Konzultace

JUDr. Petr Kolman,
Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Veřejný ochránce práv ve vztahu k veřejné správě

Inde datae leges, ne firmior omnia posset.

Ovidius (1)

Postavení veřejné správy bezpochyby vyžaduje, aby právní úprava její organizace a činnosti garantovala zákonnou realizaci jejích cílů a úkolů. Veřejná správa je činnost výkonná, podzákonná a nařizovací a je vázána zákony a zabezpečuje jejich provedení. Ostřeji řečeno, není právní jistoty ve veřejné správě bez zachování zákonnosti! (2)

Jednou z dalších záruk zákonnosti ve veřejné správě je veřejný ochránce práv, v praxi často rovněž nazývaný ombudsman. A nutno dodat, že v České republice se z historického hlediska jedná o záruku relativně novou.

Pokusíme-li se obecně charakterizovat institut veřejného ochránce práv, pak dojdeme k závěru, že jde o nezávislou a nestrannou osobu volenou parlamentem, která na základě stížností nebo z vlastní iniciativy a poměrně neformálně šetří namítanou protiprávnost nebo jiná pochybení v jednání (včetně eventuální nečinnosti) veřejné správy (3).

Jak je i v širší neprávnické veřejnosti známo, na základě zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv (4), působí zmíněný ochránce i v České republice. Existence tohoto institutu nečiní naši zemi v rámci demokratické Evropy nikterak osamocenou.

Exkurz do zahraničí

ilustrační fotoKořeny veřejných ochránců sahají až do starověku – a to do starého Egypta. Za kolébku novodobých ombudsmanů je nutno pokládat Švédsko. Ostatně i výraz ombudsman pochází ze švédštiny a v překladu znamená “osoba jednající v zájmu jiné osoby”. Švédské království zakotvilo do svého základního zákona instituci parlamentního komisaře pro spravedlnost (justitieombudsmannen) již v roce 1809. Tento ombudsman vykonával dozor nad státní správou a nad justicí. Do roku 1915 dohlížel i na vojenskou správu, za časů první světové války - přesněji napsáno: ve zmíněném roce 1915 - zřízen speciální vojensko-správní ombudsman (militieombudsmannen), který ve své činnosti pokračoval i po skončení války (5). Nutno také zmínit, že vedle švédského parlamentu se v průběhu dějin stala dalším “ombudsmanským zřizovatelem” vláda. Kabinet postupně zřídil ombudsmany se specializacemi na ochranu svobodného podnikání, pro spotřebitelské vztahy, pro rovné příležitosti a proti etnické diskriminaci.

Podíváme-li se do Itálie, zjistíme, že výrazným komponentem právního řádu Italské republiky je defensore civico - občanský ochránce. Lze říci, že tento ochránce plní v rámci Apeninského poloostrova úlohu institutu ombudsmana. Kdo by však zmíněného ochránce hledal v Itálii na celostátní úrovni, s nepořízenou by se potázal. S ombudsmanem se setkáme na úrovni oblastí nebo na úrovni obcí. To, že v Itálii může být veřejný ochránce práv zřízen i na úrovni obce, je dáno zákonem o reorganizaci místní samosprávy z roku 1990, takže z historického hlediska se jedná o relativně nový prvek. V Itálii najdeme dvacet oblastí - dvacet regionů, které se vyznačují značnou mírou samosprávné autonomie. Každý z těchto regionů má svůj základní regionální zákon - tzv. statut. V tomto statutu, který musí být v souladu s ústavou Italské republiky, je mimo jiné upravena pravomoc regionálních orgánů - tj. i regionálního občanského ochránce. Volen je oblastní radou zpravidla dvoutřetinovou většinou. Regionální ombudsman nesmí být zároveň členem oblastní nebo obecní rady. Funkční doba je pět let. Pravomoci jsou ve výše zmíněných statutech formulovány tak, aby občanský ochránce mohl efektivně působit na veřejnou správu a mohl být opravdovým mimosoudním ochráncem občana před případnými nezákonnostmi ze strany orgánů veřejné správy.

Základní charakteristika právního postavení ochránce

Český veřejný ochránce práv (dále jen “ochránce”) působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v zákoně č.349/1999, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností. V České republice není působnost ochránce spojována pouze se základními právy a svobodami, ale je postavena na širším základu – vztahuje se obecně k veřejným subjektivním právům ve sféře moci výkonné (6). Jistým předmětem sporu je samotné označení názvu “veřejného ochránce práv”. Vzhledem k charakteru této instituce navrhuje P.Průcha výstižnější označení “ochránce veřejných práv”. Autor tohoto článku za optimální označení pokládá a potažmo akademicky navrhuje název “veřejný ochránce veřejných práv”, ve kterém by došlo jak ke zdůraznění původu instituce ze sektoru moci veřejné, tak i k zvýraznění typu ochraňovaných práv.

Na koho se vztahuje působnost českého ombudsmana?

Pozitivní vymezení:

Působnost ochránce se vztahuje

  1. na ministerstva a jiné správní úřady s působností pro celé území státu

  2. správní úřady jim podléhající,

  3. Českou národní banku, pokud působí jako správní úřad

  4. Radu pro rozhlasové a televizní vysílání

  5. orgány územních samosprávných celků při výkonu státní správy

dále pak se činnost ochránce vztahuje, není-li stanoveno jinak

  1. na Policii České republiky,

  2. na Armádu České republiky,

  3. na Hradní stráž,

  4. na Vězeňskou službu České republiky,

  5. na zařízení, v nichž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná nebo ústavní výchova, ochranné léčení,

  6. na veřejné zdravotní pojišťovny

Negativní vymezení:

Působnost ochránce se nevztahuje

  1. na Parlament

  2. na prezidenta republiky

  3. na vládu

  4. na Nejvyšší kontrolní úřad

  5. na zpravodajské služby České republiky,

  6. na orgány činné v trestním řízení,

  7. na státní zastupitelství

  8. na soudy, s výjimkou orgánů státní správy soudů.

Zaměření ochránce je v podstatě koncipováno na celou šíři veřejné správy, včetně obcí při výkonu státní správy. Aby nevznikaly výkladové pochybnosti, jsou v zákoně č.349/1999 Sb. výslovně uvedeny některé specifické orgány (např. RRTV či ČNB), ve kterých ombudsman vykonává nebo naopak nevykonává svou kompetenci.

Personální aspekt

Kdo a jakým způsobem se může stát ochráncem v České republice? Ex lege může být zvolen (7) každý, kdo je volitelný do Senátu, tj. dle čl. 19 odst. zákona č.1/1993 Sb., Ústava ČR : každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. Funkce ochránce je neslučitelná s funkcí prezidenta republiky, poslance, senátora a soudce, jakož i s jakoukoliv činností ve veřejné správě (8). Výkon funkce ochránce je neslučitelný s jinou výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, publicistické, literární nebo umělecké, není-li taková činnost na újmu výkonu funkce a její důstojnosti a neohrožuje-li důvěru v nezávislost a nestrannost výkonu funkce.

Ochránce nesmí být členem politické strany nebo politického hnutí, což posiluje zásadu nezávislosti a nestrannosti, na které je institut ochránce postaven.

Ochránce je volen Poslaneckou sněmovnou na funkční období šesti let z kandidátů, z nichž po dvou navrhují prezident republiky a Senát, přičemž ex lege jsou shodné návrhy přípustné. Máme za to, že duplicita “navrhovatelských subjektů” má za cíl posílení rozmanitosti (a do jisté míry i nezávislosti) návrhů.

Ochránce může být zvolen pouze na dvě bezprostředně po sobě jdoucí funkční období. Jedna a tatáž fyzická osoba může tedy zastávat funkci ochránce maximálně dvanáct po sobě jdoucích let. Jazykovou interpretací dojdeme k závěru, že pokud je po těchto dvou funkčních obdobích zvolen nový ochránce, z právního hlediska může být v následujícím období opětovně zvolen Poslaneckou sněmovnou původní ochránce.

Sídlem ochránce je dle ustanov. § 2 odst. 3 z.č.349/1999 Sb. statutární město Brno.

Ochránce je de lege lata utvořen jako monokratický orgán. Na této monokratičnosti nic nemění fakt, že ochránce je zastupován tzv. zástupcem ochránce, a to v plném rozsahu v době jeho nepřítomnosti. Ochránce ho může také pověřit výkonem části své působnosti, což umožňuje určitou dělbu práce. Právní existence zmíněného zástupce ochránce (9) napomáhá k větší efektivitě práce ombudsmana. Jinými slovy, vzhledem k rozsahu a různorodosti stávající české veřejné správy je jenom dobře, že ochránce má svého plnohodnotného zástupce, ostatně je tomu tak i v řadě jiných zemí, kde je zřízena funkce ochránce. Úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti ochránce plní kancelář veřejného ochránce práv, která je rozpočtovou organizací. Výdaje na činnost ochránce a jeho kanceláře jsou hrazeny ze samostatné kapitoly státního rozpočtu.

Jak jsme již naznačili výše, ochránce vykonává svou funkci nezávisle a nestranně, což ovšem neznamená, že by nebyl ze své funkce nikomu odpovědný, ex lege za výkon funkce odpovídá Poslanecké sněmovně PČR (10). Funkce ochránce je veřejnou funkcí. Ochránci náleží plat, náhrada výdajů a naturální plnění jako prezidentovi Nejvyššího kontrolního úřadu. Zástupci ochránce náleží plat, další plat, náhrada výdajů a naturální plnění jako viceprezidentovi Nejvyššího kontrolního úřadu (11). Nezávislost a nestrannost ochránce posiluje legální skutečnost, že ochránce nelze trestně stíhat bez souhlasu Poslanecké sněmovny. Odepře-li Poslanecká sněmovna souhlas, je trestní stíhání do skončení funkčního období ochránce vyloučeno. Zde stojí za povšimnutí a zdůraznění, že je ombudsman chráněn “pouze” do konce svého funkčního období a nikoliv doživotně (12). Ochránce je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděl při výkonu funkce, a to i po ukončení výkonu funkce. Jedná se tedy o mlčenlivost časově neohraničenou, v žádném případě nekončící dnem uplynutí funkčního období ochránce.

Vlastní činnost ochránce

Zahájení činnosti

Co se může stát legálním impulsem pro “nastartování” vlastní činnosti ochránce?

Ochránce jedná :

  1. na základě podnětu fyzické nebo právnické osoby (13) přímo jemu adresovaného

  2. na základě podnětu adresovaného poslanci nebo senátorovi, který jej ochránci postoupil,

  3. na základě podnětu adresovaného některé z komor Parlamentu, která jej ochránci postoupila

  4. z vlastní iniciativy.

K typu podnětu subsumovanému pod písm. a) dodejme, že každý má právo obrátit se s písemným podnětem na ochránce ve věci, která patří do jeho působnosti. K větší neformálnosti a tedy snazšímu přístupu co nejširšího okruhu veřejnosti k ochránci, napomáhá i skutečnost, že podnět lze učinit také ústně do protokolu. Jedná se zde tedy o fakultativní zásadu písemnosti. Princip neformálnosti – typický pro práci ombudsmana - podtrhuje i absence povinnosti fyzické nebo právnické osoby být v tomto případě zastoupen advokátem. A taktéž skutečnost, že podnět nepodléhá žádnému poplatku. Vedle principu neformálnosti se zde tedy uplatňuje i princip bezplatnosti.

Zákonné náležitosti podnětu

Podnět musí dle ustanov. § 11 z.č.349/1999 Sb. obsahovat:

  1. vylíčení podstatných okolností věci včetně sdělení, zda věc byla předložena také jinému státnímu orgánu, popřípadě s jakým výsledkem,

  2. označení úřadu, popřípadě jméno a příjmení nebo jiné údaje o totožnosti osoby, jíž se podnět týká,

  3. doklad o tom, že úřad, jehož se podnět týká, byl neúspěšně vyzván k nápravě,

  4. jméno, příjmení a bydliště, u právnické osoby název, sídlo a osoby oprávněné jejím jménem jednat, toho, kdo podnět podává - tedy označení tzv. stěžovatele.

Pokud se podnět týká rozhodnutí, stěžovatel přiloží jeho stejnopis.

Důležitým se mi jeví krátké zamyšlení nad výše zmíněným ust. § 11 odst.1 písm. c, který je ostatně obsahově znám i z cizozemských právních úprav (14). Zákonodárce zde měl patrně za cíl, aby i stěžovatel sám o sobě (15) vyvinul určitou snahu o řešení věci, tedy aby nadbytečně ochránce nezatěžoval. Nelze vyloučit, že příslušný správní úřad bude na takovouto výzvu stěžovatelského subjektu k nápravě pozitivně sám reagovat a věc secundum legem vyřeší.

Ochránce podnět odloží, jestliže věc, které se podnět týká, nespadá do jeho působnosti anebo se netýká osoby, která podnět podala.

Ochránce může podnět odložit, jestliže

  1. chybějící náležitosti nebyly doplněny ani ve stanovené lhůtě,

  2. je zjevně neopodstatněný,

  3. od právní moci rozhodnutí nebo od opatření či události, kterých se podnět týká, uplynula v den doručení podnětu doba delší jednoho roku,

  4. věc, které se podnět týká, je projednávána soudem nebo již byla soudem rozhodnuta,

  5. jde o podnět ve věci, která již byla ochráncem přešetřena a opakovaný podnět nepřináší nové skutečnosti.

O odložení podnětu a důvodech odložení je ochránce povinen ex lege písemně vyrozumět daného stěžovatele (16).

Je-li podnět podle svého obsahu

  1. opravným prostředkem podle předpisů o řízení ve věcech správních nebo soudních,

  2. žalobou nebo opravným prostředkem ve správním soudnictví,

  3. ústavní stížností

ochránce o tom stěžovatele neprodleně vyrozumí a poučí jej o správném postupu. Ochránce zde tedy plní nezanedbatelnou informačně osvětovou úlohu.

Pokud ochránce podnět neodloží, pak zahájí šetření a písemnou formou o tom vyrozumí stěžovatele, lhostejno, zda se jedná o fyzickou či právnickou osobu.

Zákonná oprávnění ochránce

Ochránce je oprávněn s vědomím vedoucích úřadů, a to i bez předchozího upozornění, vstupovat do všech prostor úřadů a provádět šetření spočívající v

  1. nahlížení do spisů,

  2. kladení otázek jednotlivým zaměstnancům úřadů,

  3. rozmluvě s osobami umístěnými v zařízeních, v nichž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná nebo ústavní výchova anebo ochranné léčení, a to bez přítomnosti jiných osob.

Úřady jsou povinny na žádost ochránce a ve lhůtě jím stanovené

  1. poskytnout informace a vysvětlení,

  2. předložit spisy a jiné písemnosti,

  3. sdělit písemně stanovisko ke skutkovým a právním otázkám,

  4. provést důkazy, které ochránce navrhne,

  5. provést úkony dozoru, k nimž jsou podle zákona oprávněny a které ochránce navrhne.

Uplatňuje se tu zásada součinnosti, kterou je předmětný správní úřad povinen ochránci poskytnout. Jak již bylo výše zmíněno, děje se tak pouze na žádost ochránce a ve lhůtě, kterou stanoví taktéž ochránce.

Ochránce je dále oprávněn být přítomen při ústním jednání a provádění důkazů úřady a klást přítomným osobám otázky.

Ochránce je rovněž ex lege (17) oprávněn žádat, aby jednotliví zaměstnanci úřadu byli pro účely šetření podle předchozích odstavců zproštěni povinnosti mlčenlivosti, je-li jim zákonem uložena. Toto oprávnění znamená “průlom” zejména do z.č.148/1998 Sb., o utajovaných skutečnostech.

Dle ustanovení § 16 jsou všechny státní orgány a osoby vykonávající státní správu povinny – přirozeně v mezích své působnosti – poskytnout ochránci při šetření pomoc, kterou si vyžádá.

Výsledkem každého šetření ochránce je buď zjištění nebo nezjištění pochybení ze strany daného kontrolovaného úřadu. I když ochránce šetřením nezjistí porušení právních předpisů ani jiná pochybení, písemně o tom vyrozumí stěžovatele i úřad.

Naopak, zjistí-li ochránce šetřením porušení právních předpisů či jiná pochybení, vyzve úřad, aby se k jeho zjištěním ve lhůtě 30 dnů vyjádřil.

Poté v případě, že prošetřovaný úřad na výzvu sdělí, že provedl nebo provádí opatření k nápravě a ochránce tato opatření shledá dostatečnými, vyrozumí o tom stěžovatele i úřad. Jinak ochránce po obdržení vyjádření nebo marném uplynutí lhůty sdělí písemně své závěrečné stanovisko úřadu a stěžovateli; součástí tohoto stanoviska je návrh opatření k nápravě.

Základní charakteristika opatření ochránce

Ochránce může, dle § 19, navrhnout zejména tato opatření k nápravě:

  1. zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí, úkonu nebo postupu úřadu, lze-li je zahájit z úřední moci,

  2. provedení úkonů k odstranění nečinnosti,

  3. zahájení disciplinárního nebo obdobného řízení,

  4. zahájení stíhání pro trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt,

  5. poskytnutí náhrady škody nebo uplatnění nároku na náhradu škody.

Jelikož zde zákonodárce použil výrazu zejména, jedná se tedy o demonstrativní enumeraci možných návrhů a nikoliv o konečnou množinu relevantních návrhových opatření k nápravě. Netřeba myslím dodávat, že i potenciální návrhy řešení jdoucí nad rámec tohoto demonstrativního výčtu musí být v souladu s právními předpisy – zásada legality ve veřejné správě.

Úřad má za legální povinnost do 30 dnů od doručení závěrečného stanoviska sdělit ochránci, jaká opatření k nápravě provedl.

Jestliže předmětný úřad zmíněnou povinnost nesplnil, nebo jsou-li opatření k nápravě podle názoru ochránce nedostatečná, ochránce má dvě možnosti dalšího postupu:

  1. vyrozumí nadřízený úřad a není-li takového úřadu, vládu,

  2. může informovat veřejnost. Pozor, v případě této publikace se utajované skutečnosti a údaje o totožnosti stěžovatele a zaměstnanců úřadu nezveřejňují. Pokud by tedy ochránce zveřejnil utajovanou skutečnost chráněnou z.č.148/1998 Sb., například ve veřejnoprávním rozhlasovém vysílání, pak by se jednalo zcela jednoznačně o postup contra legem.

Zvláštní oprávnění ochránce v legislativní oblasti

Mimo výše zmíněných oprávnění má ochránce tzv. zvláštní oprávnění, spočívající v tom, že je oprávněn doporučit vydání, změnu nebo zrušení právního nebo vnitřního předpisu. Doporučení podává úřadu, jehož působnosti se týká, a jde-li o nařízení nebo usnesení vlády nebo zákon, vládě. Předmětný správní úřad (nebo vláda) je povinen ve lhůtě do 60 dnů sdělit své stanovisko k ombudsmanově doporučení. Ochránce má mimo oprávnění také své zákonem vymezené povinnosti. Ochránce musí podávat každoročně do 31. března Poslanecké sněmovně souhrnnou písemnou zprávu o své činnosti za uplynulý rok; zpráva je sněmovní publikací. Zprávu dále současně ex lege zasílá dalším orgánům – a to Senátu, prezidentu republiky, vládě a ministerstvům a jiným správním úřadům s působností pro celé území státu a vhodným způsobem ji zveřejňuje. Uplatňuje se tu zásada publicity ve veřejné správě, která je charakteristickou pro moderní právní stát. Tuto zásadu ochránce naplňuje rovněž tím, že soustavně seznamuje veřejnost se svou činností a s poznatky, které z jeho činnosti vyplynuly.

Ochránce dále Poslanecké sněmovně předkládá

  1. nejméně jednou za 3 měsíce informaci o své činnosti,

  2. zprávu o jednotlivých věcech, v nichž nebylo dosaženo dostatečných opatření k nápravě,

  3. doporučení týkající se vydání, změny nebo zrušení právních předpisů.

Poslanecká sněmovna projednává zprávy a informace předložené ochráncem. Ochránce má ze zákona výsadu zúčastnit se schůze Poslanecké sněmovny a jejího orgánu, jedná-li se o věcech týkajících se jeho působnosti, i když schůze nebo její část byla prohlášena za neveřejnou. Požádá-li o slovo, bude mu uděleno.

Shrnutí důležitých aspektů charakterizujících ochránce v České republice

  1. samostatnost – jedná se o orgán oddělený od vlády, ústavního a správního soudnictví či prezidenta republiky

  2. nezávislost a nestrannost – ochránce nesmí být například členem politické strany nebo politického hnutí, osoba zastávající tuto funkci nesmí současně kupříkladu zastávat funkci poslance či jinou funkci (viz text výše)

  3. bezplatnost a neformálnost – (viz text výše)

  4. monokratičnost

  5. demokratičnost – tj. dosažitelnost pro co nejširší okruh fyzických a právnických osob, úzce souvisí s výše zmíněnou bezplatností a neformálností

  6. úzká vazba na Poslaneckou sněmovnu - (viz text výše)

  7. volební princip

  8. princip publicity činnosti ochránce

  9. princip součinnosti – povinnost součinnosti ze strany orgánů veřejné správy

  10. moderační princip – ochránce má v rámci sporu mezi stěžovatelem a dotčeným orgánem převážně zprostředkovatelskou funkci.

Závěr

Mnohdy už samotná skutečnost projevení zájmu ochráncem práv vede k podstatě veřejnosprávního problému a nezřídka zasahuje do autoritativního postoje exekutivních úředníků a jejich pracovišť (18). Máme za to, že působení veřejného ochránce práv v řadě případů přispělo ke změně pohledu (lidově řečeno ke zlidštění) správních úřadů na dosavadní praxi a následně pak i k pozitivním změnám v činnosti těchto úřadů. Lze presumovat, že v budoucích letech dojde i k částečnému poklesu “irelevantních” podnětů, které nespadají do působnosti ochránce. Zde by měla sehrát kladnou roli vyšší informovanost veřejnosti o této věci a to především realizovaná vhodným způsobem v tzv. populárních sdělovacích prostředcích. Jak nás ovšem učí dlouholetá zahraniční zkušenost zemí, kde je praktikována ombudsmanská praxe, určité procento podnětů spadajících mimo působnost bude asi trvalým jevem (19). Z pohledu efektivnosti práce ochránce by bylo samozřejmě více než vhodné, aby toto procento bylo co nejnižší. Většina podnětů prozatím pochází od fyzických osob převážně středního a staršího věku, v budoucnu by jistě nebylo na škodu, kdyby si cestu ke službám ombudsmana více našli i mladší lidé.

Podtrženo a sečteno: Činnost veřejného ochránce práv přispívá ke kultivaci veřejné správy. Jedná se o orgán vysoce demokratický, díky své značné neformálnosti přístupný široké občanské veřejnosti. Existence zmíněného orgánu nesporně přispívá k tomu, že můžeme Českou republiku pokládat za plnohodnotného člena rodiny demokratických právních států (20). Ochránce práv lze tedy pokládat za nový typ záruky zákonnosti ve veřejné správě našeho státu, a to za záruku pružnou, neformální, moderní a relativně rychlou. Pokud veřejnou správu chápeme jako veřejnou službu (21)a myslím, že by tak v moderním právním státě být chápána měla – pak veřejný ochránce práv v mezích své působnosti napomáhá k tomu, aby tato služba byla vykonávána co nejkvalitněji.

Poznámky:

  1. Proto jsou zákony dány, by silnější nemohl všechno.

  2. Srov. např. Knapp, V.: Teorie práva, Praha, C.H.Beck, 1995, str.212 nebo Průcha, P.: Správní právo. Obecná část, Masarykova univerzita Brno, 2001, str.191

  3. Cit. Sládeček, V., Může “nové” správní soudnictví nahradit Veřejného ochránce práv? Právní rozhledy 8/2002, str. 372

  4. tento právní předpis nabyl účinnosti 28. února 2000. Pro zajímavost: na Slovensku vznikl “verejný ochránca práv” podle zákona č. 564/2001 Z.z., o verejnom ochrancovi práv.

  5. Podrobný přehled můžeme nalézt např. in Sládeček, V. : Ombudsman, ochránce práv ve veřejné správě, AUC, Iuridica, 1997, č.3

  6. Srov. Průcha, P.: Správní právo. Obecná část, PrF MU v Brně, 2003, str.184

  7. takže se zde uplatňuje volební princip, nikoliv princip jmenovací

  8. tato omezení stanoví přímo z.č.349/1999 Sb., další omezení jsou přímo zmíněna ve zvláštních právních předpisech, např. v ustanov. § 5 zákona č.484/1991 Sb., o Českém rozhlasu se stanoví, že ochránce nesmí být členem Rady ČRo,

  9. V souladu s § 2 odst. 4 zákona veřejný ochránce práv pověřil svou zástupkyni výkonem části své působnosti. Jednalo se o podněty spadajících do oblastí zdravotnictví a zdravotní péče, sociálního zabezpečení, ochrany práv dětí, mládeže a rodiny a sociálních nároků s ní spojené, věcí cizinců a státního občanství,majetkových, rodinných a ostatních občanskoprávních sporů a podněty týkající se samostatné působnosti obcí.

  10. Viz. ustanov. § 5 z.č.349/1999 Sb.

  11. Viz. ustanov. § 8 z.č.349/1999 Sb.

  12. můžeme srovnat např. s právním postavením poslanců či senátorů, které dle Ústavy ČR nelze při odmítnutí příslušné komory, trestně stíhat navždy – viz. ustanov. Čl.27 odst.4 z.č.1/1993 Sb.,

  13. podněty od právnických osob tvoří marginální část, např. dle souhrnné zprávy o činnosti ochránce za rok 2001 tvořily tyto podněty pouze jediné procento

  14. např. z  nizozemské “ombudsmanské” právní úpravy

  15. a vlastně i pro sebe

  16. tuto povinnost má přirozeně ochránce z důvodu posílení právní jistoty stěžovatele

  17. viz. ustanov. § 15 odst. 4 z.č.349/1999 Sb.

  18. Tento termín používá i souhrnná správa o činnosti ochránce za rok 2002

  19. Významný je zde i jistý psychologicko – terapeutický aspekt, kdy se na ochránce (jako na “poslední záchranu”) obracejí občané – často ve velice složitých životních situacích, kteří si chtějí spíše “někomu vlivnému postěžovat”. Další nepřehlédnutelnou roli tu hraje i vysoká složitost současného právního řádu, což samozřejmě není jenom české specifikum, ale tato složitost a obtížná srozumitelnost je typická ( v různé míře intenzity) pro všechny demokratické země v dnešní post-industriální době.

  20. za tímto tvrzením si autor stojí, i při vědomí mnohých (tu zásadnějších, tu méně významných) problémů, které provázejí novodobý český právní stát

  21. byť veřejnou službu, která se častokrát opírá o autoritu založenou na veřejné moci. Zde je možné připomenout i nový správní řád - zásadu z § 4 odst. 1 z.č.500/2004 Sb. : veřejná správa je službou veřejnosti

Použitá a doporučená literatura:

Internetové odkazy:

www.ochrance.cz - stránky kanceláře veřejného ochránce práv

www.vop.gov.sk - stránky slovenského veřejného ochránce práv

www.mediateur-de–la–republique.fr - stránky francouzského ombudsmana

www.euro-ombudsman.eu.int - stránky ombudsmana EU

Další informace [nápis]
Číslo 14/2005
Časopis Veřejná správa č. 14/2005
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail