Útoky na aktéry a instituce demokratického státu na české kvazi-mediální scéně
Kvazi-mediální scéna v ČR ve svém působení útočí na nejrůznější aktéry a instituce, jejichž postoje nesouzní s jejich vlastními názory nebo jejich zamýšleným směrem často polarizujícího nebo agendu nastolujícího působení v rámci české společnosti.
CTHH tyto útoky analyzuje v souvislosti širšího monitoringu narativů přítomných na kvazi-mediální scéně. Typicky se jedná o podkopávání důvěry v instituce demokratického právního státu, znevěrohodňování jednotlivých aktérů, jež jsou cílem útoků kvazi-mediální scény, a naopak podpora aktérů, kteří souzní s polarizujícími tendencemi a podobně. Nejčastějšími cíli těchto útoků se stávají aktéři a instituce, které je možné souhrnně označit jako instituce demokratického státu. Vedle politických aktérů a institucí se jedná rovněž o instituce spojené s vládou práva (Ústavní soud), veřejnoprávní média (nejčastěji Česká televize) nebo zpravodajské služby (nejčastěji Bezpečnostní informační služba).
Útoky na instituce demokratického státu jako celek mohou představovat z dlouhodobého hlediska destabilizující a nedůvěru prohlubující prvek pro demokracii a demokratické procesy v ČR. To, co je společné všem typům těchto útoků ze strany kvazi-mediální scény je, že nezávislé instituce a procesy rámují jako stranické nebo jasně stranící určitým názorovým proudům, typicky těm, které scéna považuje za nepřátelské. Dalším narativem je upírání autonomního rozhodování těmto aktérům či institucím, scéna je popisuje jako závislé na dalších, typicky západních zahraničních hráčích (USA, „Brusel“, CIA).
I. Politické instituce, procesy a aktéři
Mezi hlavní cíle útoků kvazi-mediální scény patří někteří vybraní politici či političky, převážně, nicméně nikoliv exkluzivně, z opozičních stran, kteří často zastávají postoje problematické z hlediska cílů kvazi-mediální scény, resp. jejích částí. Tyto politici či političky často zastávají přístupy jasně upozorňující na rizika vyplývající z nepřátelského jednání cizích mocí vůči ČR, a tedy hájící prozápadní směřování ČR, což je v přímém rozporu s názorem české kvazi-mediální scény. Neméně časté jsou pak útoky na představitele hájící hodnoty právního státu, včetně např. vystupování proti potlačování lidských práv a svobod či práv příslušníků národnostních menšin. Dalším příkladem jsou pak ti politici a političky, kteří, ať už skutečně či domněle, zastávají vstřícný postoj k imigraci. Cíle kvazi-mediální scény, resp. jejích částí, lze v tomto ohledu definovat jako působení proti západní orientaci ČR, právnímu státu a společenskému i politickému pluralismu, a naopak i jako podporu autoritářských nebo anti-liberálních proudů ve společnosti.
Působení kvazi-mediální scény v tomto ohledu nicméně není možné vnímat jen jako běžné soupeření odlišných, nicméně stále legitimních politických názorů, a to z několika důvodů. Prvním z nich je rámování sporu nikoliv jako názorového střetu, ale jako zápasu mezi jasně definovaným dobrem a zlem. Druhým důvodem je často konspirativní pozadí narativů, které se týkají těchto politiků a jejich postojů. Typickým příkladem je rámování jejich údajné vazby na některé ze světových spiknutí elit (zde či zde), případně jejich označení za loutky některých zahraničních představitelů či organizací (zde či zde). V této souvislosti je třeba poznamenat, že tento „anti suverénní“ narativ, který upírá politické reprezentaci vlastní uvažování a vnímá ji téměř exkluzivně jako něčí loutku, může přinášet rizika z hlediska prohlubování nedůvěry v demokratickou politiku jako takovou. Naopak rámování těch politických představitelů, ke kterým chová kvazi-mediální scéna sympatie, jako bojující právě za národní zájmy (proti údajným tlakům např. z EU), může představovat z hlediska demokratického zřízení problém, zvláště pokud jsou tito reprezentanti zároveň proponenty autoritářských tendencí.
Z hlediska institucí je pravidelným cílem útoků také Senát, přičemž jejich pozadí má obdobné ideologické kořeny jako v případě útoků na jednotlivce zmíněných výše. Oproti nim se zde nicméně přidává důraz na údajnou neefektivitu a zbytečnost této instituce (zde, zde či zde), čímž je podkopávána fungující podstata parlamentarismu a principu brzd a protivah.
V souvislosti s tím, jak kvazi-mediální scéna pojala prezidentské volby v USA v roce 2020, včetně setrvalých útoků na jejich legitimitu a upozorňování na údajné masivní manipulace s hlasy, se objevily na české scéně také útoky na korespondenční volbu, která by i přes určité praktické nedostatky mohla znamenat zlepšení možnosti uplatnit své právo volit např. pro Čechy žijící v zahraničí (zde či zde). V kontextu zkušeností z posledních prezidentských voleb v USA je také potřeba vnímat hrozbu toho, že kritika korespondenčního hlasování se může snadno přelít ve zpochybňování volebního procesu jako takového, tedy ve zpochybňování jednoho z elementárních pilířů demokracie.
II. Ústavní soud
Ústavní soud se v poslední době dostal do hledáčku kvazi-mediální scény zejména v souvislosti se zrušením některých částí volebního zákona na počátku února 2021. Ústavní soud byl napaden jako instituce stranící některým konkrétním politickým proudům a tento zásah několik měsíců před parlamentními volbami byl zneužit k napadení celého volebního procesu (zde, zde či zde).
Ústavní soud představuje vrcholnou instituci demokratického právního státu v tom smyslu, že je tělesem chránícím ústavnost, základní práva a svobody. Pokud by byl nicméně systematicky rámován jako instituce stranící určitým názorovým proudům či přímo instituce nakloněná některým politickým stranám, tak může být důvěra v jeho klíčovou roli významně narušena. Dle výzkumu veřejného mínění z července 2020 důvěřovalo Ústavnímu soudu 57 % dotázaných, což nepředstavuje výraznější odchylku od dlouhodobého trendu, kdy se důvěra v Ústavní soud v posledních 10 letech nejčastěji pohybovala mezi 55 a 60 %.
III. Veřejnoprávní média
Dlouhodobým a klíčovým cílem útoků kvazi-mediální scény jsou veřejnoprávní média a konkrétně Česká televize. Útoky na Českou televizi jsou často personalizované – jsou vedeny mj. na generálního ředitele, autory/ky publicistických pořadů, a dále např. na moderátory/ky zpravodajství (zde, zde či zde). Podobně jako u Ústavního soudu se i v případě České televize jedná zejména o nařčení z nadržování konkrétním názorovým proudům a stranickosti a naopak opomíjení těch proudů, které kvazi-mediální scéna považuje za žádoucí.
Podstatným bodem je rovněž způsob, jakým kvazi-mediální scéna referuje o pravidelné volbě do Rady České televize, která je vnímána jako bitevní pole z hlediska transformace televize. V této souvislosti je třeba připomenout velký prostor, který před i po volbě dostávali někteří členové Rady České televize, kteří ostře vystupují proti generálnímu řediteli s odkazem na údajně nehospodárné vedení televize, případně jeho údajný střet zájmů. Dalším tématem, které se v případě České televize objevuje, je např. omezení koncesionářských poplatků nebo zestátnění televize. Jedná se o návrhy některých zástupců politické reprezentace, které kvazi-mediální scéna následně amplifikuje (zde či zde).
IV. Bezpečnostní informační služba
Významným cílem útoků kvazi-mediální scény je i Bezpečnostní informační služba a její vedení. Činnost Bezpečnostní informační služby je velmi často rámována jako podléhající „diktátu CIA“ a působící proti českým zájmům (zde, zde či zde). Bezpečnostní informační služba bývá rovněž nařčena z toho, že je neefektivní a neschopná. Kvazi-mediální scéna hojně přebírá i nelichotivé označení „čučkaři“. V roce 2020 se stala Bezpečnostní informační služba terčem útoků kvazi-mediální scény mj. v souvislosti s tzv. kauzou ricin.