Již od roku 2011, kdy začalo v Sýrii arabské jaro, které se následně rozšířilo až do dlouhotrvající občanské války, kdy do země začali odcházet radikalizovaní jedinci z různých evropských zemí, formulují jednotlivé evropské země svůj individuální postoj k možnému návratu zahraničních bojovníků. V posledním roce mělo na jejich postoje vliv hned několik událostí. Nejvýznamnější z nich je porážka Islámského státu (IS) v březnu 2019, symbolicky vrcholící eliminací jeho vůdce Abú Bakr al-Baghdádího koncem října 2019. Dalším momentem bylo částečné stažení amerických jednotek a následná turecká intervence do severní Sýrie a s tím spojené zajetí zahraničních bojovníků předtím zadržovaných kurdskými bojovníky. V důsledku této intervence uprchlo cca 500 – 800 zadržovaných rodinných příslušníků bojovníků IS a více jak 100 dalších bojovníků. V polovině listopadu 2019 začalo Turecko některé zadržené zahraniční bojovníky IS, jichž zadržuje více než 1 500, vracet. Během listopadu byla vrácena zhruba desítka osob.

Dle studie Institutu Egmont z října 2019 kurdské síly zadržují (z 90 % v Sýrii a 10 % v Iráku) minimálně 12 000 bojovníků IS včetně žen a dětí, z toho zhruba 800 Evropanů. Institut Egmont odhaduje počet evropských bojovníků na nejméně 430 dospělých, z nichž většinu tvoří ženy.

Dle zprávy OSN z roku 2014 odešlo do podzimu 2014 na blízkovýchodní bojiště IS zhruba 15 000 osob z více než 80 zemí světa, materiál expertní sítě pro radikalizaci RAN Evropské komise z července 2017 uvádí dokonce 42 000 osob. Studie Mezinárodního centra pro studium radikalizace z července 2019 uvádí počet v rozpětí mezi 44 279 a 52 808. Podle Institutu Egmont odešlo z Evropy na levantské bojiště od roku 2011 zhruba 5 300 osob, přičemž zhruba jedna třetina se do Evropy vrátila a jedna třetina zde zahynula. Údaje o počtech zahraničních bojovníků IS se různí a jedná se o odhady založené na kompilaci různých kusých a v případech úmrtí často těžko ověřitelných informací.

Evropské země se s odvoláním na logistické a bezpečnostní překážky staví k navracení svých občanů spojených s IS ‚zdrženlivě‘ a repatriují především děti (potomky) svých občanů. V několika zemích EU (viz níže) proběhla soudní jednání, v nichž se příbuzní nebo lidskoprávní organizace snažili prosadit návrat občanů daných zemí (a současně džihádistů) zpět s odvoláním na humanitární podmínky v záchytných táborech v Sýrii. V této souvislosti je rovněž argumentováno nebezpečím další radikalizace zadržovaných. Ve snaze zabránit návratu svých radikalizovaných občanů přijaly některé státy, např. Británie či Německo, novou anebo začaly více využívat již existující legislativu umožňující zahraničním bojovníkům a jejich rodinám za určitých podmínek odejmout občanství.

Otázka zahraničních bojovníků a jejich budoucího 'postavení' s sebou nese několik důležitých aspektů:

• Riziko další radikalizace osob zadržovaných či možnost vytváření malých buněk z uprchlých bojovníků a jejich rodinných příslušníků,
• právní a politické aspekty souzení a trestání evropských zahraničních bojovníků v Sýrii popř. Iráku,
• postoj jednotlivých ‚mateřských‘ zemí k možnosti repatriace či individuálního návratu bojovníků a rodinných příslušníků a jejich dalšímu postavení (trestní odpovědnost, odebrání občanství, reintegrace),
• bezpečnostní riziko šíření radikalizačních idejí či propagandy, získávání finančních prostředků pro extremistické/teroristické aktivity, případně pokusy o násilné aktivity,
• evropsko-unijní spolupráce a koordinace v přístupu k těmto osobám s ohledem na ‚společný bezpečnostní prostor‘ s ohledem na volný pohyb osob v rámci schengenského prostoru,
• u mimoevropských bojovníků možné riziko využití případných větších migračních pohybů k přesunu do Evropy.

Přístup některých zemí k otázce repatriace či dalšího postavení zahraničních bojovníků

Francie
Francie se dlouho zdráhala repatriovat své zahraniční bojovníky a zastávala přitom tezi, že by měli být souzeni v Sýrii či Iráku. Diskuse o možné repatriaci cca 120 – 130 francouzských bojovníků se prvně objevily v únoru 2019 a nyní opět v souvislosti se stahováním amerických jednotek. V souvislosti s vyhoštěním jedenácti francouzských islamistů z Turecka v polovině listopadu francouzská vláda uvedla, že dotyční budou na letišti okamžitě zatčeni. V rámci pravidelných repatriací francouzských džihádistů probíhajících již od roku 2014, kdy Francie uzavřela dohodu s Tureckem, bylo do Francie vráceno více než 260 francouzských bojovníků a přes desítku sirotků. Kvůli svému dosavadnímu odmítavému postoji k repatriacím čelí Francie žalobě u Evropského soudu pro lidská práva.

Velká Británie
Británie má vedle Francie a Německa největší zastoupení mezi zahraničními bojovníky z Evropy (cca 900). Všechny osoby navracející se ze Sýrie či Turecka podezřelé z vazeb na IS jsou zadrženy a podrobeny výslechu. V souvislosti s teroristickými aktivitami v Sýrii či Iráku bylo mezi lety 2014 a 2017 odsouzeno více než 100 osob. Úřad státního zástupce publikuje podrobné informace o stíhání jednotlivých bojovníků od roku 2016, i právní instrukce ohledně stíhání osob v souvislosti s teroristickými aktivitami spáchanými v zahraničí. Pro navrátilce jsou také připraveny deradikalizační programy.

Odst. 2, § 40 zákona o občanství dává od roku 2006 ministrovi vnitra možnost odejmout bez soudu občanství v případech, kdy "je přesvědčen, že odejmutí je v zájmu veřejného dobra". Využívání tohoto institutu v souvislosti s vazbou na IS se od roku 2013 zintenzívnilo, přičemž od roku 2006 bylo takto odebráno občanství 36 osobám s dvojím občanstvím anebo nárokem na občanství jiného státu. Mediálně nejznámějším případem je Shamima Begum, jíž bylo občanství odejmuto v únoru 2019 na základě předpokladu, že má nárok na občanství Bangladéše. Druhým takovým případem je Jack Letts, tzv. Jihadi Jack, jemuž bylo občanství odebráno vzhledem k tomu, že má ještě kanadské občanství.

Británie svůj doposud negativní přístup  k repatriacím ze Sýrie či Iráku částečně změnila až po turecké invazi a ve druhé polovině října 2019 zahájila kroky k přesunu sirotků, potomků britských občanů s vazbou na IS, zadržovaných v Sýrii.

Německo
Německo se k repatriacím svých radikalizovaných občanů rovněž staví zdrženlivě, zároveň však zkoumá možnosti stíhání radikálů in absentia. V červnu 2019 byla přijatanovela zákona o státním občanství umožňující odebrat občanství džihádistům s dvojím občanstvím. Ustanovení se týká pouze dospělých a nemá retroaktivní účinek.

Na děti džihádistů je však pohlíženo jako na ‚oběti‘ a během tohoto roku jich byla již více než desítka repatriována a některé z nich byly umístěny do speciálních institucí. Repatriováno bylo rovněž několik manželek džihádistů, v jednom případě o návratu rozhodl soud. Několik osob bylo také za kontakty s džihádisty odsouzeno již v roce 2016. Dle odhadů německé kontrarozvědky vycestovalo na bojiště v Sýrii a Iráku více než 1 050 německých občanů, z toho se jich zhruba 350 vrátilo a zhruba 200 zahynulo. V listopadu německé orgány oznámily repatriaci ženy se třemi dětmi, která se přidala k IS v roce 2016. Její identita však v rámci tohoto oznámení nebyla zveřejněna. Jedná se o první případ repatriace osoby podezřelé z členství v IS.

Dánsko
Dánsko koncem října 2019 novelizovalo zákony o cizincích a občanství, čímž u osob s dvojím občanstvím nacházejících se mimo území Dánska umožnilo odejmout v zájmu státu občanství bez rozhodnutí soudu. Odvolat se k soudu je možné do čtyř týdnů. Zákon platí do léta 2021, kdy o něm bude parlament hlasovat znovu. V listopadu 2019 byl rovněž předložen návrh zákona znemožňující automatické získání občanství dětem Dánů narozených v oblastech působení IS. V listopadu vláda oznámila záměr uzákonit možnost neposkytnutí konzulární pomoci dánským občanům, kteří odešli bojovat k IS. Dle srpnového vyjádření dánského ministra na bojiště v Sýrii a Iráku odcestovalo 36 občanů, přičemž deseti z nich již bylo odejmuto povolení k pobytu a dvanáct jich bylo uvězněno.

Belgie
Belgie má na počet obyvatel mezi západními zahraničními bojovníky v Sýrii a Iráku největší zastoupení. Na levantská bojiště odešlo (nebo se o to pokusilo) přes 420 osob. Belgie se staví proti repatriaci svých občanů s odůvodněním, že odešli k IS dobrovolně a měli by tedy čelit trestněprávním důsledkům svých činů v těchto zemích. V březnu 2019 byl v Bagdádu odsouzen k trestu smrti belgický džihádista Bilal al-Marchohi zajatý kurdskými bojovníky v Sýrii a po výslechu převezený americkými jednotkami do Iráku. Belgické orgány se diplomatickými kanály snaží při odvolání dosáhnut změny rozsudku na trest vězení.

V červnu 2019 Belgie poprvé repatriovala šest sirotků po belgických členech IS. Soud také v opakovaném řízení v říjnu 2019 rozhodl, že státní orgány musí upřednostnit zájem dětí dvou belgických vdov po islámských bojovnících odsouzených v Turecku za členství v teroristické organizaci a musí dětem a de facto i jejich matkám poskytnout konzulární ochranu. Úřady se tak snaží o jejich vydání z Turecka.

Nizozemsko
Nizozemsko se aktivním repatriacím svých bojovníků ze Sýrie také brání s odvoláním na bezpečnostní rizika a politicko-organizační překážky. Osobám, které se samy dostaví na některé nizozemské diplomatické zastoupení v regionu, bude eventuálně umožněn návrat za asistence četnictva.  

V únoru 2019 ministr spravedlnosti poprvé oficiálně připustil, že vláda hledá možnosti návratu žen obviněných z příslušnosti k IS a jejich dětí. V listopadu 2019 odvolací soud rozhodl o tom, že stát nemá povinnost přijmout zpět děti nizozemských džihádistů zadržované v syrském táboře al-Hol. Dva dny před rozsudkem vrátilo Turecko do Nizozemska i přes jeho výhrady dvě ženy, které se před několika lety připojily k IS, přičemž jedné z nich bylo odňato nizozemské občanství a má být deportována do Maroka. Obě ženy čelí soudu kvůli členství v teroristické organizaci.

Region bývalého Sovětského svazu
Vzhledem k  výraznému počtu zahraničních bojovníků pocházejících z Ruska či Střední Asie (třetina všech zahraničních bojovníků v Iráku a Sýrii) a migračním vazbám na středoevropský region je rovněž zajímavé věnovat pozornost přístupu i těchto zemí k dané problematice. 

Odhady počtu středoasijských radikálů na levantských bojištích se v různých zdrojích pohybují v řádu 2 000 až 5 000 osob. Nejsilněji zastoupenými zeměmi jsou Uzbekistán (1 500 až 3 000), Tádžikistán (cca 1 500 až 1 900) a Turkmenistán (400 až 500). Není rovněž nepodstatné, že tito bojovníci měli v rámci IS i významnější postavení (vůdci bojových oddílů, emíři, ministři), nebo řídili výcvikové tábory. Většina středoasijských států přistoupila k trestním či administrativním postihům svých zahraničních bojovníků včetně přijetí právní úpravy odebrání občanství. Zároveň je zde však, alespoň u některých států, zřetelný posun od primárně represivního přístupu k reintegraci těchto osob.

Příkladem takového přístupu, mj. i s ohledem na poměrně vysoký počet jeho bojovníků (více než 800 osob), je Kazachstán, který se ještě v roce 2017 návratům důrazně bránil a uzákonil možnost odnětí občanství. V následujících letech však zvolil strategii kontrolovaného návratu a v první polovině roku 2019 repatrioval ze Sýrie a Iráku téměř 600 osob (muži tvořili pouze více než dvě desítky navrátilců). Navrátilci získali ‚status obětí‘ a byli zařazeni do několikaletého integračního programu. Z tohoto počtu čelilo trestnímu stíhání 45 osob. Tádžikistán (jehož bojovníci tvoří v přepočtu na počet obyvatel největší skupinu pocházející ze Střední Asie) v únoru 2019 deklaroval snahu o repatriaci všech svých občanů z regionu, především však žen a dětí. V květnu 2019 bylo repatriováno přes osm desítek dětí, jejichž rodiče zahynuli nebo si odpykávají trest za aktivity spojené s IS. Uzbekistán rovněž v květnu repatrioval 156 žen a dětí.

Počet občanů Ruska v řadách IS se pohybuje kolem 7 000 (včetně žen a dětí). Do podzimu 2017 bylo repatriováno cca 100 rodinných příslušníků bojovníků IS. Poté na základě názoru bezpečnostních složek a s ohledem na obavu z tzv. ‚černých vdov‘ spjatých s islamistickým aktivismem kavkazského regionu začali být navrátilci více vnímáni jako bezpečnostní riziko. Do února 2019 bylo repatriováno celkem zhruba 200 rodinných příslušníků bojovníků, především dětí.