Nad poměry se věčně žít nedá
Vývoj zadluženosti obcí, jejich finanční disciplína, opatření potřebná pro zachování zdravého vývoje veřejných financí nebo zpřísnění podmínek pro vstup do eurozóny – to jsou některá z témat, o kterých jsme si povídali s ministrem financí Ing. Eduardem Janotou.
Jak vidíte budoucí vývoj veřejných financí? Na co se mají obce a kraje připravit?
Veřejné finance budou muset projít zeštíhlující kúrou. V rozpočtu na rok 2010 byly již nyní provedeny určité škrty ve vázaných výdajích. Týká se to nejen státního rozpočtu, ale i privatizačního účtu. Záležet bude také na tom, jaké výsledky za první pololetí přinesou daňová přiznání, a zejména jak dopadnou daně z příjmů právnických osob. Potom bude zapotřebí přijmout opatření, mimo jiné i apelovat na obce, aby se snažily udržet své rozpočty vyrovnané.
Jak tato výzva proběhne?
Na jednotlivé samosprávy bude rozeslán dopis vyzývající k finanční disciplíně a odpovědnosti. Deficit veřejných rozpočtů totiž ovlivňuje nejen segment státního rozpočtu, ale také státních fondů, místních rozpočtů, krajů a zdravotních pojišťoven. Vláda si nemůže dovolit nerespektovat procenta deficitu k HDP, která jsou stanovena v konvergenčním programu. Pokud by pokračovala v nastoupeném vývoji, České republice hrozí riziko zhoršení ratingu, což by mohlo znamenat ztížené podmínky na finančních trzích při získávání zdrojů pro úhradu dluhu.
Ministerstvo financí každoročně monitoruje hospodaření obcí. Jak se jejich zadluženost vyvíjí?
Dalo by se říci, že je v podstatě identická. Už léta se pohybuje kolem 80 miliard. Zhruba polovinu přitom tvoří dluh čtyř největších měst. Největšími položkami v hospodaření jsou závazky z úvěrů či dluhopisů. Co se týká samotné struktury obcí, zaregistrovali jsme mírný nárůst problémových obcí, tedy obcí s větší zadlužeností.
Pro posílení rozpočtů mohou obce využít zvýšenou sazbu daně z nemovitostí...
Pokud vím, máme jedny z nejnižších majetkových daní na celém světě. Například Spojené státy mají daňový systém postaven na majetkových daních, oproti nim je naše daň extrémně nízká. Obce mají nyní více možností, jak ovlivňovat výši daně z nemovitosti, například volbou určitého místního koeficientu. Rozhodnutí je v tomto případě už na nich. V dané chvíli návrh dalších změn nepředpokládám.
Dlouho se diskutuje o větší finanční autonomii obcí. Ministerstvo financí již několikrát připravilo zákon o místních daních, ale nikdy se ho nepodařilo prosadit. Jaká je situace nyní?
Na zákoně o místních daních se nyní nepracuje. Souvisí to se zákonem o rozpočtovém určení daní, u kterého není jasné, jaká z koncepcí bude zvolena. Určité potíže znamenají i odlišné požadavky zástupců samospráv – Svazu měst a obcí a Sdružení místních samospráv, kdy SMS hájí z velké části zájmy malých obcí a SMO pak zájmy všech. Nehledě na to, že poměrně velká skupina obcí zůstává mimo tato sdružení – z celkového počtu 6 245 obcí je totiž v obou zapojeno jen 3 500.
Jako podklad pro zákon o rozpočtovém určení daní by měly posloužit výsledky analýzy financování výkonu státní správy a samosprávy, jejíž vypracování bylo zadáno Ministerstvu financí. Jaké výsledky analýza přinesla?
Z analýzy provedené ve spolupráci s Vysokou školou ekonomickou vyplynulo, že obce nemají hrazeny činnosti vykonávané v přenesené působnosti ve výši čtyř miliard korun. To v rámci přesunů, které v souvislosti s reformou veřejné správy proběhly, vyřešeno nebylo. Proto byly pro tyto účely do rozpočtu na letošní rok zahrnuty dvě miliardy navíc. Dále podle analýzy chybí krajům na pokrytí aktivit z titulu výkonu přenesené působnosti asi 800 milionů korun.
Jak bude příspěvek na výkon státní správy navyšován v příštím rozpočtu?
Jisté je, že se promítne inflační vliv. O ostatním rozhodne až příští vedení ministerstva podle svých priorit. Je předčasné hovořit o tom, zda pro rok 2011 budou zmiňované dvě miliardy pro obce započítány. Otázkou bude, jaká politická garnitura bude sestavovat rozpočet na rok 2011. Obávám se, že v rámci deficitů, které máme dodržet, to bude znamenat velký problém.
Byla obnovena komise pro rozpočtové určení daní...
Komise pro rozpočtové určení daní funguje spíše formálně. Obecně se dá říci, že ve vztahu k obcím vyvstávají dva hlavní problémy. Zaznívá od nich požadavek na větší množství peněz a na jiné rozdělení peněz mezi obce malé a velké. Myslím si, že státní správu v přenesené působnosti už uspokojivě hradíme u všech typů obcí. Obce by ale chtěly vyšší podíl přímých vlastních zdrojů, rozšířit spektrum sdílených daní nebo zvýšit procenta ze sdílených daní.
Chystáte podobně jako někteří ze současných ministrů jakousi „rukověť“ pro svého nástupce?
Svému nástupci předám věci standardním způsobem. Jsou to rozpracované záležitosti ohledně rozpočtu, ekologických zakázek, pravidel odměňování orgánů v akciových společnostech, kde má stát majoritu, ale také věci týkající se loterijního zákona. Velmi jsem prosazoval, aby bylo rozhodování o videoterminálech přeneseno na obce. To se „díky“ politické dohodě ve Sněmovně úplně nepodařilo. Lepší je ale částečné, než žádné řešení. V Senátu byl na konci května schválen zákon, podle něhož se obce stanou součástí řízení a mohou vyhláškami zamezit výskytu hracích automatů v některých částech svých katastrů. Ale rozhodovací pravomoc zůstala na Ministerstvu financí.
Jaké jsou tedy ideální pravomoce, jimiž by obce měly ohledně videoterminálů disponovat?
Byl bych nejraději, aby povolení pro videoterminály vydávaly obce samy, protože znají místní podmínky nejlépe. Vnímám jejich stížnosti, na druhé straně to není jednotný názor všech obcí. Některé loterijní společnosti vyvíjejí nátlak jak na část obcí, tak na politické spektrum, které již tuto novelu přijalo. Dále by prospělo mít větší kontrolu nad výtěžkem a umožnit obcím vyšší inkaso z daní a poplatků z tohoto podnikání. Za třetí je zapotřebí nastavit celý proces transparentněji a zajistit větší kontrolu ze strany finančních úřadů, aby byly dodržovány nejen věcné parametry, ale i určité etické kodexy a zabránilo se tak mládeži zapojovat se do tohoto „byznysu“.
Jaký je váš názor na partnerství veřejného a soukromého sektoru?
Princip spolupráce a projektového hospodaření podporuji, ale pouze u projektů do infrastruktury. Tedy tam, kde se dá jednoznačně určit, kolik konečný odběratel a kdy bude platit, jako je tomu například u plateb za mýtné či za odběr vody. Projekty na výstavbu objektu, třeba soudní budovy, v každém případě splácí stát. Jedná se o jakýsi úvěr a dochází tak ke zkreslení zadlužení a k umělému zlepšení výsledků v tom roce, kdy projekt začíná. Dostanu sice budovu, ale budu ji splácet dalších dvacet let. Zavazuji se k tomu, takže jde o další mandatorní výdaj.
Eurozóna se po potížích v Řecku potýkala s velkými problémy a členské státy musely řešit, jak se s takovou situací vypořádat do budoucna…
Všichni do jednání na mimořádném zasedání Rady ECOFIN (Rada EU pro ekonomické a finanční záležitosti skládající se z ministrů financí členských států a ministrů zodpovědných za státní rozpočet – pozn. red.), konaného dne 9. května, vstupovali s tím, že se musí najít nějaké řešení pro zklidnění situace, nejlépe než se otevřou trhy o půlnoci v Austrálii a ve dvě hodiny v Japonsku a Hongkongu. Před tím, po jednání premiérů eurozóny, situace eskalovala a zahýbalo to s výnosovými křivkami Portugalska, Španělska a některých dalších zemí.
Jak se na jednání dospělo ke kompromisu?
Jednání bylo složité. Debata se vedla o tom, zda bude přijata pomoc formou garancí nebo půjček. Byly typy zemí, které chtěly půjčky, a naopak. Zvažovalo se poskytnutí kombinované pomoci, půjčky nebo garance. Výsledkem se stal určitý závazek, typ garancí dluhopisů, které Evropská komise vydá pro potřeby řešení problémů některých zemí v budoucnu. Na jednání se hovořilo o Portugalsku či Španělsku. Systém je nastaven tak, že jim Evropská komise v případě výskytu problémů půjčí peníze na tři roky. Země by je měly samozřejmě splatit.
Co se stane, pokud ke splacení nedojde?
Pak nastupují garanční mechanismy. Celková suma garancí je určena ve výši 750 miliard eur. Jedná se o 60 miliard takzvaných marginů, rozdílů mezi fiskálním stropem pro období 2007 a 2013 a schválenými závazky v evropském rozpočtu. Dále až 440 miliard garantují země eurozóny svými rozpočty. A Mezinárodní měnový fond garantuje zdroje až do výše 250 miliard.
Jaké další výsledky jednání přineslo?
Mluvilo se také o podpoře sankcí za nedodržování podmínek například Paktu stability nebo konvergenčního programu. Neexistence sankcí umožňovala některým zemím volnomyšlenkářský přístup v oblasti veřejných financí, následně je přivedla k obrovským deficitům k HDP a nastal neřešitelný problém s financováním dluhu. V tomto smyslu se podmínky zpřísní. Dojde i ke zpřísnění podmínek pro případný vstup do eurozóny. Podrobněji se bude hodnotit nejen momentální stav k datu, kdy má země podmínky splnit, ale bude se porovnávat udržitelnost situace ve střednědobém období.
Česká republika se tedy k euru jen tak nepřiblíží.
Česká republika může o euru pouze snít. Při nejlepší vůli se letos dostaneme na úroveň deficitu na 5,3 procenta k HDP. Deficit se musí snížit na tři procenta a je zapotřebí ho v této výši udržet minimálně po dobu dvou let. Také je třeba prokázat, že deficit není „vylepšován“ různými, byť legitimními opatřeními typu nahodilých příjmů nebo škrtů výdajů. Do té doby není šance o euru vůbec uvažovat.
Jak uklidnila dohodnutá záchranná síť EU, schválená v podobě Evropského stabilizačního mechanismu, situaci na finančních trzích?
Reakce trhů byla velmi pozitivní, i když situace se pomalu vrací do původního stavu. Nelze dělat závěry pouze na základě jednoho dvou dnů. Bylo by dobré, aby na takovém jednání byli i přední politici a přesvědčili se o tom, jak je v některých situacích řešení problémů s financováním dluhu složité. Vytvořit deficit je velmi jednoduché, ale najít potom rozumné financování za rozumných podmínek je obtížné.
Garance však samotnou situaci zemí neřeší.
Nikdo těmto zemím nepomůže, ani uvedené mechanismy, pokud samy neudělají maximum proto, aby se věci zlepšily. Budou muset především přesvědčit subjekty poskytující garance, že vylepší stavy svých rozpočtů. Země jako Španělsko a Portugalsko tak musely předložit rozpočty na květnové Radě ECOFIN, kde došlo k jejich porovnávání a hodnocení. Před poskytnutím pomoci tak mají ostatní země právo vyjádřit se k tomu, zda jsou úpravy v rozpočtu dostatečné. Varianta pomoci tak přichází až ve chvíli, kdy jsou veškeré jiné možnosti vyčerpány.
Jaké ponaučení plyne z této situace pro nás?
Že se nedá žít věčně nad poměry a permanentně na dluh. Lze sice tolerovat situace, kdy se deficitům nevyhnete, ale stávat by se to nemělo. To bylo naší chybou v předchozích letech, kdy vznikal deficit i při maximálním růstu kolem pěti šesti procent. A to za situace, kdy export fungoval, byla nízká úroveň úroků, nízká inflace – a my přesto vytvářeli dluh. Náprava těchto věcí je dnes komplikovanější, protože růst už zdaleka nebude takový. Oproti předcházejícím bohatým létům může být poloviční nebo třetinový.
Změnila se také situace v Evropě…
Jsme malá otevřená ekonomika, závislá na ex-portu a jestliže nebude fungovat eurozóna, můžeme doma dělat jakákoliv opatření a legislativní či jiné návrhy, ale to vše bude nepodstatné, protože jsme na odbytu v Evropě závislí. Pochopitelně v tomto kontextu je významná otázka eura. Pro export i pro investory je jeho zavedení velmi dobré, občanům také přináší výhody, ale pro stát je to o něčem jiném. Nyní stát může svojí měnovou politikou určité kroky přijímat, ale pokud stát nemůže měnovou politiku ovlivňovat, pak už zbývá jen nástroj rozpočtové politiky, což je složitější. Hlavní problém eurozóny je, že existuje jednotná měnová politika, ale nekoordinovaná rozpočtová. Pokud jako u Lucemburska dosahuje výše deficitu k HDP hodnoty 0,7 a jinde se pohybuje ke 14 procentům, jde o velký rozdíl. Za normální situace je využíván mix měnové a rozpočtové politiky.
Někteří odborníci doporučují inspirovat se při ozdravování naší ekonomiky zkušenostmi Finska, tamní restrukturalizací, zaměřením na jiné trhy, konsolidací měny před přijetím eura. Neměli bychom se z „finské cesty“ poučit?
Finsko je moderní ekonomika, orientovaná na vědu, výzkum, vzdělání, moderní technologie. Finové měli problémy na počátku devadesátých let, dostali se z nich a dnes mají jednu z nejlepších rozpočtových politik, veřejné finance v pořádku a mohou být vzorem pro jiné země. Jsem pro větší podporu vědy, výzkumu, vzdělání, na druhou stranu se musí ušetřit někde jinde.
Kde se dají nalézt úspory?
Částečně v byrokracii, v rozsahu státní správy. Je třeba se zaměřit i na neefektivní investice nebo na systém nadhodnocených veřejných zakázek či problém korupce. To by se mělo vážně řešit a umožnilo by to i při stávajícím objemu výdajů preferovat výdaje na vědu či výzkum. Více peněz nebude, navíc přibylo kofinancování programu z evropských fondů. Takže situace je složitější, než byla kdykoliv před tím. I elektronizace veřejné správy může pomoci, ale jen za podmínky, že se podaří ušetřit na počtu pracovníků.
Měli bychom i formálně posílit strategické směřování země? Vytvořit třeba ve vládě tým odborníků pro strategické plánování využitelný při tvorbě rozpočtu ve střednědobém období?
Kdyby taková skupina expertů existovala, jako ministr financí bych rád využil konzultaci problémů z makrohlediska, možná i z mikrohlediska. Ale rozhodující je politická vůle, tedy to, co projde Parlamentem. Celá řada návrhů by jistě vznikla jak na úrovni Ministerstva financí, tak vlády, ale jen pokud by bylo možné zákony pak prosadit. Je škoda, že řada zákonů skončí jako kompromisy, které věci nakonec nejenže neřeší, ale více komplikují než předchozí stav.
text Ivana Jungová
foto Radoslav Bernat