Příloha |
Marie Bláhová - Více duchem než zbraněmi; Jan Royt - Za korunou císařskou; Zdeněk Kučera - Vyšší princip vládnutí; Olga Vidláková - Velký český Evropan; Richard Pomahač - Důraz na veřejnou infrastrukturu
Více duchem než zbraněmi
Jednání společného říšského a českého sněmu, který se konal v sídelním městě římského a českého krále Karla Lucemburského Praze, bylo uzavřeno 7. dubna 1348. Shromáždění zástupci říšské a české šlechty se stali svědky vydání souboru privilegií, jimiž král potvrzoval starší výsady českého státu, upravoval jeho státoprávní postavení v rámci římsko německé říše a vytvářel budoucí koncepci českého státu jako “zemí české Koruny”. Jediná z listin vydaných téhož dne se netýkala státoprávního postavení Čech – zakládací listina pražské univerzity. Dvaatřicetiletý král zde více než půl druhého roku po tom, co nastoupil na český trůn, a necelých pět měsíců po smrti římského císaře Ludvíka Bavora, která mu uvolnila cestu ke skutečné vládě v říši, kde byl 11. července 1346 zvolen za protikrále, vystoupil jako skutečný státník.
Pro vládu na obou trůnech byl mladý Lucemburk dobře připraven. Od útlého dětství ho otec, český král a lucemburský hrabě Jan, syn římského císaře Jindřicha VII. Lucemburského, vychovával pro to, co jemu samému nebylo dopřáno: pro císařský trůn Svaté říše římské, který Karlův děd Jindřich VII. nečekaně opustil dříve než jeho jediný syn dosáhl potřebného věku k tomu, aby se mohl ucházet o jeho postavení.
Karel, původně Václav, se narodil v Praze 14. května 1316 jako prvorozený syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, dcery posledního korunovaného krále z první české panovnické dynastie. V sedmi letech byl poslán k francouzskému královskému dvoru, kde se mu vedle nového jména “Karel” dostalo vynikající výchovy a poměrně dobrého vzdělání. Ve čtrnácti letech ho otec odvolal do Lucemburska, aby ho naučil válečnickému a vladařskému umění. První vojenské a politické zkušenosti získal Karel v severní Itálii, kde ho otec pověřil správou nedávno získaného území. Na podzim 1333 se vrátil do Čech, kde vládl za svého otce, od roku 1334 s titulem markrabího moravského.
Díky diplomatickému umění svého otce i svému, s podporou papeže, vlivných příbuzných a přívrženců Lucemburků, především pak s nesmírnými finančními náklady, dosáhl titulu římsko německého krále, byť byl prozatím uznáván jen papežem a částí říšské politické reprezentace. Ani královskou korunovaci nemohl tehdy uspořádat v říšském korunovačním městě Cáchách. Své brány mu k tomuto účelu otevřela pouze rezidence kolínského arcibiskupa Bonn. Nedlouho po říšské volbě připojil Karel k titulu římského krále také titul krále českého, když Jan Lucemburský spolu s četnými syny lucemburské a české šlechty padl v bitvě u Kresčaku.
Karel Lucemburský věnoval potřebnou pozornost oběma oblastem své moci, římsko německé říši i českému království. Když mu náhlá smrt Ludvíka Bavora otevřela cestu k prosazení skutečné vlády v říši, mohl se ujmout její správy, přijímat hold říšských knížat a měst, udílet léna, potvrzovat stará privilegia a vydávat nová i předsedat říšskému dvorskému soudu. Aby vyloučil jakékoli pochybnosti o svém právu k římskému trůnu, dal se i znovu korunovat, tentokrát na “správném” místě, v cášskému dómu, na trůně prvního středověkého císaře Karla Velikého.
Po nástupu na český trůn kladl mladý Lucemburk hlavní důraz na uspořádání právních poměrů v zemi. Od počátku své vlády pracoval s kvalifikovanými úředníky systematicky na základních dokumentech, jež měly zajistit fungování soustátí, které zdědil po otci a stále je rozšiřoval. Snažil se upevnit postavení českého státu, potvrzoval a vydával privilegia, prosazoval právní řád a fungující soudní systém, budoval důstojnou panovnickou rezidenci a zřizoval instituce, které by přispěly k reprezentaci i ke zvýšení kulturní a hospodářské úrovně českých zemí. – Poslední aspekt byl mimořádně důležitý, protože stejně jako jeho předchůdci na římském trůně musel i Karel financovat říšskou politiku především ze svých rodových držav. Říšský teritoriální majetek, z něhož by panovník mohl zabezpečit správu říše, nebyl totiž nikdy pevně organizován. Od pádu štaufské dynastie v polovině třináctého století byl navíc již zcela rozchvácen.
Zmíněné vydání privilegií českého státu v dubnu 1348 bylo prvním mezníkem v Karlově soustavné péči o rodové dědictví. Král v nich potvrdil všechna starší důležitá práva českého státu od udělení královské hodnosti českému panovníkovi přes Zlatou bulu sicilskou a listiny potvrzující českému králi úřad říšského arcičíšníka a právo volit římského krále, i potvrzení držení říšských lén ve Slezsku. K těmto potvrzením státoprávních listin svých předchůdců na římském trůně připojil ještě dvě původní privilegia. V prvním z nich prohlásil olomoucké biskupství, moravské markrabství a opavské knížectví za přímá léna českých králů a Koruny království českého. Ve druhém inkorporoval polské a slezské vévody, vratislavské vévodství s městem Vratislaví a Budyšínskou a Zhořeleckou marku do království a Koruny českého království.
Ačkoli od počátku své vlády uvažoval Karel o právním zajištění míru, o reformě říšského volebního systému, hospodářské reformě a reformě daní v říši, stejně jako o reformě právního systému českých zemí, a pracoval se svými rádci a úředníky na jejich přípravě, přikročil k vydání příslušných zákonů až po císařské korunovaci.
Korunovační cestu do Říma se mu však podařilo nastoupit až v říjnu 1354, kdy se vydal do severní Itálie, aby odtud mohl řídit závěrečné přípravy. Bez větších bojů dosáhl 6. ledna 1355 v Miláně korunovace lombardskou “železnou” korunou a na velikonoční neděli, 5. dubna 1355, se v Římě mohla konat císařská korunovace. Slavnostní den završil císař Karel, který se od této chvíle nazýval “Čtvrtý” jako čtvrtý císař toho jména, vydáním téměř půl stovky listin. Vesměs v nich znovu, tentokrát však již z císařské moci, potvrzoval privilegia, která již dříve vydal nebo potvrdil jako římský král. Vedle nového potvrzení privilegií z roku 1348 potvrdil rovněž vlastní územní zisky, konkrétně připojení Horní Falce k České koruně.
Z Itálie pospíchal císař nejprve do říšského města Norimberka, svého nejoblíbenějšího sídla v říši. Když zařídil nejnutnější záležitosti pro přípravu velkého říšského sněmu, odebral se do Prahy, aby již jako císař uspořádal své rodové dědictví. Na den svatého Václava (28. září) svolal zemský sněm do Prahy, na němž měl být především projednán již delší dobu připravovaný zemský zákoník, constitutiones et leges (“ustanovení a zákony”), nazývaný od 16. století Maiestas Carolina. Po nezdařeném pokusu Karlova děda Václava II. měl v něm český stát konečně dostat psané zákony. Navrhovaný zákoník připravil Karel IV. s úzkým kruhem spolupracovníků z řad úředníků své kanceláře a členů dvorské rady a s přizvanými znalci práva.
Zákoník byl uspořádán do sto dvaceti sedmi článků. Jejich ustanovení se týkala jednak katolické víry jako státního náboženství a stíhání kacířství, především však byla namířena proti zcizování královských hradů, měst a statků, proti dělení království a zcizování jeho zemí. Za hlavní cíle, které zákoník sledoval, prohlašoval vydavatel zajištění spravedlnosti, bezpečnosti a míru v zemi, k čemuž měla sloužit právě revindikace královského majetku, zcizeného od smrti Karlova děda Václava II., především však za vlády Karlova otce, českého krále Jana, kdy se v důsledku dlouhodobé královy nepřítomnosti v zemi “království zmítalo ve vichřicích a bouřích a .... začala slábnout obávaná moc spravedlnosti”. Zákonodárce proto vydal řadu nařízení proti zastavování, pronajímání, vyměňování a rozdělování panství, které spadalo pod přímou vládu krále. Současně zákoník určoval povinnosti úředníků pověřených správou královského majetku. Další ustanovení se týkala státní správy, státních úředníků a soudnictví. Upravovala obsazování zemských úřadů a přísahu úředníků včetně stanovení trestů za její porušení. Tato ustanovení se ovšem úzce dotýkala práv šlechty, jejíž představitelé byli držiteli nejvyšších zemských úřadů. Práva šlechty omezovala i některá další nařízení. Velkou pozornost věnoval autor zákoníku opatřením k zachování pokoje a právního stavu v zemi, ať již přísnými zákazy a tresty za nejrůznější zločiny, nebo ustanoveními o zajištění vlády v případě úmrtí krále. Další články zákoníku se týkaly soudnictví, vojenství a obrany království proti vnějšímu nepříteli.
Zvláštní pozornost byla v zákoníku věnována ochraně královských lesů a jejich správě. Panovníkovi nešlo jen o hájení lesů před krádeží stromů a jejich poškozováním, za něž hrozil drastickými tresty, ale v textu příslušných odstavců je již zřejmá snaha o zachování lesů pro ně samotné. Obdivuhodný vzhled a krása královských lesů musí zůstat trvale zachovány, proto v nich nikdo nesmí kácet stromy, leda by to byly stromy zetlelé nebo vyvrácené větrem. Třebaže důvod těchto ustanovení byl ryze praktický, neboť směřoval opět k revindikaci královského majetku zabraného šlechtou, která si, zvláště po vymření Přemyslovců, v královských lesích stavěla své hrady, jsou tyto kapitoly Karlova zákoníku zároveň prvními ustanoveními o ochraně přírody v českých zemích.
Četné předpisy zákoníku jsou věnovány dědickému právu a především právu krále na odúmrť šlechtického majetku. Majetek všech svobodných obyvatel království, kteří zemřou bez vlastních legitimních synů, měl připadnout královské komoře. Zásadně nesměly být dědictvím zcizovány královské statky. Duchovní nesměli bez královského svolení darovat cokoli ze svého majetku, synové duchovních byli z dědictví zcela vyloučeni.
Zákoník však pamatoval i na ochranu šlechtického majetku a cti, ale i na vztah šlechty k poddaným. Šlechtě zákoník pod hrozbou přísných trestů zakazoval působit tělesnou újmu a poškozovat zdraví vlastních poddaných. Pozornost byla věnována také pravidlům souboje, sexuální morálce a rodinnému právu.
Maiestas Carolina z velké části písemně fixovala dosavadní právní zvyklosti, přinášela však i nová ustanovení, z nichž mnohá byla nepřijatelná pro šlechtu, s některými se nemohli smířit ani příslušníci dalších společenských vrstev. Nejvíce však šlechtu, preláty i městský patriciát pobouřil samotný požadavek, aby všichni poddaní žili podle “psaného práva daného králem”. Za těchto okolností Karel IV. nedokázal přijetí zákoníku na zemském sněmu prosadit. Dne 6. října 1355 oznámil proto dvanácti listinami, že určitá práva, která s radou, vůlí a souhlasem knížat a pánů českého království považoval za dobré v Čechách zavést, byla prý nešťastnou náhodou zničena ohněm. Byla prý sice se souhlasem některých velmožů přepsána a zpečetěna, ale nikdo na ně dosud nepřísahal a nebyla ani veřejně vyhlášena. Proto také jimi nikdo není vázán a není povinen jejich ustanovení respektovat. – Tímto zjevně nepravdivým tvrzením, protože text zákoníku se dochoval dodnes, ustoupil Karel IV. od svého návrhu. Pokus dát Čechám psané právo skončil tedy i tentokrát fiaskem.
Pouze některá ustanovení zákoníku byla převzata do právní knihy Ordo iudicii terrae a do její české verze Řád práva zemského.
Úspěšnější byl Karel IV. v římsko německé říši. Na 15. listopad 1355 svolal říšský sněm do Norimberka, na němž měl být projednán a schválen říšský zákoník. Ten je podle zlaté císařské pečeti, jíž byly jednotlivé exempláře zpečetěny, nazýván Zlatou bulou Karla IV. Vydání zákoníku bylo završeno při velkolepé slavnosti na sněmu v Metách o Vánocích roku 1356.
Zlatá bula upravovala především volbu římskoněmeckého krále sedmi voliteli, kurfiřty, kteří byli zároveň nositeli říšských arciúřadů. Věnovala pozornost jejich osobám, postavení a právům, a také volebnímu ceremoniálu. Zároveň měla vyloučit nebezpečí dvojí volby římsko německého krále. Sedm kurfiřtů jako sedm sloupů říše je ve Zlaté bule přirovnáváno k sedmi zářícím svícnům, které mají osvítit říši. Zvláštní místo mezi kurfiřty pak měl mít český král jako nositel nejvyšší hodnosti mezi světskými kurfiřty.
V zájmu zachování míru v říši podrobil císař své kontrole také stavovské spolky. Povoloval pouze ty, které směřovaly k uchování míru. O jejich trvání měl rozhodovat panovník.
Mimořádná pozornost byla ve Zlaté bule věnována Českému království. I v říšském zákoníku sledoval Karel IV. zájem na vybudování a rozšíření českého rodového panství, přičemž mu nešlo pouze o konsolidaci vnitřních vztahů a o hospodářské a kulturní povznesení Čech, ale o vytvoření pevné základny pro politická jednání v říši a o možnou dynastickou kontinuitu v rodových zemích i v říši. Zlatá bula potvrzovala svobodnou volbu českého krále “obyvateli království” v případě vymření královského rodu po meči i po přeslici podle “privilegií, práv a zvyklostí”. Českému králi zaručovala svrchovanost nad českým královstvím a přiznávala mu neomezenou soudní pravomoc. Nikdo z poddaných českého krále neměl právo odvolávat se k cizímu soudu ani k císaři, ani nemohl být předvolán k soudu mimo české království. Českému králi bylo také potvrzeno právo razit zlaté a stříbrné mince.
Zlatá bula Karla IV. se stala základním říšským zákonem, jímž se téměř půl tisíciletí řídilo říšské právo a ceremoniál při volbách římských králů. Ještě Johann Wolfgang Goethe se ve škole v říšském volebním městě Frankfurtu učil zpaměti celé pasáže z latinského textu Zlaté buly. Platnost ztratila až se zánikem Svaté říše římské národa německého za napoleonských válek v roce 1806.
Úsilí Karla IV. o uspořádání zemí, jimž vládl, zavedení zákonů, jimiž se měly spravovat, a zachování míru a pořádku, byť se značnými finančními náklady, zato bez nutnosti využívat ve větší míře vojenské moci - za Karlovy vlády v podstatě nevkročila na území Čech noha cizího vojáka -, zaujaly již Karlovy současníky. Ocenil je i neznámý francouzský kronikář, když po Karlově smrti psal císařův nekrolog. Jeho závěr může být vhodným ukončením i tohoto pojednání: “.. I byl tento císař velice moudrý člověk a získal více moci duchem nežli zbraněmi.”