Jen málokdo vidí dál než jeho současníci
Politici se dostali do situací, ve kterých nechtěli být, kdy každé rozhodnutí bylo špatné. Uvědomují si, jak je systém sžírá, jak se rozchází jejich chování s jejich někdejšími idejemi, vypráví o klíčových okamžicích naší moderní historie nově zfilmovaných v televizním cyklu České století jeho režisér Robert Sedláček.
Jak jste vybírali události, které mají být natočeny?
Mapujeme jedno století, takže těch klíčových okamžiků zas tolik není. Kriteriem bylo i to, o kterých tématech vychází nejvíc článků ve chvílích jejich výročí, která mají nejširší publicitu. Když se devětkrát za sto let stane něco zásadního, je to docela rušné století.
V ukázce z první části cyklu, kterou jsem měla možnost vidět, se kníže František Thun (za Rakouska korunní místodržitel země Čechy) ptá Masaryka: „Proč to všechno děláte? Mají vás za to Češi rádi?“ Nepřipadá vám právě tahle otázka příznačná pro Masaryka, který ve své době čelil mnoha konfliktům a kritice?
Ano, sám si o kritiku říkal, šel hlavou proti českému maloměšťáctví. Příznačná je tato otázka pro všechny Čechy, kteří nějakým způsobem vynikají, posunuli národ dál, i třebas přes svou vlastní oběť. Nemohli jinak a Masaryk je jedním z nich. My Češi to umíme ocenit vždy až na jejich hrobě, ale mám pocit, že i jiné národy jsou na tom podobně. Málokdo vidí dál než současníci a má nějakou koncepci. Většina žádnou koncepci nemá, to je moje životní zkušenost, že jinou koncepci než jenom mít se tak nějak dobře nemají. Říkají vám lži a sebeklamy. Ti, kteří koncepci mají, ohrožují ty ostatní, svojí „umanutostí“ a často neschopností dělat kompromisy. Nerozpustí se v průměrnosti ostatních, v jejich denních zápasech a prohrách.
Dokážeme dnes vůbec pochopit obrovskou motivaci, vůli a sebezapření, které musel Masaryk vynaložit, aby vznikla Československá republika?
K tomu, aby mohl být někdo obdivován, musí být na prvním místě nepochopen. Když někoho pochopíme, dříve nebo později s ním začneme polemizovat, protože se priority těchto výjimečných lidí rozcházejí s těmi našimi. Ne nadarmo jsou ti nejlepší hrdinové mrtví hrdinové. I když se někdy nedokážeme ztotožnit s jejich myšlenkami, nějakým „zvířecím instinktem” dokážeme vnímat výjimečný čin, kterého většina z nás není schopna. Tím chápeme i výjimečnost Hitlera nebo Stalina, i když jsou to prototypy darebáků. A stejně jako temné síly nás přitahují i síly světla, jako Masaryk, Aristoteles, Havel… Myslím si, že Masaryka nejsme schopni zcela pochopit, snažíme se ho vykládat a přijímáme ho skrze jeho činy.
Dovedete se vžít do jeho pocitů, když se po čtyřleté emigraci (1914–1918) vrátil, oslavován davy, do Prahy, ale svou ženu nalezl nemocnou a oslabenou mimo jiné tím, co musela prožít v době dlouhého odloučení?
To je život (usměvavý Sedláček okamžitě zvážní). Jak mu bylo? Vžít se do toho dovedu jen skrze vlastní neštěstí a utrpení. Charlotta se pro Masaryka částečně obětovala, mezi nimi byl velmi duchovní vztah, byla silně věřící. Ten vztah překračoval sobecké vlastnictví.
Oběti pro druhého, aniž by ho toužil vlastnit, je schopen právě věřící člověk. V tom spatřuji velký rozdíl v porovnání s dnešní láskou mezi lidmi, protože ti se většinou vlastnit chtějí, chtějí mít druhého fyzicky pod kontrolou.
Myslíte, že České století a to, co se tam odehrává, vypovídá o nás samotných?
Když jsme cyklus točili, ptal jsem se, jak bych se v těchto přelomových, často neřešitelných situacích, zachoval já. Přemýšlel jsem sám nad sebou. A takové přemýšlení nás ještě čeká, když budeme natáčet poslední díly, mimo jiné o Václavu Havlovi. Těším se na to. Řešíme tam otázku, že intelektuál v určitých historických okamžicích může mít moc. Postava Havla mě inspiruje k úvahám, jak se chováme ve chvíli, když dostaneme příležitost realizovat své vize. Jak nás mění úkoly, které dostaneme, a jak se chováme v situacích, které nemáme pod kontrolou. Takové byly i všechny zlomové okamžiky moderních českých dějin – 1918, 1938, Charta… Naše novější dějiny se vlastně odehrály v několika místnostech, ne na bitevních polích – tam bojovali jiní. Tím, že (v Českém století) máte možnost sledovat jednotlivé charaktery postav, můžete se stát Charlottou Masarykovou, Hanou Benešovou, Martou Gottwaldovou nebo Olgou Havlovou. Říkáte si: jak bych obstála? Politici se dostali do situací, ve kterých nechtěli být, kdy každé rozhodnutí bylo špatné. Uvědomují si, jak je systém sžírá, jak se jejich chování rozchází s jejich někdejšími idejemi. Ukazujeme příběhy skutečných lidí, které se sice dostaly do učebnic, ale jejich podstata je podobná jako příběhy z našich vlastních „obýváků“. Divák se může vžít do těžkých situací a nejistoty, která se podobá každodennímu rozhodování. S tím rozdílem, že rozhodnutí „obyčejných“ lidí obvykle nemívají fatální následky, neumírají po nich statisíce lidí.
Podle vás by měl projekt diváka inspirovat k vlastní interpretaci a ujasnění té nejbolestnější části našich novějších dějin. Jak s touto možností naloží ti, pro něž je Gottwald součást historie jejich strany a Masaryk intelektuál, jehož myšlení nechápou?
S tím já nic neudělám. Snažím se druhé obohatit, spřádám příběhy a říkám si, že lidé se možná bez mých příběhů obejdou. Jinak jsou ale příběhy stejně důležité jako chleba. A tak je dělám, jak nejpoctivěji umím. Měl bych se trápit, jak budou reagovat ti, kteří možná nemají čisté svědomí? V dobrém slova smyslu nemohu brát na všechno ohledy, ani se zabývat jednotlivci, kteří byli komunistickými nebo třeba fašistickými oběťmi. Kdybych to bral takhle, budu vyprávět emocionální propagandu ve prospěch někoho, a to nechci. I slzy a smích dávkuji opatrně, protože jsou sice očistné, ale nedávají vám nic pochopit. Potřebuji, aby lidé pochopili rozumem. Samozřejmě, že vražda pro mě bude vždy vraždou a vždycky budu stát na té straně, která chce „umlčet pušky”.
Jak jste se vyrovnali s tím, že jste museli respektovat historická fakta našich moderních dějin a přitom vykreslit charaktery lidí první republiky, které si většina z nás již nepamatuje osobně?
Těžší je zobrazit ty, které si pamatujeme. Ale uvědomil jsem si přitom, že čím víc podrobně znázorňujete druhého, třeba Havla, tím víc vlastně lžete. Zatímco čím volněji znázorňujete Masaryka, tím jste pravdě blíž. Neboli čím věrněji se snažíte napodobit někoho, kdo už nežije a nemůže se bránit, tím víc lidi klamete. U Havla, kterého si pamatujeme, budeme všichni posuzovat, jestli se mu jeho představitel podobá. Masaryka, kterého si již téměř nikdo nepamatuje, budeme vnímat prostřednictvím jeho myšlenek. A například pan Huba (představitel Masaryka) bude pro lidi Masaryk, protože ho zahrál skvěle.
Který z okamžiků v moderních českých dějinách pokládáte vy sám za nejdramatičtější?
Rok 1938, těsně po Mnichovu.
Představil jste si, co byste dělal na místě prezidenta Beneše vy sám?
Asi bych se jako Stalin opil a tři dny by o mě nikdo nevěděl (směje se). Já fakt nevím! To je tak mezní situace. První mi to řekl Bělohradský (filozof Václav Bělohradský), jak je šťastný, že v té době nežil. Beneš byl unavený z demokracie první republiky, která byla podobně „vydeptaná” a korupční jako dnes. V parlamentu bylo více stran, jeden politik za druhým odcházel kvůli korupci a všechny rozepře na něj silně doléhaly. Ve chvíli Mnichovské dohody se Beneš rozhodl vlastně sám, s politiky se neradil, nevolal je k sobě. Věc viděl i jako vrchní velitel ozbrojených sil. Zapomíná se, že například po anšlusu Rakouska (německy Anschluss – připojení Rakouska k nacistickému Německu 12. března 1938), stačilo přejet hranici Československa z jihu, kde nebyla opevnění, a dojet si pro vrchní velení Československé armády k Brnu. Opravdu nevím, co bych dělal. Když jsme to točili, když jsem pak materiál stříhal, cítil jsem jenom zoufalství, byla to hrozná situace. Někdy si asi musíme přiznat, že jsme malí. Ale žijeme, máme jiné druhy traumat než okolní národy, ale máme svoji vládu, svou hvězdičku v Evropské unii, jsme součástí nejcivilizovanější části světa. Nežijeme v troskách, a když dá Jágr gól, tak se můžeme všichni zbláznit.
Jak jste si vybíral herecké představitele osobností Masaryka, Beneše, Gottwalda?
Vybíral jsem si lidi, kteří už v životě něco prožili a pochopili. To, co žijeme, se nám otiskuje do obličeje. Ti, které jsem si vybral, byli připraveni zabývat se tím, co asi cítil Beneš po Mnichovu nebo Gottwald, když se rozhodoval, jestli půjde se Stalinem nebo proti němu a obojí znamenalo oprátku.
Našel jste v Českém století odpověď, proč je dnešní česká společnost v krizi?
Našel. Ukazujeme tam okamžik, kdy se představitelé komunistického vedení v listopadových dnech (listopad 1989) hádají, o co jde Havlovi: „Většina lidí nepotřebuje demokracii, potřebují se mít dobře a potřebují, aby za někým šli. Doteď šli za námi, ale už je nebavíme. Potřebují někoho jiného,“ rozčilují se, když přiznávají, že to prohráli. Rozhodují se, co mají dělat, a Havel se rozhoduje, jestli vezme funkci prezidenta. Zároveň se mění z neuchopitelného spisovatele v člověka moci. Ale teď, po třiadvaceti letech demokracie, se obsah nějak vyprázdnil. Každá politická garnitura si obsadila své posty a postupně začala společnost upadat. Přirozeností člověka je pohodlnost. Když už dalo tolik úsilí získat posty a udržet se v nich, začíná bujet korupce, která postupně ničí samotný systém. Ve společnosti se vytvořila síť „kšeftů“, které slouží k tomu, aby se ti u moci měli dobře. Mezi lidmi dole, kteří cítí, že politici na ně „kašlou“, je neklid. Myslím, že společnost je ve fázi, kdy hledáme novou ideu. Věřím, že ji najdeme.
Jedna pětina lidí ve včerejším předvolebním průzkumu (2. října 2013) říká, že neví, koho volit. Nevěří, že by mohli svou účastí ve volbách něco změnit. Ale Masaryk byl jedna jediná osobnost a dokázal změnit běh českých dějin…
Ale ne v Čechách a s Čechy. Musel odjet do zahraničí a s pomocí těch nejodvážnějších „pirátů” Štefánika, Beneše a dalších i s využitím kontaktů ve světě a v Evropě dělat kroky, aby mohla vzniknout republika. Lidé, kteří nejdou k volbám, možná cítí, že tu zatím nehrozí komunismus ani fašismus, že ještě není zle. Upřímně řečeno, kdyby náš systém umožňoval hodit do urny bílý lístek na protest jako ve Francii, asi bych tu možnost využil.
Měli jste svobodu ukázat všechny historické osobnosti tak, jak jste chtěli? Neříkali vám: Pozor, opatrně, z toho by mohly být problémy? Dotkli jste se některých dřívějších tabu?
Absolutně nikdo nás neomezoval, měli jsme naprostou svobodu. V minulém režimu filmaři znázorňovali komunistické hrdiny neživotně, schematicky. Myslím, že je zobrazujeme daleko přitažlivěji, aby se na ně lidé vydrželi dívat, i když jsou to bídáci. Jejich dramatické figury jsou občas i vtipné, sarkastické a taky chvílemi budí lítost a soucit.
Dovedete si představit situaci, kdy se Gottwald rozhodoval o vraždě svých soudruhů (Slánského a dalších)?
To je jediné, kam nedohlédnu. Dala by se najít obdoba v tom, když hluboce věřící jezuité dali upálit ženy na hranicích, protože věřily v nějaké „bubáky“. Díval jsem se na to tak, že člověk je jen jeden, ne podle toho, jestli je křesťan nebo komunista. Dělal jsem „shakespearovské” drama: Zabít protivníka nebo nezabít? Žárlivý „Othello” se rozhoduje: Když to nebudu já, bude to on a tak ho raději pošlu katu. Moc je stejně zničující vášeň jako láska, v lidech budí to nejlepší i nejhorší zároveň. Ukázal jsem situace tak, aby jednání postav chápali všichni. Peklo je součást nebe a v i v pekle jsou padlí andělé… Ale osobně a lidsky je to pro mě nesrozumitelné. Absolutně se nedovedu vžít do toho, že tak blízcí lidé si mohli udělat něco tak strašného. Tento díl cyklu je nejdepresivnější, nejsou v něm pozitivní figury, jen rozkládající se lidi na vrcholu moci.
Získal jste k některým osobnostem vztah? Měl jste je rád nebo jste je nenáviděl?
Nenávist ne, ale občas jsem cítil odpor nad jejich činy. Když jsem vedl herce v některých situacích, řekl jsem třeba: Hraješ to dobře, chce se mi z tebe zvracet. Ale třeba pana Hubu jako Masaryka nelze nemít rád, jakkoli nejsme nějací blízcí přátelé.
Jak naložíte s kritikou těch, kterým se zobrazení Gottwalda, nebo i třeba exprezidenta Klause či bývalého slovenského premiéra Mečiara, nemusí líbit?
Možná ani prezidenta Beneše. S tím nic nenadělám, svůj stín nepřekročím. Dostal jsem šanci, kterou už nepustím a dovedu natáčení do konce. Třeba to po mě „přepíše” někdo jiný. Sám uvidím, jak svobodně jsem dokázal pracovat. V tvorbě nemůžete předjímat, předjímá se v komerci, kde se cílí k nějakému na efekt předem vypočítanému výsledku.
Kterou z událostí novější doby bylo nejtěžší natočit – rok 68, Chartu 77, sametovou revoluci v roce 89 nebo dělení federace v roce 92?
Zatím máme natočený rok 1968, další teprve budeme točit příští rok. Podle toho, jak jsem poznal „na place”, osmašedesátý rok „klapl”. Představitele Brežněva jsme si přivezli až z Kyjeva, vlastně celou ruskou ekipu jsme angažovali na Ukrajině a v Rusku. Dubčeka a Biľaka hrají slovenští herci.
V jaké historické chvíli jste se cítil nejvíce angažován a toužil ji vyprávět co nejlépe?
Taková chvíle teprve přijde, protože s rokem 1989 a 1992 mám osobní kontakt. Patří tam i období Charty, dělal jsem dokumenty o Husákovi a normalizaci. Mnoho hodin jsem tenkrát strávil v archivech a setkáváním se všemi aktéry, včetně komunistů, disidentů, šéfa rozvědky. Jako režisér převážně uplatňuji racionální hledisko. Je to ale také o autorské odpovědnosti, záleží mi na tom, aby se mi nevkrádal pocit, že jsem někoho zneužil tak, až jsem ho nějak „zakřivil”.
Co byste chtěl, aby si lidé po zhlédnutí Českého století odnesli?
I kdyby si měli říct, ten Sedláček je blbec, budu rád, když o věcech začnou přemýšlet. Vím dobře, že často lidi štvu a ještě pracuji na tom, abych je štval víc. Nechci provokovat hrubostí, ale přímočarostí myšlenky. Někteří najdou návod, jak chápat historickou postavu, jiní to odmítnou, ale nejhorší by byla lhostejnost. Když budou lhostejní, prohrál jsem. Musíme si pořád pilovat náš pohled na svět, aby nám někdo nevnutil svůj.
Zuzana Pacinová
Robert Sedláček (*1973, Zlín) vystudoval dokumentární tvorbu na Filmové a televizní fakultě AMU v Praze. V roce 2006 dostal za scénář svého hraného filmu Pravidla lži Českého lva. Československé historii se věnoval i dříve, v dokumentární tvorbě. Je autorem snímků Muži v říji, Největší z Čechů a Rodina je základ státu. Spolu se spisovatelem Pavlem Kosatíkem, autorem scénáře, vytvořili výjimečný cyklus devíti dramat z československé historie, který mapuje její klíčové okamžiky od roku 1918 do roku 1992. První díl cyklu bude vysílat Česká televize 27. října ve 20,00 hodin. Další díly 3. 11., 10. 11., 17. 11. a 24. 11. vždy ve 20 hodin. Roky 68, 76, 89 a 92 budou vysílány na podzim příštího roku.