Data představená v publikaci vycházejí z výzkumů veřejného mínění provedených v březnu 2019 na reprezentativních vzorcích populací sedmi členských států EU, resp. zemí střední a východní Evropy: v Rakousku, České republice, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku. V souvislosti se zřejmým nárůstem nacionalismu a populismu a s nimi souvisejícímu zneužívání frustrací obyvatelstva k podrývání základních demokratických hodnot si analytici GLOBSECu kladou otázku, zda probíhá odklon států střední a východní Evropy od demokratického řádu. Do jaké míry se možná eroze demokratických principů a hodnot projevuje v postojích občanů? Jak vnímají Evropskou Unii či NATO, koho vidí jako hrozbu pro národní bezpečnost či jakou roli pro ně v kontextu demokratické společnosti hrají média či neziskový sektor? Právě tyto a další otázky zodpovídá v rozsahu možností dotazníkového šetření publikace Globsec Trends 2019, přičemž mezi její přednosti lze kromě jisté unikátnosti zjišťovaných témat a tříleté časové řady klíčových ukazatelů řadit také možnost mezinárodního srovnání v rámci vymezených regionů. Pro české čtenáře je zajímavá mj. možnost srovnání hodnotových postojů se Slovenskem, které v řadě oblastí, zejm. co se týče podpory (členství v) NATO, vnímání hrozeb ze strany světových mocností, či situování vlastní země mezi Východem a Západem, vykazuje poměrně významné rozdílnosti, ze kterých Češi vycházejí jako více prozápadně orientovaný národ. Dle šetření je např. 41 % Slováků (oproti 20 % Čechů) přesvědčeno o tom, že významnou hrozbu pro jejich zemi představují Spojené státy, naopak Rusko stejným způsobem vnímá pouze 26 % Slováků (oproti 52 % Čechů). Pro Slováky je tak hrozba ze strany Ruska, kterou vnímá 26 % tamních obyvatel, dokonce nižší, než vnímaná hrozba ze strany Číny (29 %).

Pro spíše euroskeptické Česko je pozitivní mírně naznačený trend podpory členství v EU, stále je však více než polovina Čechů (53 %) přesvědčena o "diktátu Bruselu", a to i přes to, že stejný podíl obyvatel deklaruje možnosti českých politiků rozhodnutí učiněná na úrovni EU aktivně ovlivňovat. Zajímavé je, že v kontextu sledovaných zemí jsou o vlivu svých politiků na rozhodovací procesy EU nejvíce přesvědčeni občané zemí v otevřeném sporu s EU, tj. Poláci (72 %) a Maďaři (60 %) s tím, že narativ o „diktátu Bruselu“ rezonuje „pouze“ u 44 %, resp. 40 % obyvatel těchto států. Stejně tak vysoká deklarovaná podpora neziskového sektoru mezi občany Polska a Maďarska (přibližně 85 % z nich podporuje tvrzení, že neziskové organizace jsou důležité pro fungování demokratické společnosti) vykresluje spíše pozitivní obraz tamní občanské společnosti, v rámci které 70 % Poláků a 59 % Maďarů zároveň souhlasí s tvrzením, že jsou neziskové organizace nespravedlivě napadány ze strany státních představitelů a některých médií.

Zajímavým a dosud ne příliš často sledovaným ukazatelem je i percepce hrozby ze strany Číny. Zde Češi i přes zřejmou názorovou polarizaci jednoznačně vedou žebříček sledovaných zemí - přibližně polovina z nás Čínu vnímá jako nebezpečnou, resp. představující významnou hrozbu pro ČR, a to na rozdíl od 36 % Rakušanů či Poláků, 29 %, resp. 28 % Slováků a Maďarů, čtvrtiny Rumunů či pouhých 9 % Bulharů. Obecné přesvědčení o hrozbě ze strany Číny zůstává v rámci států střední a východní Evropy tedy spíše nižší. V některých státech (ČR, Rakousko, Bulharsko, Maďarsko) zhruba odpovídá hrozbě vnímané ze strany Ruska, v jiných (Polsko, Rumunsko) je oproti Rusku výrazně nižší.

Přestože data získaná prostřednictvím standardizovaných dotazníkových šetření mají svá zřejmá omezení a nelze je považovat za zcela vypovídající, představují alespoň částečný vhled do postojů obyvatelstva a tím i cenný zdroj pro formování jakýchkoli politik a strategií, které předpokládají nutnost reflexe veřejného mínění.