1. TROCHU HISTORIE

Právní princip nemo tenetur se ipsum accusare (nikdo není povinen sám sebe obviňovat) byl uznáván některými právními systémy již ve starověku. Např. judaistický talmud (vzniklý v období 300 let před naším letopočtem až 600 let našeho letopočtu) vyjadřoval tuto zásadu rčením, že „nikdo nestojí člověku blíže, než on sám sobě, a nikdo sám ze sebe nedělá zločince“ . Starozákonní soudce nejenom, že nesměl vynucovat doznání obžalovaného, ale dokonce nesměl k jeho usvědčení použít ani dobrovolné přiznání.

V evropských poměrech uznávalo tuto zásadu raně kanonické právo; ve svých spisech ji proklamují např. církevní otcové Aurelius Augustinus (354 - 430) a Johannes Chrysostomus (354 ? - 407).

Zásadní obrat ve vztahu k této zásadě nastal někdy ve 12. století, kdy se především přičiněním papeže Inocence III. (1198 - 1216) prosadilo inkviziční trestní řízení, jehož součástí bylo také zakotvení povinnosti obviněné osoby vypovídat pravdivě. Nejvýznamnější katolický teolog a filozof Tomáš Akvinský (1225 - 1274) píše: „… obžalovaný z povinnosti je vázán vyložit soudci pravdu, kterou od něho podle pravidel práva vyžaduje. A proto, nechce-li vyznat pravdu, kterou je vázán říci, nebo když ji lživě popře, smrtelně hřeší.“ Kvintesenci tohoto změněného postoje k povinnosti obviněného sám sebe usvědčovat nalezneme např. v trestním řádu Karla V. Constitutio Criminalis Carolina (1532). Donucování obviněného k výpovědi mělo mnoho forem, obviněný byl např. nucen přísahat, že bude vypovídat pravdu, přičemž porušení této přísahy bylo těžkým zločinem. Nejodpudivějším prostředkem k brutálnímu vynucení výpovědi obviněného byla ovšem tortura, výslech na mučidlech. Doznání obviněného bylo prohlášeno za královnu důkazu (regina probationum). Obžalovaný se změnil v pouhý objekt trestního řízení, zásada nemo tenetur byla na několik století zcela zapomenuta.

Teprve velké buržoazní revoluce vedly (spolu s celkovým přetvořením trestního procesu) k opětovné renesanci zákazu donucování k sebeusvědčování. První explicitní vyjádření tohoto principu přinesl Pátý dodatek americké ústavy z roku 1791; od té doby je toto pravidlo pokládáno v USA za součást tzv. Bill of Rights. Doslovný text tohoto ustanovení zní: „Nikdo nesmí být v trestní věci donucován k tomu, aby vystupoval jako svědek proti sobě“ („no person shall … be compelled in any criminal case to be a witness against himself“. V americké nauce se hovoří o „privilege against self-incrimination“.

K uznání a k legislativnímu zakotvení této zásady na evropském kontinentu došlo pomalými reformními kroky v průběhu 19. století. V českých zemích platný trestní zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích z roku 1803, vydaný Františkem II., obsahoval ještě tzv. tresty za neposlušnost, jimiž mohl být trestán tvrdošíjně zapírající obviněný; toto ustanovení bylo odstraněno až císařským výnosem z 22. 5. 1848.

Relativně liberální rakouský Glaserův trestní řád z 23. 5. 1873 č. 119 ř. z. (platný v českých zemích až do roku 1950) obsahoval pravidlo nemo tenetur v § 202. Podle ustanovení § 199 sice měl vyšetřující soudce „obviněného před počátkem výslechu napomenouti, aby na otázky, jež budou dávány, odpovídal určitě, jasně a podle pravdy“, avšak neuposlechnutí této výzvy nebylo nijak sankcionováno. V § 245, pojednávajícím o výslechu obviněného v hlavním líčení, se pravilo: „Obžalovaného nelze přidržovati k tomu, aby na kladené otázky odpověděl.“

V evropských kontinentálních zemích není zásada nemo tenetur zpravidla zakotvena přímo v ústavě, nýbrž v trestněprocesních normách. Např. v německém trestním řádu (StPO) je obsažena v § 136 (poučení o právu nevypovídat) a v § 136a (zákaz použít nedovolené donucení). V polském trestním řádu (Kodeks postępowania karnego z roku 1997) v článku 175, § 1 je zakotveno právo obviněného odmítnout vypovídat bez udání důvodů, o čemž musí být poučen; v článku 74, § 1 je obsaženo obecnější pravidlo: „Obviněný nemá povinnost poskytovat důkazy … ve svůj neprospěch.“

Také v platném českém trestním řádu (zákon č. 141/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů) nalezneme v § 33 odst. 1 výslovné ustanovení: „Obviněný … není povinen vypovídat.“ V § 92 odst. 1 se praví: „Obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání“.

Ústavněprávní zakotvení nalezlo pravidlo nemo tenetur v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V článku 37 odst. 1 Listiny nalezneme ustanovení: „Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.“ Článek 40 odst. 4 obsahuje pravidlo „obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven“.

Pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare se v druhé polovině 20. století objevuje také v mezinárodních dokumentech o lidských právech. Nalezneme je v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech z roku 1966 , jehož článek 14 odst. 3 písm. g) stanoví, že „obviněný … nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu“. Naproti tomu odpovídající ustanovení neobsahuje evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 (dále jen „Úmluva“) , ani její dodatkové protokoly. Nicméně judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v několika judikátech [např. ve věcech Funke proti Francii (Application no. 10828/84); John Murray proti Spojenému království (Application no. 14310/88); Saunders proti Spojenému království (43/1994/490/572, rozsudek ze 17.12.1996, Recueil VI/1996)] dovodila, že nerespektování tohoto pravidla může porušit právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 6 Úmluvy. Ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království (rozsudek z 25. 9. 2001, Application no. 44787/98) spatřoval ESLP v donucování obviněného k tomu, aby mluvením poskytl vzorek hlasu, porušení práva na respektování rodinného a soukromého života podle článku 8 odst. 1 Úmluvy. V jiném případě K. proti Rakousku (zpráva Komise u rozhodnutí z 2. 6. 1993, A, č. 255-B) posuzovala Komise donucování obviněného k výpovědi jako porušení svobody projevu podle článku 10 Úmluvy. Ve věci Jalloh proti Německu (rozsudek z 11. 7. 2006, Application no. 54810/00) hodnotil ESLP vynucené vypuzení drog ukrytých v žaludku (vyvoláním zvracení) jako porušení zákazu mučení nebo podrobování nelidskému či ponižujícímu zacházení podle článku 3 Úmluvy.

plné znění článku naleznete v příloze