Musíme dbát na dodržování zákonnosti
O projektech, které Ministerstvo vnitra hodlá rozvíjet v časech finanční a hospodářské krize, o poslání ministerstva i o jeho hospodaření, o vnitřních organizačních změnách i o protikorupčních opatřeních jsme hovořili s ministrem vnitra Ing. Martinem Pecinou, MBA.
Pane ministře, ve funkci jste už strávil téměř dvě třetiny roku. Jaké je vaše ohlédnutí za uplynulými měsíci?
Uplynulé měsíce bych rozdělil na dvě etapy - ta první se týkala období do očekávaných podzimních voleb, druhá etapa se odvíjí od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto, že volby budou až před polovinou příštího roku. Delší dobu byl na mě soustředěn tlak zejména Občanské demokratické strany, přisuzovaly se mi změny, k nimž ve skutečnosti nedošlo. Situace na ministerstvu se postupně stabilizuje. Určitá nervozita vyplývala z toho, že se očekávalo, že buď nový ministr provede rozsáhlé změny nebo že se po pěti měsících jeho působení a po předčasných volbách vrátí předcházející uspořádání. Dnes již činnosti nabyly normální podobu a samozřejmě, že i mně osobně se lépe pracuje. Image ministerstva nebyla některými personálními obměnami nikterak dotčena, nezávisle na nich je v odborných i občanských kruzích vnímána policie, hasiči se u veřejnosti těší dlouhodobě vysoké prestiži. Snažíme se teď také co nejvíce přispět k tomu, aby lidé brali resort vnitra nejen jako orgán rázně vystupující vůči extremismu, ale také, abychom občany přesvědčili, že to myslíme vážně i s bojem proti korupci. To je, obávám se, něco opravdu novátorského. Každý o korupci hovoří a nikdo proti ní nic neudělal.
Většinu předchozích profesních zkušeností jste získal v resortech průmyslu a obchodu. V čem jsou ty nynější zkušenosti odlišné?
Hlavně se liší zkušenosti z první části mého profesního života, které jsem do roku 2003 získával v soukromé sféře, zejména v sektoru průmyslu. Deset let jsem byl soukromým podnikatelem, zpočátku programátorem. Odlišnost od státní správy je samozřejmě velká, ovšem i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ztělesňoval v sobě něco jiného než resort vnitra. Ten je větší institucí, ve které se obtížněji prosazují změny, ovládá ji velká setrvačnost. Z funkce ministra nedohlédnete k řadovému úředníkovi, ale i k řediteli odboru je to v hierarchii ministerstva daleko. Naproti tomu mám zkušenost s institucemi, které dokázaly reagovat na potřebné změny mnohem pružněji. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže jsem vlastně budoval tak trochu „za pochodu“. Nemáte zprvu ani budovu, ani zaměstnance, ani finanční prostředky, všechno teprve postupně odvozujete z celkového zadání. Je to úplně jiná situace, než když přijdete třeba na Ministerstvo průmyslu a obchodu nebo na Ministerstvo vnitra a všechno tam „nějak“ funguje. Ať chcete cokoli změnit, je to najednou obrovský problém. Tak v celém tom srovnání je samozřejmě Ministerstvo vnitra neobyčejně náročný resort, znamenající pro ministra velmi vysokou odpovědnost.
Jakou úlohu by v rámci veřejné správy mělo Ministerstvo vnitra plnit?
Jedna, pro nezasvěcence možná ne tak zřetelná, povinnost Ministerstva vnitra spočívá v tom, aby dbalo na dodržování zákonů. K mému velkému překvapení nebyla dostatečně řešená problematika poplatků ve zdravotnictví. Tehdejší vláda po mně jako předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže chtěla, abych zasáhl. Když jsem to neudělal, protože mi to kompetence související s funkcí prostě neumožňovaly, spustila se kampaň, že radím hejtmanům, jak obcházet zákon. Tu kampaň doprovázely nejstupidnější články v novinách, jaké jsem kdy četl. Kdyby si alespoň ti, kdo kampaň spustili, přečetli v popise zaměření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, že k jeho úkolům mimo jiné patří pomáhat hejtmanům s problematikou veřejné podpory! Zasáhnout jako ochránce zákona měl samozřejmě tehdejší ministr. To je totiž přesně ta úloha, která náleží ministerstvu. Nezáleží vůbec na tom, z jaké politické strany jsou hejtmani a jakou stranickou příslušnost má ministr. Musíme dbát na to, aby byla dodržována zákonnost. Podotýkám, že nemusím se zákonem o veřejném zdravotním pojištění souhlasit, že mohu vybírání poplatků považovat za zbytečnou šikanu lidí. Znění zákona však jednoznačně stanoví určité náležitosti a nikdo, ani kraje, je nesmí porušovat. Jinak musí Ministerstvo vnitra zasáhnout. Stejné je to v případě obcí, když připraví vyhlášky, které nejsou v souladu se zákony. Takové jsou základní principy, na jejichž dodržování musí ministerstvo dbát.
Jak nahlížíte na proces elektronizace veřejné správy jako někdejší programátor a informatik?
Elektronizace státní správy, a veřejné správy vůbec, to je zcela vyhraněný úkol ministerstva. Tato kvalitativní změna je nesporná. V posledních třech letech se ovšem všechny činnosti, spojené s elektronizací veřejné správy a dále plánované, tak neúnosným způsobem rozrostly, že úkolem pro stávající vedení ministerstva je nyní vybrat pouze několik zásadních projektů, které jsou skutečně životaschopné. Protože projektů v tzv. „smart administration“ schválila předchozí vláda za 100 miliard korun, pochopí každý jen trochu zasvěcený občan, že jde o zcela megalomanskou představu. Nyní, za neúprosného diktátu úspor veřejných financí, musíme samozřejmě udržet to, co se osvědčilo. Dokončit projekty, které mají návaznosti. Uchovat Czech POINTy, svést zápas o datové schránky, vyrovnat se se základními registry. To je tak vše, co je stát v nynější situaci schopen unést. Nemůžeme vyvolat náklady za 100 miliard korun. Spustili bychom lavinu každý další rok navazujících požadavků na státní rozpočet v řádu miliard korun. Za současného stavu hospodářství je to nemyslitelné.
Jsou při koncipování elektronizace veřejné správy nějaká srovnání, nějaké meze?
Víte, elektronizaci veřejné správy můžete z dnešního pohledu natahovat až donekonečna. Skutečně lze nalézt projekt za 100 miliard. Otázka je, jestli pak budeme schopní najít každý rok 20 miliard korun na provozní náklady, které to vše s sebou ponese. Jestli se po vynaložení oněch 100 miliard investic, když je dokážeme prosadit, nedostaneme do takové fáze elektronizace, kterou nebudeme schopní adekvátně využívat. Dám vám teď příklad jedné malé, finančně nenáročné a mezi těmi zmíněnými oslnivými projekty úplně nenápadné aplikace. Kamkoli přijdu, ať již to bylo na Ministerstvu průmyslu, na Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže i nyní na Ministerstvu vnitra, zavádím elektronické plánování svého času. Věřte, že to prostě nikde nefunguje. Přitom to jsou ty nejvšednější prostředky nabízející se k zefektivnění práce. Když jsem v roce 2003 přišel na Ministerstvo průmyslu, dávno už Outlook využívali v mnoha firmách, na ministerstvu jsme jej však prosazovali s obtížemi. Obávám se, že ani na Ministerstvu vnitra se takto neplánují pracovní schůzky. Že si to stále každý raději čmárá do svého sešitku. Snažím se tento elementární prvek elektronizace, běžný více než deset let, prosazovat do řídících činností. Jestliže teď od tohoto elementárního prvku vystoupáme do závratnějších výšin elektronizace veřejné správy, co uvidíme? Když jsme zavedli datové schránky, učinili jsme z toho povinnost pro firmy. Samozřejmě jsme urychlili pokrok, já říkám, ano, také tímto způsobem je to možné. Je to nařízeno, dříve nebo později to bude fungovat. Pravicová vláda sice prohlašovala, že stát nemá podnikatele zatěžovat, ale prosím, je to postup, který v demokratických zemích není neobvyklý. Ve srovnání s postupy elektronizace ve světě jsme tím sice trochu předběhli vývoj, protože v žádné jiné zemi zatím obdobná povinnost není zavedena. Jenže v okamžiku, kdy to s elektronizací veřejné správy přeženeme, může vše dopadnout jako s tím zmíněným Outlookem. Deset let ho všichni máme k dispozici v počítačích a málokdo ho používá, protože jaksi na to nejsme mentálně připravení. Je vždycky lepší, když se změny podaří prosadit zdola, když se uživatelé nenásilně přesvědčí o jejich výhodách, i když to může trvat o něco déle.
Alfou a omegou veřejné správy nejsou ovšem jen informační a komunikační technologie. Jaké další nástroje jsou nyní nezbytné k jejímu zlepšení?
V prvé řadě bychom měli napomoci přijetí zákona o státní službě, možná by měl mít podobu zákona společného pro celou veřejnou správu. Jestliže u ředitelů úřadu na krajích nebo magistrátech platí, že mohou být odvoláni až se souhlasem nějakého vyššího arbitra, na ministerstvech tomu tak není. Bývá zvykem, že když přijde nový ministr, tak všechny lidi do určité úrovně řízení vyhodí. Což je hrozný zvyk! V případě Ministerstva vnitra je to kuriózně přičítáno mně, i když jsem žádné takové změny neudělal. Podívejte se na ostatní resorty, tam byli náměstci většinou všichni odvoláni. Po nástupu mého předchůdce odešli všichni náměstci, já jsem se rozešel pouze s jedním a byla to jeho volba. Na Ministerstvu vnitra bylo namísto oficiálních čtyř vlastně faktických jedenáct náměstků, protože sedm bylo schovaných pod hlavičkou takzvaných sekčních šéfů. A všichni přišli jako noví za mého předchůdce. Státní instituci takové obměny samozřejmě neprospívají, ta má mít politické vedení a kabinet. První náměstek nebo státní tajemník má řídit úřednickou strukturu. Samozřejmě, že když není možná spolupráce mezi ministrem a sekčními šéfy, vzniká problém a sekční šéfové musí ustoupit nebo odejít, případně by se to mělo týkat i státního tajemníka. Ale systém, kdy přijde nový ministr a vyhodí prostě všechny, mnohdy do úrovně ředitelů odborů, není normální a škodí celému ministerstvu. Takže tohle by se mělo změnit a státní správě umožnit, aby se mohla stabilizovat.
Finanční a hospodářská krize se promítly také do veřejné správy. Jaké rozhodnutí je nezbytné učinit v zájmu její větší hospodárnosti? Konkrétně na Ministerstvu vnitra?
Je přirozeně potřeba šetřit. To, že nám v rámci rozpočtových opatření bylo ubráno z rozpočtu resortu, není nic, s čím bychom se nedokázali vyrovnat. V posledních letech beztak každý rok zůstávala miliarda, v loňském roce osm set milionů, nevyčerpaných nároků. To bývá z rezervního fondu, signalizuje to tedy, že resort měl nadbytek finančních prostředků. Když se podíváme na ostatní resorty, nalezne se dohromady sto miliard v rezervních fondech. Je tedy možné objevit v rozpočtech zdroje úspor. Je mi velmi proti mysli, že jsme při jednání vlády museli hlasovat o tom, zda se budou snižovat mzdy zejména u ozbrojených složek. Domnívám se, že takové opatření ničemu neprospěje. O kolik peněz méně lidem vyplatíme, o to méně nakonec vybereme na daních a zbytečně by se jim snížila životní úroveň. Jako člen vlády respektuji její rozhodnutí, vnitřně ztotožněn s tím však nejsem. Podle mne je daleko účinnější upravit provozní a investiční náklady, každý resort by si s tím měl poradit bez větších problémů. Za nedostatek státního rozpočtu považuji to, že možná jako jediná země na světě máme systém, který je silně prokorupční. Patnáctiprocentní daň z příjmu fyzických osob nižší než daň z příjmu právnických osob, je systém, který slouží jenom tomu, že se vybírají peníze přes mzdy velkých firem a vozí se bůhvíkam. To není možné. Je to špatný systém, mnohokrát jsem proti němu protestoval a jsem velmi rád, že pan ministr financí už také přišel s tím, že bychom měli mít progresivní daň. Jestli je daň nízká nebo vysoká, progresivní nebo regresivní, to jsou politické otázky. Ale jestliže je daň z příjmu fyzických osob nižší než daň z příjmu právnických osob, tak to není politická otázka. To je jenom zlodějna, se kterou se nikdy neztotožním a vždycky budu proti ní protestovat, protože to jenom slouží tomu, že se vytahují peníze z firem. Je to únik prostředků ze státního rozpočtu. Únik vyčíslitelný možná v miliardách, možná dokonce v desítkách a stovkách miliard. Protože nikdo neví, kolik z těch peněz uteklo a měly být zdaněny daní z příjmu právnických osob. Nikdo nevyčíslí, kolik peněz takhle někdo ukradl. Takže tohle bychom měli změnit. Potom by nám možná problémy, které se zdají být hluboké a beznadějné, připadly řešitelné. To by se tedy mělo změnit na úrovni státu a na úrovni resortů. A já vůbec nechci ubírat ze mzdy policistům nebo hasičům, protože si myslím, že v uplynulých dvou třech letech se rozpočty vyvíjely v jejich neprospěch. Policie se potřebuje rozvíjet, není na tom zdaleka tak dobře jako jiné ozbrojené složky. Musí také odpovídajícím způsobem reagovat na technické inovace, v nichž je bohužel často o dost napřed organizovaný zločin. Hasiči se těší u obyvatel jednomu z nejlepších profesních renomé, pracují však mnohdy ve velmi neuspokojivých podmínkách.
Jaké hlavní úkoly může Ministerstvo vnitra reálně splnit v čase vymezeném pro úřednickou vládu?
On se nám ten čas prodloužil a dává nám možnost prosadit něco v Parlamentu. Myslím si, že bychom mohli prosadit protikorupční opatření. Koncem roku nebo začátkem ledna, po meziresortních připomínkách, chceme přijít s návrhem opatření. Nepůjde o žádné výmysly. Vycházíme z dobrých zkušeností v zahraničí, chceme v boji proti korupci zavést standardní postupy obvyklé ve vyspělých zemích, abychom byli proti ní schopní skutečně účinně vystoupit. Jak už jsem říkal – všichni o korupci mluví, ale nikdo proti ní nic neudělal. Při projednávání v Parlamentu budou moci politické strany projevit své odhodlání k podpoře protikorupčních opatření. Nebudou to politické záležitosti, jde o čistě odborné návrhy novel zákonů, se kterými jsou v zahraničí zkušenosti. Předložíme je a budeme se dožadovat standardních nástrojů boje proti korupci. Když to parlament neschválí, pak nemáme v boji proti korupci o čem mluvit a necháme vše na příští politickou reprezentaci.
Jaký je, pane ministře, váš vzkaz pro čtenáře Veřejné správy do nového roku?
Starostům, zastupitelům, úředníkům a všem dalším čtenářům přeji pěkné svátky a alespoň trochu zaslouženého odpočinku. Chtěl bych jim popřát, aby příští rok byl přehlednější než ten letošní, který byl trochu chaotický. Myslím, že lidé by měli mít pro příští rok větší jistotu. Měli by si zvolit ve volbách takovou reprezentaci, za kterou se nebudou muset stydět a která bude dělat všechno pro to, aby se tato země rozvíjela a skončilo zdejší hašteření mezi politickými stranami, které zabírá spoustu času a je pro normálního člověka téměř nepochopitelné. Takže přeji, abychom měli klidný rok, přehledný rok a slušnou politickou reprezentaci, která bude skutečně řešit problémy této země.
Text Jiří Chum
Foto Radoslav Bernat
Ing. Martin Pecina, MBA (1968), Střední průmyslová škola strojnická v Karviné, pak Fakulta strojní Vysoké školy báňské v Ostravě, Masarykův ústav vyšších studií a Sheffield Business School. Soukromý podnikatel, programátor, náměstek ministra průmyslu a obchodu (2003-2005), předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (2005-2009), od 8.5.2009 ministr vnitra České republiky. Ženatý, otec dvou dětí.