Ministerstvo vnitra České republiky  

Přejdi na

Efektivní veřejná správa


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Praktický výkon památkové péče na území Jihočeského kraje

 

České BudějoviceNáměstí Přemysla Otakara II v Českých Budějovicích
Každý, kdo se jakýmkoli způsobem podílí na rozhodování o kulturním dědictví, musí cítit závazek ke generacím předcházejícím a odpovědnost vůči generacím budoucím. Vztah památkového ústavu jako odborné organizace památkové péče, obecního úřadu obce s rozšířenou působností jako správního orgánu v této oblasti a obce s rozšířenou působností (města) jako veřejnoprávní korporace spravující své území a zároveň toho, v jehož úřadě je památková péče zařazena, lze nahlížet z mnoha úhlů pohledu, stále je však třeba mít na paměti zákonnou úpravu. Velké procento sporů či nedorozumění by totiž odpadlo, pokud by všichni aktéři alespoň rámcově znali povinnosti, práva a hlavně možnosti dané platnými právními předpisy.
  
Vztah města k památkové péči
Soustředíme-li se nejprve na město ve vztahu k památkové péči, musíme se tímto vztahem zabývat jednak z hlediska potřeb vyvolávaných záměry města v nejrůznějších oblastech rozvoje, jednak z hlediska města jako vlastníka památkově chráněných nemovitostí. Od roku 2003 je jediným orgánem státní správy v oblasti památkové péče Ministerstvo kultury ČR. Obecní úřady obcí s rozšířenou působností (městské úřady) i krajské úřady vykonávají státní správu v přenesené působnosti, a to podle svých kompetencí daných zákonem. Výkon státní správy je rozhodování v rámci zákona a v jeho mezích. Bohužel někteří představitelé měst mají pocit, že památkář je jejich památkářem, a tudíž by měl rozhodovat tak, jak si město přeje. Naštěstí není pravidlem, že  se vztah město versus památkář odehrává v rovině nátlaku ze strany města. Nezávislost rozhodovacího procesu samosprávy měst převážně respektují.
  
Města se ve své většině chovají jako zodpovědní vlastníci památkového fondu, kteří se velmi snaží uchovat kulturní dědictví. V mnohých případech právě ve spolupráci s památkáři usilují o zvelebení městského prostoru bez ohledu na to, zda se konkrétně jedná o nemovitosti v jejich vlastnictví. Připomeňme, že mnohá města přispívají vlastníkům na obnovu nemovitých kulturních památek například v Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón. Města také často iniciují kroky, jež ve svém důsledku vedou k výraznému zlepšení vzhledu historického jádra. Jako významný příklad za všechny lze uvést úspěšné odstraňování přehlídek levného textilu z chodníků a fasád. V současně platné právní úpravě lze nalézt příslušné nástroje (i když ne pro každý konkrétní případ) a některá města tuto možnost využívají.
  
Proces rozhodování o kulturním dědictví
Kromě správního orgánu se na procesu rozhodování o kulturním dědictví podílí ve většině případů stejnou měrou odborná organizace památkové péče, tedy Národní památkový ústav. Již nějakou dobu lze sledovat různá vyjádření, hovořící o zbytečné dvojkolejnosti systému, o zdržování rozhodovacího procesu daném právě zákonem stanovenou povinností spolupráce správního orgánu s odbornou organizací. Hovoří se o nutnosti změny zákona tak, aby dvojkolejnost byla odstraněna. Často lze minimálně v podtextu vyčíst tvrzení, že právě ta je reliktem dob minulých a největší vadou současného zákonného postupu.
    
Ponechme stranou technické aspekty odstranění dvojkolejnosti a hypoteticky vycházejme z toho, že z rozhodovacího procesu bude vyřazena odborná organizace nebo naopak tato organizace převezme i povinnosti správního orgánu. Zásadně negativní dopad takového stavu by měla skutečnost, že každý navrhovaný zásah by posuzoval pouze jeden člověk. Každý, kdo se pohybuje v konkrétních podmínkách rozhodování o památkovém fondu, ví, jak je problematika složitá, kolik faktorů může hrát roli a jak snadno lze nedocenit zdánlivou drobnost, jejíž přehlédnutí může mít fatální následky. Proto považuji zákonem danou povinnost, že věc musí být posouzena alespoň dvěma lidmi, za nezbytnou pojistku, prevenci lidské chyby.
   
Spolupráce odborné organizace a správních orgánů se však neomezuje na prevenci možných chyb. Především lze konstatovat, že památkový ústav je tím, kdo do rozhodování o památkovém fondu vnáší odborné hledisko ve všech myslitelných podobách. Samozřejmě tam, kde zákon přímo stanoví, že vyjádření památkového ústavu je obligatorním podkladem v řízení správního orgánu, ale zdaleka ne pouze tam. V zásadě by správní orgány měly nalézt pomoc v posuzování odborné stránky věci vždy, jestliže ji ve vedeném řízení či jiném svém úkonu potřebují. Na druhou stranu ovšem (zákon takový postup neumožňuje) nelze na odbornou organizaci přesouvat rozhodovací pravomoci, neboť ty jsou svěřeny výhradně správnímu orgánu. 
    
Rozdělení kompetencí
Základní princip rozdělení kompetencí je v praxi často obcházen, což ve svých důsledcích přináší zmatečné a nejednoznačné pokyny pro postup vlastníků či firem provádějících obnovu kulturních památek, především nemovitých. Lidé mimo obor naprosto nerozlišují pracovníky správních orgánů a odborné organizace, pro ně jsou všichni „památkáři“. Jsou-li pak pokyny v průběhu obnovy protichůdné, nelze se divit snahám připomínky nerespektovat. Směšování kompetencí, které opravdu nemá oporu v zákoně, je tedy jedním ze základních negativ, z nichž vyplývá malá prestiž celé památkové péče jako oboru, paradoxně však převážně není negativně vnímáno ani správními orgány, ani odbornou organizací.
   
Co naopak do vztahů obou aktérů rozhodovacího procesu vnáší velmi často napětí, je zjednodušená interpretace faktu, že správní orgán nemusí ve svém rozhodování akceptovat vyjádření odborné organizace. Předmětné vyjádření je jedním z důkazů v řízení, ve většině případů pak důkazem, který si správní orgán obstarat musí. Je tedy povinen se jím při rozhodování zabývat a právě tak jako ostatní důkazy jej posuzovat z hlediska jím chráněných zájmů. Pokud správní orgán tedy nerespektuje vyjádření odborné organizace, musí uvést relevantní důvody a jasně vysvětlit, proč jeho stanovisko přinese lepší nebo minimálně stejnou ochranu konkrétního kulturního statku, než stanovisko obsažené ve vyjádření památkového ústavu. Ne vždy se tak děje, ale pokud je takové závazné stanovisko přezkoumáváno, je absence tohoto vysvětlení důvodem pro jeho zrušení. 
  
Odborné zdůvodnění stanoviska
Na druhou stranu ovšem nemenší napětí do vzájemných vztahů přináší fakt, že v některých vyjádřeních se odborné organizaci úspěšně daří vyhnout se jakémukoli posouzení požadované věci, nelze z něj dovodit, zda návrh je z odborného hlediska možné realizovat či nikoli. To se stává opravdu výjimečně, bohužel podstatně častější je případ, kdy chybí jakékoli konkrétní odborné odůvodnění vyjádřeného stanoviska. Obecný popis hodnot objektu je sice důležitý, rozhodování z nich musí vycházet, ale v každém daném konkrétním případě se správní orgán potřebuje opřít o jasné odborné argumenty. Relativně častý je také případ, kdy jsou odbornou organizací doporučena omezení, která naprosto nemají oporu v zákoně, zvláště pokud se jedná o nemovitosti v památkových ochranných pásmech.
  
Závěrem si dovolím konstatování, že náročné rozhodování v oboru památkové péče samozřejmě přináší komplikované situace, ale vzájemně korektní, kolegiální a v některých případech i přátelské vztahy mezi pracovníky obou aktérů rozhodovacího procesu usnadňují nelehkou práci, o níž věříme, že v konečném důsledku povede k záchraně a uchování valné většiny hmotného kulturního dědictví jižních Čech.
  
Text: Jana Vozábalová,
vedoucí oddělení památkové péče,
Krajský úřad Jihočeského kraje, České Budějovice
Foto: Radoslav Bernat

vytisknout  e-mailem