Sport a Evropská unie
V souvislosti s Evropskou unií nebývá sport často zmiňován. Ve své aplikované podobě má přesto v posledních dvaceti letech důležité místo v mnoha oblastech, které evropské koncepční dokumenty a komunitární právo upravují.
Sledování vývoje sportu v pojetí evropských institucí lze rozdělit do dvou hlavních skupin. Jedná se o oficiální dokumenty Evropské unie a rozsudky Evropského soudního dvora (ESD), respektive Soudu 1. stupně, posuzující soulad norem ustanovených sportovními organizacemi s komunitárním právem. Následující text podává stručný přehled první skupiny, tedy jak je sport pojímán v oficiálních dokumentech institucí EU. Záměrně přitom ponechává stranou aktivity Rady Evropy, byť velmi důležité, včetně její Evropské charty sportu.
Základní dokumenty, tedy Smlouva o založení Evropského společenství (ES), případně Evropské unie, zmínky o sportu neobsahují, respektive neobsahují je explicitně. Přesto z textu smluv vyplývá, že sport, stejně jako další ekonomické aktivity, by měl zaručovat svobodu pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. To má klíčový význam zejména pro druhý výše zmíněný bod, pro judikaturu ESD. Mnohem širší pojetí sportu a jeho možné úlohy nastiňovala zpráva Evropské komise „Evropské společenství a sport“ (1991), ve které je zdůrazňována role sportu v širších společenských vztazích a potřeba zahrnout jej do oficiálních politik EU. Samotné primární dokumenty se o sportu nezmiňují, nicméně již k Amsterodamské smlouvě (1997) byla připojena deklarace zdůrazňující sociální úlohu sportu a jeho vliv na tvorbu identity a sociální kohezi. Evropské orgány jsou nabádány, aby komunikovaly se sportovními asociacemi a zvláštní důraz je kladen na speciální charakteristiky amatérského sportu. Samozřejmě, tento dokument (a další obdobného charakteru) je spíše koncepčního a doporučujícího charakteru, bez právní závaznosti a vynutitelnosti.
Mnohem více prostoru získal sport v deklaraci doprovázející smlouvu z Nice (2000), které předcházela Helsinská zpráva. Deklarace z Nice opět zmiňuje specifika sportu a jeho základy v sociálních, vzdělávacích a kulturních hodnotách. Má na mysli zejména sport amatérský a myšlenku sportu „pro všechny“, když prohlašuje, že sport by měl být přístupný všem bez omezení, což z něj zároveň činí mocný nástroj integrace. Unie si dále vymezuje pole působnosti a zdůrazňuje nezávislost národních sportovních asociací při organizaci aktivit na území členských států při současném dodržování transparentních metod fungování a souladu s vnitrostátními i komunitárními právními normami. Asociace mají také zajišťovat základní solidaritu mezi různými úrovněmi sportovních činností – od rekreační až po vrcholovou. Je zmíněn i ekonomický aspekt sportu; dokument varuje před nebezpečím monopolu vlastníka více klubů ve stejných soutěžích a vyzdvihuje přínos prodeje vysílacích práv, jako jednoho z největších zdrojů zisku ve sportu, a jeho sdílení tak, aby bylo zajištěno jeho částečné přerozdělení do všech úrovní sportu. Za zřejmého vlivu nedávné judikatury ESD je zmíněna i problematika přestupů hráčů a vývoj její úpravy v souladu s evropským právem zejména ve fotbale, která má být předmětem komunikace států, národních i mezinárodních asociací a orgánů Evropské unie. Rok 2004 byl zajímavý ze dvou hledisek. Rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady byl vyhlášen Evropským rokem vzdělávání skrze sport a zvláště je představena možná podoba Ústavy Evropské unie, která mimo jiné předpokládala kompetence EU v podpoře, koordinaci a doprovodných aktivitách týkajících se oblasti sportu, zejména ve spojení se vzděláváním mládeže. Konstituční smlouva však byla později zamítnuta v referendech ve Francii a Holandsku a její koncept byl opuštěn.
Svým způsobem přelomový byl rok 2007, kdy Evropská komise představila tzv. Bílou knihu sportu, jakýsi souhrn koncepcí v oblasti sportu, ve které se opět objevují témata zmíněná v předchozích dokumentech, tentokrát však v politicky jasně formulovaném dokumentu, jenž vytyčuje směr aktivit EU do budoucna. Opět zdůrazňuje význam instituce sportu pro oblast vzdělávání, společenské a občanské integrace, vyzývá k boji proti dopingu a jmenuje sport jako významného agenta při propagaci kulturních hodnot. Důležitá je zmínka o potřebě zabezpečit uplatnění vrcholových sportovců po ukončení jejich kariéry, zde opět pomocí vzdělávání, které by nemělo být sportovní kariérou zcela potlačeno. Mimo často zmiňované charakteristiky sportu nezapomíná dokument na jeho hospodářské a ekonomické aspekty; vyzdvihuje význam místních sportů a s nimi spojené veřejné podpory a model financování sportu i jeho zdaňování jako celku. Pozornost je věnována i organizaci sportu a zejména dialogu s nezávislými řídícími asociacemi. Opět s ohledem na nedávnou judikaturu ESD je zmíněna problematika antitrustových opatření Smlouvy o založení ES a volný pohyb hráčů. Pro ustanovení efektivních nástrojů ve zmíněných oblastech je zejména nutné vést či alespoň podporovat dialog se zúčastněnými stranami, členskými státy i sociálními partnery. Bílá kniha sportu byla doplněna z ní vycházejícím akčním plánem „Pierre de Coubertin“, jenž s ohledem na principy subsidiarity a autonomie sportovních organizací obsahuje souhrn aktivit navržených v Bílé knize, kterým by se EU měla věnovat v následujících letech.
Jednu z posledních zmínek o sportu obsahuje Deklarace Evropské rady v rámci shrnutí předsednictví z prosince 2008 (17271/08). Opět zmiňuje zvláštní rysy sportu přesahující jeho ekonomické dimenze a nabádá k pokračování v dialogu v rámci Evropského sportovního fóra a se světovými sportovními organizacemi v čele s Mezinárodním olympijským výborem s důrazem na skloubení sportovního tréninku a vzdělávání.
Jak je ze stručného přehledu pojetí sportu evropskými orgány jasné, sport v žádném případě není prostorem sui generis, se svými vlastními pravidly, která ať jsou jakákoliv, vždy je možné je ospravedlnit specifičností sportu. I judikatura ESD podporuje názor, že i když Evropská unie plně respektuje autonomii národních sportovních asociací, klade důraz na dodržování komunitárního práva a politiky EU. Ta si sportu všímá a snaží se využít jeho potenciálu při řešení sociálních problémů, jako je například sociální exkluze marginalizovaných skupin. Lze si však také všimnout častého odkazování na zvláštní a unikátní charakter sportu, aniž by byl tento definován. Ostatně, nepřítomnost jasných definic užitých pojmů je výše zmíněným dokumentům společná. Jisté je, že sport se těší stále větší pozornosti oficiálních struktur Evropské unie a lze očekávat, že její kompetence v této oblasti budou přibývat.
Text Arnošt Svoboda, interní doktorand na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity