom v českém království, ale i v širší Evropě z hlediska současné vlády a správy, je nutno si blíže všimnout nejenom jeho života, vlastností a zásad, jimiž se řídil a jež ve své činnosti uplatňoval, ale rovněž i charakteru prostředí a doby, v nichž žil a působil.
Podzim středověku
Velká část historiků považuje čtrnácté století, v němž prožil svůj život Karel IV. (l3l6–l378), za obecně úpadkové a umdlené a i z hlediska kultury za pouhý nejasný dozvuk vysokých tónů předchozí vrcholné gotiky. Toto období nazývá Josef Šusta “podzimem středověku” (1); sám však, jako jeden z prvních, odhalil v polovině čtrnáctého století již jisté rašení nové duchovnosti, v níž tušil zárodky toho, co později bylo značeno heslem humanismu a renesance, a spojuje s těmito kořeny právě významné působení Karla IV. Ten sám označuje ve svém pozdějším díle situaci v českých zemích, kdy se jako mladý kralevic vracel v roce 1333 do Čech, za velmi truchlivou. V zemi se prý rozrostl plevel násilnictví a zlodějství, byla ohrožena bezpečnost cest, ale ani v domech nebylo obyvatelstvo jisto za četných vzájemných zápasů a srážek mocných pánů, kteří sami podle Karlova hodnocení se vůbec necítili vázáni pevným řádem spravedlnosti (2). Tento ponurý obraz potvrzuje i kronikář Petr Zbraslavský, když v roce 1325 takto charakterizuje situaci v zemi: ”Každý tu vlastní vůle užívá za zákon, mnozí královským právem pohrdají a všude povstávají zloději, kteří majetek jiným loupí, a na všech stranách přemnoho zla vzniká.” Situace nebyla lepší ani v jiných zemích říše římské té doby, například v Itálii, kde v první polovině čtrnáctého století tehdy mladý kralevic trávil určitou dobu před návratem do Čech a kde prožil velmi těžké chvíle v proudu zlých intrik, v nichž neměl na nikoho spolehnutí a cítil se všemi zrazován a ohrožen. Nejen toho, ale i dalších strastí, jež prožil kralevic v Lucembursku a ve Francii, se dotýká kronikář Beneš Krabice z Weitmile, když ve své kronice píše o tom, že císař dříve než došel moci a slávy, prošel ohněm mnoha trpkých zkoušek: “Bůh chtěl, aby vlastní strázní poznal, jak má s vrcholku trůnu milostivě pohlížet na bědy jiných”.
Uvedená situace v českých zemích při návratu kralevice Karla byla do značné míry způsobena převážnou nepřítomností krále Jana Lucemburského v českém království. To naopak vedlo k úsilí mladého Karla o obnovení pokleslé účinnosti panovnické moci v zemi, k níž na rozdíl od svého otce měl od dětství zakořeněn nejživější zájem, neboť ji vždy vnímal jako rodnou zemi svou a své matky Elišky Přemyslovny, a proto sváděl tichý boj s otcem, aby do svých rukou mohl převzít rozhodující péči o osudy tohoto království. Naštěstí pro zemi k tomu došlo a výsledky byly blahodárné.
Karel IV. je ze všech králů, kteří kdy v Čechách panovali, neoblíbenějším (3), a je nazýván Otcem vlasti zcela právem, neboť od počátku své činnosti ještě jako markrabě moravský se zcela cílevědomě zaměřil na mocenský a kulturní vzestup českého státu a myšlence české státnosti byl oddán až do konce svého života. I německý historik F.M.Pelzel ve svém díle o Karlu IV. konstatuje, že “Ze všech lidí, kteří se kdy v Čechách narodili, je císař Karel IV. bezpochyby mužem nejvýznamnějším a největším” (4). Nicméně je známo, že jiní němečtí historikové i panovníci se o něm vyjadřovali jinak, například císař Maxmilián, jenž ho nazval “Čech otcem, svaté říše římské arciotčímem”; takové tvrzení je však spíše výrazem závisti nad úspěchem českého království za doby panování Karla IV., protože z četných historických pramenů je známo, že český král a římský císař se choval k oběma národnostem, české i německé, zcela spravedlivě, dle rovného práva, které pro něj bylo prvořadou autoritou.
Osobnost Karla IV. jako českého krále
Karel IV. byl osobností přechodného historického období mezi pozdním středověkem a novou dobou, rodící se v lůně vyzrálého feudalismu. Pro tuto nikoli jednoduchou dobu měl vysoké vzdělání, jehož základy nabyl již jako velmi mladý v románském prostředí francouzském. Ve svém zralém věku byl jistě největším učencem a vládl jako jeden z mála celkem pěti jazyky slovem a písmem: česky, německy, latinsky, francouzsky a italsky.
Ve věku třiceti let byl korunován na římského krále 26. listopadu 1346 v katedrále města Bonnu, pro odpor Cách i Kolína nad Rýnem, jejichž představitelé zůstávali straníky císaře Ludvíka Bavorského. Když císař Ludvík na podzim 1347 zemřel, zbavil se král Karel svého dlouholetého protivníka a nepřítele jak českého státu, tak Lucemburků. Svůj další zápas o všeobecné uznání v říši dovršil pak druhou korunovací v tradičním městě římských králů v Cáchách 25.července 1349. Tato druhá korunovace nebyla anulováním prvního aktu v Bonnu, nýbrž pouze jeho doplněním a zdůrazněním plné jednoty a souhlasu všech rozhodujících činitelů říše s legitimitou Karlova postavení jako římského císaře.
Vedle této říšské snahy byla u něho hluboce zakořeněna po matce láska k národu českému a obdiv i úcta k jeho předkům Přemyslovské dynastie. Jak zdůrazňuje František Palacký, choval se vždy tak, jakoby neměl a neznal jiné péče nežli o blaho země a národu svého, jsa přesvědčen, že panovníkova moc záleží na inteligenci, mravnosti a blahobytu poddaných. Proto byla pro něho velice významným aktem korunovace za krále českého, již vykonal arcibiskup Pražský 2.září 1347 v kostele sv. Víta, a která byla doprovázena velikou slavností veškerého panstva. Pojem české koruny královské byl nejvyšším subjektem jednotné státní moci v rozsáhlém českém království té doby. “Corona regni” byla posvátnou zárukou a nesporným poutem tohoto celku. Král Karel se vydatně postaral o to, aby svatováclavská koruna byla nadřazena jak jemu, tak i velmožné stavovské obci, a vázala je oba v jeden závazek nesporně uznané a obecným zájmem i mystickou září zemských patronů obestřené nadosobní svrchovanosti. O tom i o bezpečném postavení svatováclavské koruny ve svazku římské říše jednal jak s říšskými, tak s českými stavy koncem března 1348 a k tomu cílilo i vydání třinácti slavnostních listin v Praze 7.dubna 1348. Úcta, již choval král Karel ke svatováclavské koruně, byla potvrzena i papežovou bulou, která posvátný klenot brala do zvláštní ochrany. V této listině vydané papežem Klimentem VI. na Karlovu žádost již v roce 1346 bylo stanoveno pod tíhou přísné klatby, že velmi cenný diadém královský nikdy nesmí být zcizen nebo zastaven a má trvale spočívat na lebce sv.Václava, odkud se smí brát jenom ke korunovaci nebo k jiným slavnostem, při nichž je koruna nezbytná; církevní tresty na porušení tohoto příkazu byly utuženy ustanovením, že absoluce z nich zůstává vyhrazena samému papeži, leda při nebezpečí smrti a když předtím koruna byla zase vrácena na světcovu lebku.
Pro Karla IV. proto korunovace nebyla pouhým zvykovým obřadem, nýbrž skutečným dotekem božského zásvětna, o němž věřil, že hluboce zasahuje do jeho životní pouti. Silná ozvučnost, kterou v duši Karlově nalézal dotek s tajemným světem svátostním, převáděla i ryze intelektuální potřeby působivě do oblasti mravního cítění. Dokladem tohoto etického přístupu je i jeho zákonodárné dílo, v němž mu šlo vedle zajištění veřejné bezpečnosti v zemi a nastolení náležitého pořádku a spravedlnosti též o povznášení mravní úrovně urozených a jejich naplnění vyšším pochopením křesťanského života. Jeho touha po pořádku a přísné spravedlnosti nebyla obsažena pouze v jeho zákonodárné činnosti, ale i ve vlastním chování jako vládce, který přes celé své rozsáhlé dílo budovatelské pozůstavil po sobě státní pokladnu či královskou komoru v úplném pořádku (5).
Zde vidím velké poučení pro naši současnou veřejnou správu, aby působila nikoli jenom technicky dokonale, ekonomicky efektivně, ale zejména eticky a mravně ve své každodenní činnosti a v kontaktu s lidmi, jimž má sloužit. Králi Karlovi šlo jistě o silný výkon královské moci ve státě, avšak současně s tím o spravedlnost, mír a etickou službu národu.
K jeho největším služebnostním úkolům národu lze jistě uvést i zřízení “studia generale”, univerzity, z jejíhož zřízení měl vzejít přední užitek obyvatelům celého království. Z jeho zlaté buly o jejím zřízení vyplývá, že univerzita se má těšit svobodám a výsadám a není pochyb o tom, že vytváření základních vnitřních řádů ponechal vývoji samotné vysoké školy. I to může mít význam pro současné diskuse o školském zákonodárství.
Římský císař Karel IV.
Význam českého krále byl jistě ve své době značně posilněn Karlovou korunovací za císaře římského, k níž došlo 5.dubna 1355 v Římě. To potvrzuje i jeho návrat jako korunovaného císaře do Čech, kdy veškeré duchovenstvo, šlechta i prosté obyvatelstvo mu vyšlo v ústrety až do Berouna, odkud ho uvedli za zvonění všech zvonů a za všeobecného jásotu do
hlavního sídla Prahy. Samotný český panovník zřejmě chápal svoji císařkou hodnost jako pomocníka v prosazení různých nových zákonů, neboť tento titul svědčil o větší autoritě.
Jelikož tehdy znovu vzniklo lapkovství, které se stalo metlou české země, bylo první péčí krále a císaře postarat se o nápravu. Jezdil po celé zemi, trestal i urozené ochránce lapků a vedl si s náležitou tvrdostí, což výmluvně líčí kronikář Krabice z Veitmíle. Činnost panovníkova se však neomezovala pouze na Čechy, ale působila obdobně ke zlepšení bezpečnosti například v kraji hornolužickém.
Na den sv. Václava po své císařské korunovaci svolal generální sněm českých zemí, aby znovu s náležitým důrazem vyhlásil a upevnil rozličné základní sloupy státního a dynastického pořádku svých držav. Nepodařilo se mu však prosadit zákoník Majestas Carolina. Král Karel IV. byl vždy dostatečně bystrý, aby pochopil, kdy je nutno ustoupit, když boj se jevil příliš drahou sázkou, a proto vydal listinu, v níž, s ohledem na vážnost císařského jména, bylo uvedeno, že rukopis připraveného zákona opatřený již pečetěmi, náhodně spolu s nimi shořel a jelikož nebyl řádně publikován a knížata a páni se k němu dosud přísahou nezavázali, byl odvolán. Ústup však nevyšel zcela naprázdno, protože byly přijaty dvě právní normy, z nichž první se týkala zlepšení bezpečnosti v zemi a byla orientována proti lupičům a jejich podpoře a druhá usnadňovala chudým lidem schůdnější cestu ke spravedlnosti.
V listopadu 1355 musel císař Karel vyjet do říše a svolal říšský sněm do Norimberku. 25.listopadu tam byl zahájen sněm, který pokračoval v roce 1356 v Metách a měl nabýt pro celé další dějiny říše stěžejního významu tím, že z něho vyšlo památné ústavodárné dílo, Zlatá bula Karla IV., která si však vyžádala celý následující rok k svému dovršení. Toto dílo, stručně řečeno, obsahovalo stanovení většinového principu při volbě římského krále, zajištění prvního místa mezi kurfiřty českému králi, zaručení soudní svrchovanosti Českého království a zákaz zcizování kurfiřtských území.
V Čechách se Karlovi podařilo dosáhnout smíru s Rožmberky, kteří se proti němu vzbouřili. Císař tak dovedl jak v říši, tak ve vlastní zemi povznést svoji vládu na stupeň vážnosti podstatně vyšší, než jaká zde vládla za jeho otce. I když s některými rody, jako třeba s Vítkovci, si musil vésti opatrně, činil tak obratně a se zachováním žádoucí důstojnosti. Bezpečnost života i právního řádu v českých zemích velmi vzrostla a příliš drsná svévole panstva a jeho sebevědomí jako činitele veřejného života byla podstatně ukázněna. Jeho význam jako císaře římského byl značný a Karel byl hodnocen jako nejučenější císař středověku.
Rozvoj, jakého dosáhlo české království za jeho třicetiletého panování, byl největší v celé říši. Z jeho obdivuhodných úspěchů jak v českém království, tak v celé říši, jakož i z jeho vnitřního chápání nutnosti globálního vládnutí, opět plyne poučení pro naši současnou situaci vzhledem k Evropské unii. On by nám měl být vzorem velkého českého Evropana a jeho chápání nadstátní vlády by nám mělo pomoci ke správnému chápání europeizace ve prospěch naší země i celé Evropy.
Poznámky: