Vize do roku 2020?
Chtěli jsme, aby z benchmarkingu, ze vzájemného porovnávání, vzešly standardy veřejné správy, říká Mgr. Stanislav Loskot, tajemník Městského úřadu v Jablunkově, s nímž jsme na téma řízení kvality hovořili během národní konference v Táboře.
Jste považován za jednoho z otců zakladatelů „hnutí“ za řízení kvality ve veřejné správě. Můžete rekapitulovat vývoj oněch snah?
Historii řízení kvality veřejné správy bychom mohli odvíjet od let 2003 – 2004. První města v České republice, například Česká Lípa, Vsetín, Hranice, tehdy získala ISO, certifikát kvality. Projekt Ministerstva vnitra, který uskutečňovala Česká společnost pro jakost, začal v roce 2004. Přihlásilo se do něho 36 úřadů z České republiky, úspěšně jej dokončilo 24 úřadů. Byla to vlastně první podpora metod řízení kvality ve veřejné správě, jasný signál, že se to se zaměřením na ni myslí vážně. Když vstupní etapu nahlížíme s časovým odstupem, můžeme říci, že oproti soukromé sféře jsme měli přibližně čtrnáct až patnáct let zpoždění. Počátkem devadesátých let jsem pracoval ve Třineckých železárnách a pamatuji si, že už v roce 1992 měl podnik ISO na různé činnosti. Připomeňme si ještě, že k l. lednu 2003 skončila oficiálně reforma veřejné správy pro územní samosprávné celky. Zdálo se, že nastal oddechový čas a najednou přišla na řadu kvalita.
Jaké metody řízení kvality získaly největší odezvu?
Počáteční fáze je spojená s modelem CAF. Postupně se přidávala Benchmarkingová inicitativa 2005,a také Balanced Scorecard, byť posledně jmenovaná metoda není pro svoji relativní složitost v praxi úřadů příliš zastoupená a používá se jí spíše ke stanovení strategií. A samozřejmě ISO. Zaměřuje se především na procesy úřadu, na jejich zmapování, popis, na odstranění případných duplicit na úřadě a vůbec na zefektivnění jeho činností. To je samozřejmě perfektní, ovšem nelze nemít na paměti finanční prostředky. Pro mnohá města je nákladný už samotný popis procesů úřadu. Je tedy vhodnější a logické, že při vypsání výzev ke zvyšování kvality upřednostnilo Ministerstvo vnitra model CAF. Ten je jednak nejrozšířenější a má malé nároky na finanční prostředky. V celé republice najdeme nyní řadu lidí dobře vyškolených v metodách modelu CAF, kteří jsou schopni bez nároků na finance pomoci dalším. Zde velmi vnímám podporu Ministerstva vnitra, zejména odboru efektivní veřejné správy.
Ustálila se již podoba cen za kvalitu?
Z velké části zřejmě ano. Model CAF je dnes odstupňován cenami od bronzu po zlato. Je jenom dobře, že došlo ke spojení cen Ministerstva vnitra společně s Národní cenou kvality české republiky za jakost. Myslím, že pro tajemníka městského úřadu není lepší vizitka, než když se z národní konference kvality vrátí s resortní cenou. Samozřejmě, že prestiž takového ocenění je podložena prokazatelným zjištěním - úřad dobře funguje, není to jenom jakási papírová záležitost.
Nakolik se snížilo zpoždění za metodami, užívanými k řízení kvality v soukromé sféře?
Je obtížné to kvantifikovat. Nikdo ze zasvěcených posuzovatelů nepochybuje o důležitosti toho, že veřejná správa s řízením kvality začala. Nicméně není tajemstvím, že na úrovni obecních samospráv není kvalita vnímána jako prioritní. Bohužel. Zůstává záhadou, proč je řízení kvality neustále jakoby oddělováno od řízení chodu úřadu. Vytváří se dojem polarity mezi tím, co můžeme a co musíme. Když se podíváte na model CAF, můžete v něm vidět velkou učebnici managementu veřejné správy. Domnívám se, že jedním z důležitých prvků odborné přípravy, s nímž by se měli určitě obeznámit vedoucí úřadů, by měl být předmět vysvětlující různé aspekty řízení kvality. Mělo by to být srovnatelné se zkouškami zvláštní odborné způsobilosti, nad nimiž se také nikdo nepozastavuje. Když se odvolám na zkušenosti z cest po Evropě, mohu jmenovat třeba Německo, Belgii nebo Nizozemsko. Je tam obvyklé, že jeden člen obecní samosprávy je zodpovědný za řízení kvality úřadu. Na rozdíl od nás, kde tajemník v lepším případě slyší, že to má „nějak udělat“, zatímco v případě horším vyvolá mezi zastupiteli nevoli. Na vině nebývá jen otázka priorit obce. Uplatňování některého z modelů řízení kvality znamená samozřejmě více práce jak pro management, tak pro ostatní zaměstnance. Nebývá pak výjimkou, že někteří si stěžují třeba starostovi na to, jakými zbytečnostmi je tajemník najednou zatěžuje, když by se přece mohlo využít času efektivněji. Jestliže má však úřad opravdu dobře fungovat, měl by projít jedním z nabízených modelů kvality, já jsem patriot CAFu. Neříkám, že bez něho nemůžeme své úkoly plnit. Ovšem s použitím modelu řízení kvality se vytvoří přidaná hodnota. Úřad dostává řád, činnosti nejsou nahodilé. Existuje vize, strategie pro období několika let.
Jaká je vaše představa dalšího období řízení kvality ve veřejné správě?
Domnívám se, že cokoli prospěšného, například řízení s pomocí moderních technologií, musí být vytvořené na míru nových procesů ve veřejné správě. Nejsem si jistý, že k tomu v nějaké výraznější podobě dochází. Přitom před pěti, šesti lety, když jsme s prosazováním kvality začínali, pokládali jsme si otázku: proč kvalita, proč benchmarking? Měli jsme představu, že vyjdeme z benchmarkingu a na základě porovnávání jednotlivých činností nám vyplynou standardy veřejné správy. To byl cíl, bohužel se jej nikdy nepodařilo naplnit. Nebyla zde obecná vůle nastavit standardy pro celou republiku stejně. Tak například pro odbory sociálních věcí stanovit počty klientů na jednoho úředníka při přesně popsaném procesu. Nebo na stavebním odboru stanovit počet hodin, dnů na přesně popsaný druh stavebního řízení. Ale situace se mění. Ministerstvo vnitra se chystá postupnězavéststandardizaci veřejné správy na základě sjednocení přesně popsaných procesů.Vidím to jako obrovský pokrok. Moje vize do roku 2020? „Efektivní veřejná správa“! A co si pod ní představit? Do deseti let popsat všechny procesy ve veřejné správě, na ně nastavit technologiea z toho vytvořit standardy. Někomu to připadne vzdálené, uvažujme však reálně.
Text Jiří Chum
Foto Radoslav Bernat