Švýcarští autoři uvádějí nejdříve dvě kauzy, ke kterým se pak vracejí ve svém výkladu vytýčené teoretické problematiky.

Případ 1:

Dne 26. března 2000 střílel E. K. ze svého bytu v 5. poschodí vícerodinného domu během dopoledne 17krát ze své pušky na protější restauraci. Nejméně jednu osobu tím ohrozil. Když se dostavili policejní grenadýři, zahájil E. K. ihned bez varování střelbu na policejního psa, kterého usmrtil, a grenadýra C., kterého zasáhl do prsou. Druhého grenadýra zasáhl do oka, pak vystřelil na hlavu grenadýra C. a později zranil na schodišti grenadýra L. na přední paži.

Za nasazení policistů odpovídal velitel, který si přivzal jako rádce psychologa. Grenadýři se pokoušeli navázat s E. K. kontakt. Zčásti se jim podařilo krátce s ním pohovořit. Zásahovou jednotku řídil šéf grenadýrů. Rozkaz k finálnímu výstřelu na E. K., jestliže se objeví znovu se zbraní v ruce, vydal šéf skupiny podle služebního rozkazu a v souladu s institutem nutné obrany. Když se E. K. večer objevil na balkoně se svou zbraní, byl cíleným výstřelem zastřelen.

Případ byl projednán trestní komorou Kantonálního soudu Graubünden a velitel, který dal příkaz k finálnímu výstřelu, byl zproštěn viny.

Případ 2:

Jednoho večera v sobotu obdržel šéf grenadýrů na jednom policejním útvaru příkaz jet do vesnice, kde amokový útočník zranil nebo usmrtil více osob a podpálil nějaké domy. Rozkaz zněl, že „se musí situace vyčistit“. Šéf grenadýrů již věděl, co je třeba udělat. Když se obrátil na krizový štáb a požadoval jasný příkaz, první dotazovaný člen krizového štábu prohlásil, že leží s horečkou v posteli a není s to řídit svůj úřad. Druhý člen krizového štábu, tj. příslušný justiční ředitel, se domníval, že se nevyzná v detailech policejních záležitostí, a I. státní zástupce, jako třetí člen krizového štábu, uvedl, že nemůže být činný z toho důvodu, že by pak nemohl vést trestní řízení proti šéfovi grenadýrů.

Šéf grenadýrů jel tedy na místo události se svými grenadýry bez konkrétního zadání, konkrétního úkolu. Po déle trvajícím nasazení se podařilo pachatele zastavit. Ale dříve, než mohl být zadržen, se mu podařilo spáchat sebevraždu. Na místě jednu osobu usmrtil a více osob zranil, dvě z nich těžce. Jeho dům vyhořel.

Případ nebyl z hlediska trestněprávního vyšetřován a soudem posuzován.

II. Myslitelné trestné způsoby chování vyjednavače

Má-li být pachatel, který vzal rukojmí, na rozkaz vedoucího zásahu zastřelen, nese s tím spojená rizika v prvé řadě ten, kdo vydal rozkaz. Trestnost vyjednavače by přicházela v úvahu snad jen tehdy, kdyby k tomuto činu naváděl či podněcoval.

Autoři uvádějí další skutkové podstaty trestných činů, kterých se může vyjednavač eventuálně dopustit.

III. Rozhodující právní základy

1. Stíhat delikty, nebo předcházet nebezpečím i deliktům?

1.1. Policie jako orgán trestního stíhání a odvracení nebezpečí

Má-li být policie nasazena, může se to v podstatě stát k plnění dvou zcela odlišných funkcí. Jednak k objasňování trestných činů a stíhání podezřelých osob. Na tomto úseku se policie řídí normami trestního práva procesního a je-li zahájeno vyšetřování, stává se policie pomocným orgánem státního zastupitelství. Její činnost se týká událostí, které se staly v minulosti.

Jestliže je úkolem policejního nasazení trestným jednáním předcházet a bezprostředně hrozící nebezpečí pro lidi a životní prostředí odvracet, řídí se nasazení policie ustanoveními policejního zákona. Odvracení nebezpečí je v kompetenci policie, a nikoliv státního zastupitelství. To se často projevuje i v kantonální organizaci úřadů. V některých kantonech je zřízeno justiční ředitelství a bezpečnostní ředitelství.

1.2. Hranice mezi trestním stíháním a odvracením nebezpečí

V každém konkrétním případě je tedy nutno nejdříve posoudit, zda má policie jednat jako orgán trestního stíhání (v ČR orgán činný v trestním řízení), nebo k odvrácení nebezpečí. V případech závažných nebezpečí pro člověka musí mít prioritu odvracení těchto nebezpečí.

Až do smrtícího výstřelu na E. K. se řídilo jednání policie primárně policejním zákonem, a teprve sekundárně trestním řádem a ústavním zákonem soudním (Gerichtsverfassungsgesetz). Příkaz k usmrcení E. K. mohl být odůvodněn odvracením nebezpečí.

Přednost měla pomoc zraněným, zamezení dalším útokům na osoby, hašení hořícího domu, aby se požár nerozšířil na domy další. A teprve po odstranění nebezpečí hrozících od pachatele bylo možno provést ohledání, dokumentaci a zajištění stop, informativní výslechy aj.

1. 3. Činnost vyjednavače v zájmu odvrácení nebezpečí

Je-li vzato rukojmí, má před vyšetřovacími úkony přednost odvrácení nebezpečí, které hrozí rukojmím ze strany pachatele. Policisté se tedy řídí především ustanoveními policejního zákona.

V případě amokového střelce se pokoušel státní zástupce dát pokyny veliteli policejních grenadýrů během jízdy na místo činu, ačkoliv k tomu nebyl kompetentní, neboť se jednalo výhradně o odvracení nebezpečí.

2. Co je společné a rozdílné při právní regulaci policejních zákroků v trestním stíhání a při odvracení nebezpečí?

2.1. Policejní činnost v nutné obraně a krajní nouzi

Podle příslušného ustanovení trestního zákona je každý oprávněn poskytnout třetí osobě nutnou obranu, pokud je osoba napadena. V případě vzetí rukojmí se jedná především o útok na svobodu člověka. Tedy i policejní vyjednavač může pomoci osobě vzaté jako rukojmí nutnou obranou, která musí směřovat vůči útočníkovi. Vyjednavač na pachatele nestřílí, fyzicky na něj neútočí, nýbrž se snaží ho uklidnit a přesvědčit, že by nemělo dojít k újmě na zdraví. Možnost opřít se o nutnou obranu a krajní nouzi při odvracení nebezpečí je pro policisty výhodná z toho důvodu, že jednání odvracející nebezpečí nemusí být v každém směru přiměřené. Postačuje, aby byl zvolen nejméně útočný prostředek a obrana odpovídala závažnosti útoku. Naopak obranné jednání, které se opírá o policejní právo, musí v každém směru vyhovovat požadavkům principu přiměřenosti.

V extrémním případě to znamená, že usmrcení útočníka v nutné obraně je oprávněné, jestliže napadený nemá k dispozici žádné jiné prostředky a je napaden způsobem bezprostředně nebezpečným. Zda tomu tak také je, když má být uplatněno jen policejní právo, je přinejmenším otázkou. Podobně je nyní intenzivně diskutována i otázka úpravy záchranného sestřelení civilního letadla, hrozí-li jeho zřícením ohrožení života velkého množství lidí.

Jestliže je obranné jednání policisty zaměřeno nikoliv proti útočníkovi, nýbrž proti třetí osobě, vyvstává otázka, zda jeho jednání, opírající se o ustanovení trestního zákona o krajní nouzi, je oprávněné. Musí být zejména prověřeno, zda se vyjednavač nestal trestným z toho důvodu, že svou zdržovací taktikou přiměl pachatele k tomu, aby zranil rukojmí. Přitom lze chování vyjednavače ospravedlnit tehdy, když svým rizikovým chováním sice způsobil nebezpečí, avšak menší než to, které by oběti hrozilo, kdyby nic nepodnikl. Protože chováním toho, kdo jedná v krajní nouzi, se zasahuje do právních zájmů nezúčastněných třetích osob, a nikoliv útočníka, musí být obranné jednání v každém směru přiměřené a celkově chránit důležitější zájmy než ty, které hrozí osobě nacházející se v krajní nouzi.

2.2. Policejní konání opírající se o policejní zákon i trestní zákon

Jestliže policejní činnost směřuje převážně k odvracení nebezpečí, je využitelný policejní zákon. Zásahy do ústavně chráněných zájmů osob, jako je život, tělesná integrita a majetek, musí být podle ústavního zákona provedeny přiměřeným způsobem.

Jestliže je chováním vyjednavače opírajícím se o policejní zákon zasahováno do trestněprávně chráněných zájmů, je to oprávněné, i když lze toto jednání zařadit do některé skutkové podstaty. Neodpovídá-li chování policisty naopak policejnímu zákonu, např. proto, že ho lze kvalifikovat jako nepřiměřené poměrům, nelze ho považovat také za oprávněné podle trestního zákona.

2.3. Policejní jednání, zejména odvracení nebezpečí opírající se o ospravedlňující základ spočívající v kolizi povinností

Tento ospravedlňující důvod není právně upraven. Vyvinula ho praxe i nauka podobně jako důvod ospravedlnění v důsledku souhlasu zraněného. Ospravedlnitelná kolize povinností existuje tehdy, když v určité situaci se setkají dvě trestněprávní povinnosti tak, že adresát žádnou z nich (zcela) nemůže splnit, aniž by tím současně jednu z nich neporušil. Pak postačuje, aby splnil jen jednu z nich, a sice tu cennější.

V případě amokového útočníka měl šéf grenadýrů například příkaz, aby zadržel domnělého pachatele, ochránil obyvatele obce a nechal uhasit hořící dům. Za dané situace se rozhodl přednostně ochránit lidi před amokovým útočníkem, tj. dal přednost odvrácení nebezpečí před trestním stíháním. Jak v případě E. K., tak v případě amokového útočníka dala policie přednost odvracení nebezpečí pro život a zdraví osob před vyhledáním a zajišťováním stop.

Tato kritéria jsou využitelná také při vzetí rukojmí. Kriminální policie v těchto případech také nejedná přednostně v zájmu trestního stíhání, nýbrž prioritou je ochrana života a zdraví osoby vzaté jako rukojmí.

Jestliže by měl policista plnit dvě stejně významné a hodnotné povinnosti, ale může splnit a splní jen jednu z nich, je vše v pořádku. Jako příklad autoři uvádějí snahu pachatele vyhodit z okna dvě osoby vzaté jako rukojmí a možnost záchrany policistou jen jedné z nich.

2.4. Úvahy o konkurenci různých důvodů ospravedlnění

Autoři uvádějí především konstelace, v nichž existuje právo na existenci ospravedlňujících důvodů.

Ten, jehož právní zájmy jsou ohroženy útokem nebo bezprostředním nebezpečím, jakož i ten, jehož právní zájmy se nacházejí v bezprostředním nebezpečí, stejně jako každá třetí osoba, je oprávněn využít a vykonat své právo nutné obrany a právo krajní nouze. To platí nejen pro občana obecně, nýbrž pro policistu zvláště.

Zásadně neexistuje povinnost k nutné obraně nebo jednání v krajní nouzi. Osoba, jejíž právní zájmy se nalézají v nebezpečí, se může zříci obranných opatření. Toto dispoziční oprávnění z pohledu právních zájmů „tělo a život“ je ve vztahu k třetím osobám omezeno. To zde autoři ale nerozvádějí.

Autoři se zabývají třetí osobou, která uvažuje, zda osobě v tísni má poskytnout nutnou obranu nebo pomoc v krajní nouzi, či ne. Uvědomuje si, že to není její povinnost. Zvažuje, zda by to zvládla. Proti přesvědčivě projevené vůli postižené osoby by neměla jednat.

Pokud jde o chování policistů, mají sice v případech nebezpečí pro třetí osoby právo zakročit v jejich prospěch, ale není to jejich povinnost. Kromě toho by měli zjišťovat, zda dotyčná osoba si vůbec přeje pomoc, resp. zda ji zřetelně neodmítá. Tyto závěry jsou v každém případě správné tehdy, jestliže právo nutné obrany a krajní nouze není kombinováno s policejní povinností pomáhat podle policejního zákona, a tím je z práva nutné obrany a krajní nouze tvořena odpovídající povinnost.

Nyní bychom se mohli domnívat, že se jedná jen o teoretické konstrukce. Nelze však tvrdit, že v případě ohrožení vlastních práv je každý vděčný za pomoc od třetích osob. Vždyť právě vzetí rukojmí ukazuje, že tomu tak být nemusí. Sice může rodina osoby vzaté jako rukojmí požadovat, aby pachatel byl ihned zneškodněn, ale také může ze strachu před možnými smrtelnými následky pro oběť odmítnout jakýkoliv zákrok a trvat na tom, aby mohlo být vyplaceno výkupné. V takových případech by se policejní osvobozovací akce nemohla opírat o nutnou obranu, nýbrž nejvýše o krajní nouzi ve prospěch osoby vzaté jako rukojmí, pokud se také nevyslovila proti policejnímu zásahu.

Vedle aspektu, že dotyčná osoba může výsostně disponovat svými právy, nalézáme další důvod, proč je třeba se držet zpět při policejním donucení. Protože se při nutné obraně a krajní nouzi jedná o práva, musí to být vlastně věcí každého policisty rozhodnout se, zda chce poskytnout pomoc nebo ne, a to opět pod podmínkou, že právo nutné obrany a krajní nouze není spojováno s policejní povinností pomáhat. Právě to však není při policejním nasazení zajištěno. Pokud spolupracuje více policistů, jak tomu bývá při policejním nasazení, musí být jednotlivé činnosti vzájemně koordinovány. Děje-li se tak v časové tísni, nemůže to být na úvaze jednotlivého policisty, zda chce použít práva zásahu nebo ne. Rozumí se samo sebou, že takové nasazení má být provedeno na rozkaz.

Představme si nasazení policejních grenadýrů, při kterém by každý jednotlivec rozhodoval, zda on a proti které osobě použije donucovací prostředky. To se týká i finálního záchranného výstřelu, který provedou současně dva střelci.

Z toho vyplývá, že práva nutné obrany a krajní nouze jsou v každém případě zásadně koncipována jako individuální možnosti pomoci, nikoliv však jako pomocné povinnosti a již vůbec ne jako pomocné povinnosti při koordinovaném policejním nasazení. Aby nevznikla nedorozumění, lze tvrdit, že každý policista v případě útoku na své tělo a svou integritu je oprávněn k nutné obraně. Může také v rámci krajní nouze přispěchat na pomoc svým kolegům. Konání policistů se má v prvé řadě řídit policejním právem.

Autoři si kladou otázku, zda se nařízená a koordinovaná policejní nasazení vůbec nechají subsumovat pod ustanovení o nutné obraně a krajní nouzi. Kdo se domnívá, že ano, musí zastávat názor, že v tomto směru musí být novelizovány kantonální policejní zákony.

IV. Zvláštnosti při posuzování chování vyjednavače

1. Činnost podle nařízení velitele nasazení resp. představeného

Vyjednavač je za své jednání odpovědný stejně jako každý jiný policista. Nemůže se zbavit své odpovědnosti tvrzením, že jednal na rozkaz. Konkrétně to znamená, že vyjednavač musí vydaný příkaz v rámci svých možností prověřit z hlediska zákonnosti. Vychází-li se z toho, že pachatel svou oběť bije a vyjednavači je uloženo, aby v rámci vyjednávání s ním provedl finální záchranný výstřel, musel by být vyjednavač z takového rozkazu zaražený.

Rozhodující je zásada vzájemné důvěry. Proto se vyjednavač může spolehnout na to, že jeho představení, policejní kolegové, psychologové aj. budou jednat podle svých povinností. To je nevyhnutelné z toho důvodu, že vyjednavač nezná všechny detaily nasazení během celé akce, resp. mu ani nemohou být sděleny. Teprve když vzniknou konkrétní náznaky podezření, že není vše v pořádku, není již oprávněna důvěra v zákonnost daného rozkazu. Vyjednavač by se v takovém případě měl dotázat, zda původní příkaz skutečně zůstává v platnosti. Jinak by mohl být poté brán k trestní odpovědnosti.

2. Činnost na vlastní odpovědnost v rámci příkazu

Vyjednavači nebývá zpravidla dáván rozkaz, který má být vykonán úzkostlivě přesně. Zpravidla dostane příkaz, který mu ponechává prostor pro vlastní rozhodnutí. Aby se nedopustil trestného jednání, lze mu poradit, aby nejdříve příkaz přesně prostudoval a je-li něco nejasné, znovu se zeptal. Jestliže se daným příkazem cítí být příliš omezován, měl by to představenému říci. Musí se ale také bránit, je-li příkaz nepřesný nebo je na něj přenášena odpovědnost, kterou nemůže nebo nechce převzít.

V uvedeném případě amokového útočníka to byla chyba, když se šéf grenadýrů spokojil s příkazem, aby se šel podívat, co by se mělo dělat, a aby zatkl zloducha. Měl trvat na jasném rozkazu.

Vyjednavač musí také vědět, zda je příslušný k plnění požadavků pachatele, který vzal rukojmí, a na koho může různé jeho požadavky přenést. Musí znát dokonale rozsah svého mandátu, co může maximálně pachateli přislíbit a maximálně dokdy to může být splněno. Musí si být jistý. že je ve spojení s vedoucím nasazení, že může být informován o vývoji situace a že bude vyrozuměn o event. změně krajností svého úkolu. Vychází se totiž z toho, že vedoucí nasazení s přivzatými odborníky neustále analyzuje situaci a své jednání kontinuálně přizpůsobuje novým poznatkům a aktuálnímu nebezpečí pro osobu vzatou jako rukojmí. Při zásahu do právem chráněných zájmů a hodnot se musí snažit, aby byly nasazeny prostředky, které je co nejméně ovlivní.
(Donatsch, A. - Käser, B.: Die strafrechtliche Verantwortlichkeit des Verhandlungsführers bei Geiselnahmen. Kriminalistik. C. F. Müller, Verlagsgruppe Hüthig Jehle Rehm GmbH, Heidelberg 2010, 1, s. 47–53.)

prof. JUDr. Miroslav Protivinský, DrSc.