Plastika může být hracím prvkem i orientačním bodem
Moderní dětská hřiště se sofistikovanými herními prvky patří k současné tváři měst a mají svůj význam a využití, říká sochařka Alexandra Koláčková.
Profesně se dlouhodobě zabýváte problematikou veřejného prostoru. Jak vnímáte jeho funkci?
Sochařka Alexandra Koláčková. Foto: Zuzana Bauerová. Dařilo se vám tehdy kultivovat veřejná prostranství?
Nadšení „předělat to tu všechno“ bylo obrovské. První zakázku o veřejném prostoru jsme přesto dostali až téměř o deset let později. Jednalo se o výtvarně ztvárněné odpočívadlo pro rodiče s malými dětmi u terminálu Městské hromadné dopravy v centru Liberce. Od té doby nás práce pro veřejný prostor úplně pohltila. Pochopili jsme, že nestačí přivézt a postavit někam sochu, ale že naši tvorbu musíme pojímat v rámci dané oblasti. Většina zakázek pro česká města, které jsme realizovali, obsahovala v sobě i potřebu uchopit a vyřešit napřed místo samo v jeho souvislostech, do nichž by se dal umístit vlastní artefakt. Proto jsme si následně založili i stavební firmu na odborné stavební práce. V této realitě mě tvorba do exteriéru daleko více oslovovala než práce pro galerie, připadala mi víc smysluplná a přes všechny potíže i radostná.
Měly by mít plastiky ve městech své místo?
Minimálně tak, jako tomu bylo vždy v minulosti. Dokážou přece dotvářet danou lokalitu a dát jí ozvláštňující přidanou hodnotu estetickým vjemem, atraktivitou nebo zajímavým významovým konceptem vztahujícím se k místu. Plastika může být i orientačním bodem, u kterého se dává sraz, hracím prvkem. Je to také úžasný způsob jak přiblížit výtvarné umění nejširší veřejnosti a může být i konfrontací názorů na toto umění.
Jaká je situace v českých městech a obcích? Umíme s veřejným prostorem pracovat?
Český veřejný prostor je často pořád ještě zanedbaný a nefunkční a poněkud zdivočelý co do změti nedořešených nebo špatně či vůbec neřešených detailů. Tento způsob je pozůstatkem ubíjející totalitní minulosti a diletantizmu, který ji provázel. Narážíme na něj všude kolem sebe, takže to spousta lidí ani nevnímá. Ta přerušená kontinuita je podle mě pořád bolavou ranou, jednak ve vzhledu měst i venkova, tak i v uvažování lidí. Jsem ale optimista a vidíme i celou řadu pozitivních snah to změnit. Je to naše realita, v níž žijeme a s kterou se musíme nějak vypořádat.
Jak by s veřejným prostorem obce či jiné instituce měly správně zacházet, aby více podpořily funkce setkávání, hry či komunikace? Případně čeho se vyvarovat při vytváření takového prostoru?
Za prvé by měly chtít. Někdy mi připadá, že by stačilo uklidit, ubourat a uspořádat to, co tu už je, aby vynikla krása a stylová čistota některých míst, navrátit jim jejich původní měřítko a funkce. Aby náměstí bylo náměstí a ne byznys zóna nebo parkoviště, aby ulice žila lidmi a byla pro ně zajímavá a bez bariér, aby park plnil všechny své možné funkce. S tím souvisí i nastavení podmínek a standardů pro podporu drobného podnikání, které by tyto aktivity podnítily a spousta dalších iniciativ. Učebnicí pro všechny obce je určitě dílo dánského urbanisty Jana Gehla, celoživotního propagátora nového pojetí městského prostoru pro lidi. Také není dobré, pokud nakreslíte v počítači na první pohled bombastický umělý prostor, v kterém se pak člověk ztrácí, a teprve za provozu se zjišťuje, co nemá logiku a co nefunguje. Rizikem pak je že se takto vytvořený prostor odlidští a lidé se v něm necítí dobře a zdržují se tam jen minimálně nutnou dobu.
Můžete uvést nějaké pozitivní příklady ze zahraničí?
Lavička v nizozemském Nijmegenu. Foto: Jiří Jiroutek. Jak přistupovat k výběru herních prvků na dětských hřištích? Jak je lze netradičně zapojit do koncepce prostoru? Jakým způsobem prostor strukturovat?
Problematika dětských hřišť je velmi obsáhlá kapitola v rámci řešení veřejného prostoru. Existuje i názor že dětská hřiště jsou umělý produkt, že děti si nejvíce vyhrají v přirozeném prostředí. S tím se dá souhlasit jen částečně. Moderní dětská hřiště se sofistikovanými herními prvky patří k současné tváři měst a mají svůj význam a využití. My jako výtvarný atelier se také rádi zabýváme zadáním dětského hřiště, vyhýbáme se ale konceptu s klasickými herními prvky. Tvoříme spíš autorsky viděný veřejný hravý prostor, který většinou zaplňujeme barevnými veselými sochami, které lákají děti a mnohdy i dospělé k interakci. Jsou to místa, kde si nehrají odděleně za plůtkem děti různých věkových kategorií, ale všichni. Tím toto rozdělení nekritizuji, jen nabízím jinou alternativu prožívání času stráveného v takovém prostoru. O životnosti našeho přístupu svědčí třeba naše hojně navštěvované atypické hřiště třeba v parku u letenského zámečku v Praze, ve Stromovce, nebo relaxační zóna v Gajerových kasárnách v Hradci Králové. Nemusí jít přímo o dětská hřiště. Moje plastiky a artefakty jsou povětšině nějakým způsobem hravé a lákavé na dotek. Zabývala jsem také například i tím, jak vlastním originálním způsobem venkovní sezení ztvárnit z keramiky.
Už jste tato keramická posezení někde použili?
Křesla prezentovaná v rámci akce Designblok. Foto: Jan Poláček. Ivana Jungová
Alexandra Koláčková (*1964) je absolventkou výtvarného oboru Pedagogické fakulty v Olomouci v letech 1982–87. S manželem Jiřím Koláčkem provozují atelier, který založili v roce 1990 nejprve jako keramickou dílnu. Vyvíjejí originální kombinace tradiční řemeslné techniky s moderními technologickými postupy. Bydlí a pracují v Janově nad Nisou. Ateliér se zaměřuje na velkoformátové plastiky z keramiky a betonu do veřejného prostředí. Pro výtvarné pojetí jsou typické expresivní barevná škála, jednoduché oblé tvarosloví a smysl pro hravý element. V letech 2003 až 2012 vznikla řada realizací zadaných magistráty měst, například Liberce, Hradce Králové nebo Městské části Prahy 7 a 13.