Středoevropská identita jako součást protizápadního narativu na kvazi-mediální scéně
Koncept středoevropské identity, který odkazuje na společné historické kořeny, kulturní a společenský vývoj v tomto regionu, není ničím novým.
Vedle pocitu sounáležitosti jsou země střední Evropy propojeny i společnými zájmy vzhledem k jiným regionům nebo větším celkům (např. role tzv. Visegrádské čtyřky před vstupem do Evropské unie nebo v případě prosazování některých stanovisek v rámci ní). Vedle klasického chápání středoevropského prostoru jako společné identity a politického celku ale v posledních letech v České republice stále častěji dochází i ke zneužívání tohoto konceptu zejména v kontextu snah negativně se vymezovat vůči dalším zemím a nabourávat politické vazby na naše spojence. V tomto článku podrobněji popisujeme, jak je koncept středoevropské identity politicky zneužíván v boji proti Západu zejména aktéry prosazujícími kremelské a prokremelské zájmy.
VYKRESLOVÁNÍ ZÁPADU
Diskurz o zdegenerovaném Západu je součást kremelské a prokremelské propagandy nejen v České republice. Pojem Západu zahrnuje jak tradičního rivala Ruské federace Spojené státy americké, tak Evropskou unii, která se do hledáčku propagandy dostala po anexi Krymu mj. v souvislosti s uvalením sankcí. V souvislosti s Evropskou unií se používá pojem „Gayropa“, který posměšně odkazuje na údajně slabošský nebo zženštilý charakter prostoru, proti kterému je stavěn právě obraz „tradičního“, silného a „žádoucího“ Ruska.
Vedle explicitních útoků na Západ (ať už v podobě Spojených států amerických, Evropské unie nebo Severoatlantické aliance) se nicméně v prokremelské propagandě objevují i jemnější formy, zejména v podobě rozptylování loajality směrem k Západu v prostoru střední či východní Evropy (např. zde). Jednou z takových forem je i budování specifického narativu kolem středoevropské identity a její výjimečnosti, aniž by bylo třeba stavět proti Západu identitu Východu. Ta není, zejména z důvodu negativní historické zkušenosti, vnímána jako identita, ke které je, min. pro část společnosti, žádoucí se vztahovat.
Jak vyplývá např. z výzkumů veřejného mínění GLOBSEC Trends 2021, 58 % dotázaných se neidentifikuje se Západem (ten má 33 %), ani Východem (ten má 2 %), ale právě jako „něco mezi“. Zároveň se jedná o podíl, který dlouhodobě roste – ve stejném výzkumu v roce 2016 to bylo 48 % dotázaných a v roce 2018 55 % dotázaných. Popularita zařazení České republiky na Západ byla v roce 2016 30 % a v roce 2018 38 %. V případě žádoucího zařazení země na Západ tedy vidíme od vrcholu v roce 2018 drobný pokles.
Protizápadní propaganda se objevuje i na české kvazi-mediální scéně. Typicky ve formě útoků na západní spojence – nejčastěji jsou to Spojené státy americké jako agresivní velmoc v úpadku, dále Severoatlantická aliance a jak bylo řečeno výše, v posledních několika letech rovněž Evropská unie.Na kvazi-mediálních webech je Evropská unie rámována jako prostor zla spojený s pokusy o ničení Evropy různou formou – např. prostřednictvím nucené islamizace (např. zde) či vynucováním dle kvazi-mediální scény nesmyslných pravidel týkajících se genderu nebo ekologické politiky (např. zde).
STŘEDNÍ EVROPA JAKO ALTERNATIVA „ZLÉMU BRUSELU“
Proti prostoru démonizovaného Západu pak v logice kvazi-mediální scény stojí právě alternativní identita střední Evropy. Ta je charakteristická důrazem na „selský rozum“, který je stavěn proti údajným výstřelkům Západu zejména v oblasti kulturních témat (např. gender, ekologie, „politická korektnost“ apod.). Uvedená témata jsou často záměrně nadhodnocována co do dopadu na většinovou společnost právě proto, aby se mohla stát prostředkem vymezení se vůči Západu, v této souvislosti často reprezentovaného Evropskou unií, částečně i Spojenými státy americkými (např. diskusí o rasismu a hnutí Black Lives Matter). Tato dichotomie vytváří karikaturní představu čistého a nezkaženého prostoru „normální“ střední Evropy a „zkaženého“ a „zdegenerovaného“ Západu. Není bez zajímavosti, že právě odkaz na „normalitu“ v kontextu vymezení se vůči entitám, jako je EU, je přítomný i v komunikaci některých politických subjektů, které kvazi-mediální scéna vyzdvihuje (např. zde, zde nebo zde).
Kvazi-mediální scéna nicméně využívá středoevropskou identitu rovněž v souvislosti s propagací antiliberálních politik sousedních zemí a jejich lídrů – především Maďarska a Polska (např. zde). Politici Viktor Orbán nebo Jarosław Kaczynsky jsou prezentováni jako skuteční vlastenci nebo hráz proti snahám globálních elit (např. zde) nebo právě Evropské unie (např. zde). Antiliberální přístup nebo omezování práv některých kategorií osob je pak dáván do souvislosti s tzv. tradičními hodnotami a jejich ochranou. Maďarsko a Polsko je rovněž kvazi-mediální scénou bráněno před intervencí EU kvůli ochraně právního státu nebo obecně institucí demokratického pluralismu (např. zde). Cílem útoků je např. i česká eurokomisařka Věra Jourová (např. zde), která se navíc optikou některých webů stává jakousi „zrádkyní“ ve službách Bruselu namísto toho, aby podporovala „svou“ střední Evropu (např. zde).
KOMENTÁŘ
Jedním z dlouhodobých narativů kvazi-mediální scény v České republice jsou útoky na Západ. Využívání středoevropské identity nebo odkazování na středoevropská specifika jsou jedním z jemnějších prostředků, jak vykreslit Západ jako prostor, ke kterému se nechceme vztahovat, a naopak nabídnout přijatelnou alternativní identitu. Jak však vyplývá z některých výzkumů (např. výzkum GLOBSEC viz výše), Češi Východ nevnímají na rozdíl od zmíněného „něčeho mezi“ jako žádoucí pozitivní identitu. V rámci střední Evropy jsou pak často jako vzor vyzdvihováni k autoritářství nebo protiliberálním politikám inklinující státy, resp. jejich politické reprezentace a některé jejich kroky – zejména Polsko a Maďarsko. Střední Evropa je tak dávána do protikladu k Západu (a zejména EU) jako prostor „normality“, který ještě není zkažený nesmyslným pokrokářstvím, jenž nicméně často reprezentuje témata, jako je ochrana menšin nebo např. zelená politika. Systematické budování tohoto typu politické identity nicméně může mít za důsledek také posilování izolacionistického smýšlení o sobě sama nebo oslabování mezinárodní solidarity či pocitu přináležitosti k Evropské unii nebo Západu jako civilizačního okruhu. To může v dlouhodobém měřítku znamenat riziko pro pozici České republiky v mezinárodním systému.