Community policing
„Četník se musí snažiti, aby si osvojil ve svém obvodu co možno důkladnou místní a osobní znalost, neb tím se mu značně usnadní plnění služebních povinností.” (Služební instrukce pro četnictvo, 1920)
„Při výkonu obchůzkové služby v okrsku plní policejní inspektor (mimo jiné) tyto úkoly: předchází a zabraňuje páchání trestných činů, činí preventivní opatření k předcházení a zabraňování páchání trestných činů a přestupků, v rámci obchůzky spolupracuje s představiteli orgánů obcí, občany a obecní policií….” (Závazný pokyn PP č. 120/2002)
Pojem community policing se v praxi naší policie během posledních let střídavě objevuje a zase mizí, aniž by současně mizel i jeho obsah. Ten je totiž srozumitelný, nadčasový a pro každého policistu přijatelný. Zatímco, jak se zdá, v západní Evropě pojem zdomácněl a mezi policisty je známý jako zastřešující pro řadu různých postupů zohledňujících komunikaci s občany; mezi našimi policisty se zatím příliš neujal. Tomu, co představuje, říkají totiž obvykle jinak.
Co je to community policing?
Community policing může jednak znamenat komunitní přístup k policejní práci, policejní práci orientovanou na službu veřejnosti, anebo společenskou policejní činnost. Zatímco předmětem zájmu tradičních policejních strategií je protiprávní chování, předmětem zájmu community policing jsou následky, které kriminalita způsobuje, vzniklé škody a potenciální hrozby.
Jednoduše řečeno je to souhrn takových policejních přístupů, které dokáží identifikovat a pojmenovat řadu problémů v oblasti veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti. V návaznosti na označení jevů pak policie navrhne možnosti opatření jevům předcházející a to nejen vlastních, tedy policejních, ale i takových, na kterých se bude podílet široká veřejnost. Na základě komunikace mezi všemi zmíněnými – tedy policií i veřejností, vznikne řada aktivit, které jsou zaměřené především na odstraňování příčin těchto problémů. Policie se tak chová proaktivně, předchází kriminalitě tím, že navrhuje na základě svých znalostí a zkušeností taková opatření, která jí zamezí už při jejím vzniku.
Pojem, jak je zřejmé, nemá ani jednotnou definici, ani jednotný obsah a může se stát, že si pod ním každý zasvěcenec představí něco trochu jiného. Někoho ihned napadne „Aha, tedy prevence!”, jiného „To je obchůzkář, který zná svůj okrsek a lidi v něm…”, další „Znamená to snad, že do policejní práce mluví kdekdo?” Je to tím, že community policing je spíš filozofie než taktika nebo nějaký specifický přístup. A jako filozofie také pracuje s určitým teoreticky odůvodněným názorem na své okolí a postavení člověka – v tomto případě policisty – v něm. Koncept je vždy naplňován v lokálních variantách, které spojují (mimo jiné) tato základní východiska:
- Policejní práce orientovaná na službu veřejnosti nenahrazuje standardní práci policie na základních útvarech, ale doplňuje ji a významně usnadňuje.
- Policisté jsou k proaktivní činnosti motivováni částečným přenesením zodpovědnosti za bezpečnostní situaci v „jejich” lokalitě, s čímž souvisí i relevantní část rozhodovacích pravomocí.
- Preventivní aktivity jsou stejnoměrně delegovány na každého policistu v rámci jeho běžných služebních povinností.
- V lokalitě působí dlouhodobě stejní policisté, aby měli dostatek času získat dobrou místní znalost a aby občané mohli dobře poznat „svého policistu".
Policista v komunitě
Termín komunita nahrazuje obvyklý český výraz společenství – společenství lidí, které vzájemně cosi spojuje. Většinou se nám vybaví nejrůznější komunity náboženské, národnostní nebo terapeutické. Lidi ovšem může spojovat i něco zcela prozaičtějšího. V našem případě je to příslušnost k nějaké lokalitě. Může jít o obec nebo město, ve kterém ti lidé prostě bydlí, pracují nebo se tam z nějakých jiných důvodů vyskytují. A vyskytuje se tam také policejní oddělení, stanice nebo prostě jen policista, který organizaci reprezentuje. Mezi každodenní problémy, radosti a starosti této obce patří samozřejmě i otázky veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku. Každý ze společenství má nějakou představu o tom, jak by měla být jeho bezpečnost zajišťována, kdo by to měl dělat a jak on sám se na ní má a může podílet.
Budou-li se všichni chovat modelově podle filozofie community policing, pak policie bude s veřejností aktivně komunikovat a nebude se chovat pouze reaktivně – tedy vyšetřovat a řešit kriminalitu, která již nastala. Veřejnost pak přijme svůj spravedlivý díl odpovědnosti za vlastní bezpečnost a bezpečnost celého společenství. Policie nebude považována za jedinou složku, která se o bezpečnost má, může a proto musí starat. Veřejnost oproti tomu bude policií brána jako rovnoprávný partner, na kterého je možné delegovat část odpovědnosti za oblast kontroly kriminality a pochopitelně i veřejného pořádku. Kdo se pod pojmem veřejnost skrývá? V podstatě každý, kdo se podílet na řešení problémů chce, přináší něco podnětného a přijme svůj spravedlivý díl odpovědnosti. Ta se projevuje zejména tím, že disponujeme nějakou schopností cokoliv řešit nebo se na řešení spolupodílet. Výsledkem takové spolupráce v rámci celého společenství mohou být například nejrůznější situační opatření od organizace obchůzkové služby přes kvalitní technické zabezpečení až po architektonické úpravy veřejných prostranství.
Návrat ke starým dobrým zvykům
Úzká vazba mezi policií a místními občany byla samozřejmostí po dlouhá léta fungování všech policejních sborů na celém světě. Ve dvacátém století se ale policie začala obyčejným lidem v komunitách čím dál více vzdalovat. Stejně jako zločinci se specializovala. Na její fungování bylo třeba více peněz, více lidí, nové zákony. Úspěch policejní práce byl měřen počtem chycených a potrestaných zločinců. Policie se pomalu, ale nezadržitelně stávala servisní organizací pro darebáky a účastníkem uzavřené a málokomu přístupné hry na „policajty a zloděje”. Pátrání, usvědčování, chytání, hledání, nutnost držet krok s jejich novými metodami, technologiemi a nápady. Dvě specializované a ve zločinu vyškolené složky (darebáci a policisté) si vyřizovali mezi sebou svou agendu. Ostatní občané „hru” sledovali z čím dál větší vzdálenosti, až se jí přestali zcela účastnit. Darebáci, když zrovna neokrádali jeden druhého, potřebovali pochopitelně běžné občany jako zdroj svých příjmů. Policisté zase jako zdroj svých informací. S občany se přestali při své práci nejen potkávat, ale žel se přestali o sebe i vzájemně zajímat. Postupným odcizováním došlo zcela logicky k tomu, že policista umí komunikovat a správně jednat se zločincem, protože je k tomu vyškolen, zatímco s běžným bezúhonným občanem ne. Když se s ním setká, jedná s ním buď také jako s darebákem, anebo zcela vypadne z role.
Bezúhonný občan, jelikož přestal policisty potkávat, přestal mít přehled o tom, co vlastně dělají. Je to podobné, jako když se práce, která živí rodinu, vystěhovala ven z domu. Když řemeslník pracuje doma, v domácí dílně, tak jeho děti mají jasný přehled o tom, co rodinu živí a co otec přesně dělá. Jsou pak shovívavější k jeho postojům, chápou jeho únavu a respektují ochotněji jeho rozhodnutí. Když je unavený a nevrlý neberou to úkorně, protože chápou z čeho tyto stavy pramení. Jestliže ale chodí každé ráno za tmy do práce a za tmy se vrací, rozumí sice, že kdesi vytváří cosi, co je živí, ale znají to jen z doslechu. Přímo „v akci” ho nikdy neviděly a proto jsou k jeho únavě, náladám a jiným průvodním jevům poněkud méně tolerantní. Ve vztahu policie – bezúhonný občan nastal podobný vztah odcizení. Občan ví, že má policii, která ho chrání před těmi největšími a nejnebezpečnějšími zločinci a je mu zřejmé, že koná záslužnou činnost, ale všechno to ví jen z doslechu. Policistu přímo v nějaké takové velkolepé chvíli vidí jen málokdo a nebezpečného zločince zrovna tak. Zato se setkává častěji s policistou vypisujícím mu pokutový lístek za špatné parkování, s policistou zastavujícím ho na silnici a s dozorčím na oddělení, kterému přijde oznámit, že má zase vykradené auto. Policista je pokaždé v roli, která není vděčná ani příjemná a málokdy z ní pro občana plyne něco pozitivního. Setkání policie – bezúhonný občan se tím redukuje pouze na problémové kontakty.
Ve výsledku zcela pochopitelně nastane to, co nastat muselo. Policie, čím dál úspěšnější v odhalování zločinců, vysoce specializovaná a pracující s vysokým osobním nasazením očekává, že občan jí bude vděčný, bude jí milovat, ctít a vážit si jí za všechno, co pro něj dělá. A je velmi rozčarovaná, že tomu tak není. Občan v nejrůznějších průzkumech vyjadřuje čím dál menší spokojenost s prací policie a jeho důvěra v ní klesá. Tento stav známe dobře i z České republiky. V čem ještě, kromě již zmiňovaných aspektů, spočívá podstata tohoto „nevděku”? Co ještě občanovi na hře na „policajty a zloděje” vadí? Nejenže se jí neúčastní, nemá příliš ponětí ani o pravidlech ani o hrací ploše a nikdo ho nenechává nahlédnout do karet, ale hlavně to celé platí. Darebák, který krade a loupí, je přichycen při činu, řádně „ošetřen”, trpělivě vyslechnut, ubytován a nasycen.
Vyškolený a poučený policista ho netluče, neřve na něj, není nevrlý, věnuje se mu, zná všechna jeho práva a ta dodržuje. Dbá na to, aby darebák nebyl davem lynčován a hlídá ho, aby si neublížil. Není neobvyklé, že si zločinec pochvaluje, že policista byl prvním člověkem, který mu v životě naslouchal. Za tuto péči standardní darebák nepřináší do státní pokladny (tedy do té, která policistovi přispívá na jeho chléb) ani korunu, naopak z ní bude během svého pobytu ve vězení ještě dále čerpat. O nějaké náhradě škody, kterou někomu (případně státu) způsobil to obvykle také není. Od toho si přece všichni (až na něj) platí pojištění.
Oproti němu paní, která večer co večer telefonuje na policejní oddělení a dožaduje se zákroku proti řvoucím opilcům z hospody na protější ulici, je považována za obtížnou. Zdržuje maličkostmi, neustále si stěžuje a otravuje, přitom jde o takovou hloupost! Podnikatel, který si v zaparkovaném autě zapomene tašku s doklady je po několikahodinovém vyšetřování a zapisování upozorněn, že si za ztrátu může vlastně sám a že pachatel stejně nebude s největší pravděpodobností dopaden. Přitom právě oni dva chodí každé ráno do práce, platí daně a právě oni dva přispívají policistovi na jeho snídani a večeři. Proto by zejména oni dva měli za své peníze dostat také něco, co chtějí a potřebují. Něco, co vidí a ocení, protože jim to přinese do života klid a pocit bezpečí. Tedy přesně to, co si pod pojmem veřejná bezpečnost představují.
Ačkoliv se to policistům, denně se pohybujícím ve světě darebáků a vykuků všeho druhu, může zdát podivné, většina občanů je totiž opravdu bezúhonných. Bezúhonný občan celý den tvoří hodnoty, platí daně a chce mít klid. Ten spočívá zejména v tom, že když zaparkuje auto před barákem, také ho tam ráno najde ve stejném stavu, v jakém ho zanechal. Když o víkendu odjede na chatu, mezi tím mu nikdo nevykrade byt, nepočmárá dům a neotráví psa. Filmy, noviny i časopisy své konzumenty stále přesvědčují o tom, že svět je strašlivě nebezpečné místo, kde za každým rohem číhá finanční podvodník, terorista nebo vrah. Skutečnost je ovšem daleko nudnější. Většina lidí se totiž s žádným vysoce specializovaným a rafinovaným zločincem prostě nikdy nesetká, a tudíž se ho ve skutečnosti ani nijak moc nebojí. S čím se ovšem setká a čeho se bojí je vandalismus, krádeže a jiná drobná kriminalita. Ta, které policie říká bagatelní a někdy se tváří, jakože vlastně o nic nejde. Jenomže právě o to většině lidí jde. Skutečná veřejná bezpečnost a veřejný pořádek totiž nastávají ve chvíli, kdy se cítíte bezpečně tam, kde žijete. A to také může být jediným měřítkem úspěšnosti policie v této oblasti.
Kromě poklesu důvěry v policii měl tento stav odcizení za následek ještě jeden jev. Občané přestali vnímat kriminalitu jako problém, který se jich také týká. Paní stěžující si na opilce ví, že nemá vybíhat ven a v zoufalství, že se nemůže vyspat, začít opilcům energicky domlouvat. Okradený podnikatel ví, že kdyby chytil zloděje s rukou na svém kufříku, tak mu nesmí zpřerážet kosti, protože od toho má přece policii. Jenomže ji tam, kde ji ve svém každodenním životě nejvíc potřebují, nevidí. A nevidí ani výsledky její práce.Byť ví, že jsou a byť by byly sebeskvostněji prezentovány.
Policejní sbory na celém světě musely v reakci na tyto disproporce začít znovu hledat cestu ke svým občanům. Bylo by krásné, kdyby se ulicemi procházeli usměvaví a vstřícní policisté ochotní s každým pohovořit a každému pomoci, policisté znalí svého okolí. V současné době – době organizovaného zločinu a přelidněných velkoměst, to ovšem není dost dobře možné. Řada zemí se s tím vypořádala tak, že policejní práci chápe ve dvou rovinách. Práce se závažnou kriminalitou je věcí vysoce odborné a pro veřejnost dále „neviditelné” policejní práce, zatímco běžná pořádková služba je organizována a hodnocena poněkud jinak. V duchu community policing. Policisté vykročili na téměř zapomenutou cestu, která vede vstříc občanům a současně udržují vysokou odbornost, která je nezbytná. Chtějí znovu získat ztracenou důvěru a probudit v lidech spící ochotu podílet se na věcech veřejného pořádku. Policejní práci se učí chápat také jako specifickou odbornou veřejnou službu, která vyžaduje specifické znalosti a dovednosti.
Měření něčeho, co se nestalo
Vznik nové služby, byť by (jako v tomto případě) šlo o renesanci staré, s sebou nutně nese i hledání způsobů měření její efektivity. Tradiční způsoby hodnocení zaměřené na kvantitu, objasněnost a využívající především kriminální statistiky, zjevně nejsou postačující. Jestliže je smyslem předcházet trestné činnosti, navrhovat vhodná opatření, identifikovat problémy a delegovat zodpovědnost na co nejširší občanskou veřejnost, pak s uvedenými nástroji nelze vystačit. Dokonce by se mohly obrátit proti policistům samým. Jestliže se chová policista proaktivně, navrhne řadu opatření, která kriminalitě předejdou, pak se v optimálním případě stane, že v jeho okrsku se vlastně nebude nic dít. Všichni budou vzorně parkovat, každý bude špičkově zabezpečen, všichni si budou všímat svého okolí, nikdo nebude nikde čmárat a nic ničit. A kdyby snad náhodou, pak bude komunitou včas odhalen, zachycen a „ošetřen”. Nebude najednou co zaznamenávat, dokumentovat a statisticky vykazovat = není tam policisty třeba. Fakticky je to samozřejmě nesmysl, ale z hlediska tradičního hodnocení to vyvstane jako skutečnost. Proto je třeba nesnažit se napasovat tradiční hodnocení na nové způsoby práce a devalvovat tím obojí.
Hledání nových způsobů hodnocení vlastní práce je v každé organizaci důkazem jejího profesionalismu. Dobře fungující a efektivní organizace musí být sama schopna hledat a nacházet vady a nedostatky ve vlastní činnosti, jenom díky tomu může nalézt schopnost se pružně strukturálně reformovat. Je to nanejvýš nutné v situaci, kdy již nedokáže zlepšit výslednost své vlastní práce stávajícími metodami.
Měřit efektivitu něčeho, co se nestalo, je dost obtížné. Jak zjistit, kolika trestným činům navržená opatření zabránila? Kolik krádeží se neuskutečnilo, kolik aut zůstalo stát na svém místě, kolik chat je v pořádku? Jak zjistíme, že vložené investice jako peníze, čas a úsilí byly efektivně využity? Jde to vůbec? Ovšemže, jen si musíme položit jinou otázku. Nehledáme a neměříme něco, co se nestalo, protože to prostě nejde, ale hledáme něco, co se naopak stalo a tudíž to měřit jde. Jestliže je naším cílem veřejný pořádek a veřejná bezpečnost, potom se musíme začít ptát, co si občané pod těmito pojmy vlastně představují. Jak podle nich vypadá stav, kdy nastane veřejný pořádek a své okolí vnímají jako bezpečné. Od statistických dat se nutně dostaneme do oblasti údajů o sociální akceptaci. Při hodnocení začnou nabývat na významu postoje občanů, jejich poznatky a pocity. Vhodným a validním nástrojem měření efektivity se stávají lokální analýzy pocitu bezpečí a ochoty občanů k účasti na prevenci kriminality.
Součástí tvorby programů prevence kriminality na místní úrovni, jak je každý rok ve svém dotačním programu vyhlašuje Ministerstvo vnitra, jsou i zmíněná sociologická šetření. Řada měst do programů zařazených nebo se o zařazení ucházejících, zadala výzkumným pracovištím zhotovit obdobná šetření. Ta se konají opakovaně, jsou srovnatelná a poskytují dobrý přehled o vývoji situace v konkrétní lokalitě. Výsledky těchto šetření jsou pochopitelně rozdílné město od města, protože smyslem je mít přehled právě o místní situaci. Přesto lze ve všech najít několik shodných tezí:
- Občané se cítí dobře a bezpečně tam, kde se mohou vzájemně spolehnout jeden na druhého
- Občané nehodnotí policii jen podle výslednosti, ale také podle snahy a ochoty problémy pojmenovat a řešit
- Pěší hlídky policistů považují občané za jedno z nejdůležitějších preventivních opatření
- Občané chtějí být systematicky informováni o bezpečnostní situaci ve městě a opatřeních, která samospráva přijímá pro její zlepšení
- Nejvíce ohrožení se občané cítí být kapesními krádežemi, krádežemi aut a z aut a krádežemi z bytů, chat a domů
Jedním z výstupů zaměřených na zjišťování názorů obyvatel měst zapojených do výše zmíněných preventivních programů na místní úrovni, je i šetření „Preventivní aktivity v názorech obyvatel měst”. Jeden ze závěrů tohoto šetření je užitečné citovat celý:
„Snad nejpodstatnějším opatřením pro posílení pocitu bezpečí je však fyzická přítomnost policistů na ulicích. Je to opakovaná pravda, ale skutečně – podle zkušeností našich i zahraničních působí přítomnost policisty na ulici uklidňujícím dojmem na usedlíky a odstrašujícím na potenciální narušitele pořádku. Předpokladem samozřejmě je, že policisté se chovají korektně, dobře komunikují s občany, pohybují se pokud možno pěšky a nepřivírají oči před jevy, které občany trápí. Policista musí být schopen vyslechnout názory usedlíků, pomoci, a pokud není pomoc v jeho kompetenci, slíbit předání podnětu svým nadřízeným. Vedoucí činitelé policie by se měli aktivně účastnit práce v místní komisi pro prevenci kriminality (nebo komisi pro veřejný pořádek apod.) a podněty od občanů (sebrané řadovými policisty i zaslané jinou cestou) předávat výkonným orgánům města. Důvěra obyvatel v policisty také stoupá, jestliže se v dané oblasti pohybují stále stejní policisté, kteří svůj okrsek velmi dobře znají a mohou si kontakty s místními dlouhodobě budovat.”
Ze všech šetření je potom patrné, že občan má větší strach z toho, že mu někdo ukradne kolo, než že se stane obětí teroristického útoku. A to zcela nezávisle na tom, jaké trestné činy jsou v lokalitě statisticky nejčastěji oznamovány a překvapivě i nezávisle na tom, před čím je médii dlouhodobě varován. Proto je pro něj osobně významnější, jaká opatření samospráva a policie navrhnou a přijmou ke zmenšení pravděpodobnosti ztráty jeho kola, než jaká přijmou na ochranu proti terorismu. A podle nich bude následně také práci „své” policie hodnotit. Neznamená to samozřejmě, že je třeba se soustředit pouze na tato opatření, ale naopak, znamená to, že na ně nelze zapomínat.
Program PARTNERSTVÍ
Odbor prevence kriminality každoročně vyhlašuje již zmíněné dotační programy určené obcím. Obce předkládají návrhy vlastních preventivních opatření a řešení bezpečnostních problémů, se kterými se potýkají. Celá koncepce těchto programů je od počátku založena na jednoduchém principu: „ místní problémy se mají řešit na místní úrovni za spoluúčasti všech zainteresovaných subjektů”. Celý postup při jejich zpracování se vždy odvíjel od precizní analýzy bezpečnostní situace, přes zmapování místních zdrojů, aktivizaci všech, kteří chtějí převzít svůj díl odpovědnosti až po návrhy vlastních opatření. Již z takto stručného popisu je zřejmé, že tyto programy vycházejí z filozofie community policing. Od loňského roku nastala ovšem v těchto programech jedna velmi významná změna.
Program prevence kriminality na místní úrovni PARTNERSTVÍ nahradil programy dosavadní a mimo jiné reaguje právě na všechny zmíněné závěry sociologických šetření a současně na požadavek přiblížit policii běžným bezúhonným občanům zvýšením bezproblémových kontaktů s nimi. Je založen na úzké spolupráci lokálních partnerů a v tom plynule navazuje na programy předchozí. Nová je ale úloha policie. S vědomím toho, že má v lokalitě specifickou a nezastupitelnou úlohu, jí byla v tomto novém dotačním programu svěřena klíčová iniciační role. Policie má přesný přehled o bezpečností situaci a stavu veřejného pořádku v obci a proto je to právě ona, kdo by měl jasně říct: „Tady je problém, tohle místo je nebezpečné, tady se opakovaně děje něco nepatřičného.” Na základě analýz, poznatků získaných od občanů a během vlastní práce vyzve zástupce samosprávy k jednání. Společně s nimi a dalšími lokálními partnery pak hledají řešení a vytvářejí projekt, který buď komplexně bezpečnostně ošetří problémovou lokalitu, anebo nějaký specifický problém.
Již ze stručného popisu je zřejmé, že od policejního sboru je očekávána nová role. Bude tedy nějaký čas trvat, než ji policisté dokáží zcela naplnit. V každém případě jim program PARTNERSTVÍ (vzhledem k tomu, že jde o program dotační) dává do rukou významný nástroj, prostřednictvím kterého mohou získat v lokalitě velmi rychle zcela novou pozici. Současně touto iniciační rolí naplňuje policie úkol vyplývající z Nařízení vlády ČR 397/1992 Sb.,kterým se stanoví podrobnější úprava vztahů policie ČR k orgánům obcí a obecní policii: „Policejní útvary na základě svých poznatků doporučují orgánům obcí přijetí opatření k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku. Policejní útvary napomáhají při preventivní a výchovné činnosti obcí k ochraně veřejného pořádku, zejména účastí svých zástupců na přednáškách zaměřených na přecházení protispolečenské činnosti a na výchově občanů k dodržování obecně závazných právních předpisů.”
Který policista má s veřejností spolupracovat?
O nutnosti posílení spolupráce policie s veřejností při výkonu policejní práce nemůže být sporu. Je to cesta, která se před policií ukazuje jako otevřená a schůdná a je tedy nutné po ní kráčet. Nabízí se samozřejmě otázka, kteří policisté budou těmi kráčejícími. Kdo konkrétně má s veřejností spolupracovat. Odpověď „každý, kdo s ní přijde do kontaktu” se přímo sama nabízí, ale je tak široká, že je zřejmé, že tento stav hned tak nenastane. Tak kdo tedy?
Filozofie community policing je v různých zemích prakticky realizována různě. Holanďané zpřístupnili policejní služebny občanům v takové podobě, aby je rádi navštěvovali a neváhali se přijít podělit se svými poznatky a problémy. Kanadští policisté se zaměřují na veřejné konzultace s občany, jsou členy různých místních rad a komisí. Policisté ve Velké Británii jsou školeni a důsledně připravováni na systematickou dlouhodobou práci v určité lokalitě nebo sociální skupině. V řadě zemí existují mezi policisty jednotliví lidé, kteří se zabývají spoluprací s občany, jejich sdruženími a přenášejí tyto informace k řídícím policejním složkám.
V České republice byly od devadesátých let minulého století za účelem komunikace policie s veřejností
zřizovány tzv. Preventivně informační skupiny (PIS). Vytvořila se tím síť okresních a krajských specialistů na informování veřejnosti o práci policie a současně možnostech ochrany před trestnou činností. Úloha těchto specialistů a objem jejich činnosti se v průběhu let vyvíjely. Postupně se stali i realizátory primárních preventivních programů v té podobě, jakou známe z občanského sektoru, včetně zaměření na obvyklou cílovou skupinu – děti a mládež. Na základě velké poptávky po možnostech ochrany majetku před odcizením a poškozováním začali zřizovat „poradenské místnosti”. Současně s tím se specializovali na informování veřejnosti prostřednictvím médií. V současné době jsou při všech KS Policie ČR specialisté na prevenci i specialisté na informování veřejnosti. V rámci některých OŘ jsou tyto činnosti také rozděleny mezi dva (výjimečně více) policisty, ale řada OŘ disponuje pouze jedním specialistou – preventistou a tiskovým mluvčím současně. Česká policie tedy své pracovníky pro prevenci a komunikaci s veřejností má a u mnohých policistů to vyvolává poněkud zkreslený dojem, že tím je preventivní činnost policie vyřízena. To je ovšem interpretace poněkud nešťastná.
Zabezpečení komplexní prevence v rámci jednoho okresu jedním člověkem, který je současně image makerem je pochopitelně nemožné. Tento člověk se navíc nepohybuje přímo v terénu, nekomunikuje s občanem „na ulici” a jeho role je spíše konzultační a poradenská. Je to koordinátor disponující znalostmi o preventivní síti daného okresu nebo kraje a možnostech jednotlivých partnerů. Pro ostatní policisty může poskytovat kompletní preventivně-poradenský servis, mapovat poptávku veřejnosti a navrhovat formy praktických výcviků a přednášek v oblasti prevence. Současně by měl vytvářet informační materiály preventivního charakteru podle potřeb daného regionu a zaměřovat se na vytváření komplexního „obrazu o firmě” směrem k veřejnosti a médiím. Z výše uvedeného vyplývá, že tato profese má jasně dané limity a není možné od ní očekávat víc, než je schopná dávat. Jedním z úkolů, který se před námi jasně ukazuje, je najít v policejním sboru ty policisty, kteří budou těmi přímými komunikátory s občanem a budou jimi hned.
Závěrem
Zkušenosti ze zemí, kde se tento způsob policejní práce rozvíjí ukazují, že je to proces ovlivňující činnost policejního sboru na mnoha úrovních. Na otázky „jestli vůbec” případně „jak” rozvíjet community policing v České republice není ovšem možné odpovědět pouze na základě teoretických úvah. Proto se odbor prevence kriminality ve spolupráci s dalšími partnery snaží prostřednictvím svých aktivit předložit konkrétní argumenty zpracované na základě zkušeností v nejrůznějších lokalitách a nejrůznějších typech projektů. S pomocí těchto argumentů bude možné postupně odpovědět na otázky, které si policisté i občané v souvislosti s uvedenou problematikou kladou.
Michaela Veselá
odbor prevence kriminality MV