Pod chrámovou věží je rozloženo město, opředené tichem a vzpomínáním. Překrásná radnice s renesančním štítem vyvolává rušnější život minulého času. Odtud byl oznamován začátek jarmarků znamením dřevěné ruky se vztyčeným mečem, zde býval hák, jímž na hodinu bývali v pokutném koši vyzdvihováni pekaři, kteří nedobrou váhou pečiva šidili své zákazníky, vypráví spisovatel Ladislav Stehlík.

 

Chcete-li popsat jakékoli z krásných míst jižních Čech, je téměř nemožné nezačíst se do jeho Země zamyšlené. Mnozí historici a spisovatelé dokázali vykreslit jihočeské památky i život, málokdo však s takovou poezií a láskou jako Stehlík. Dnešní náměstí v Nových Hradech, hlavně v letním období, je plné cyklistů i turistů vůbec. Hned naproti radnici stojí Buquoyská rezidence, která zaujímá celou východní stranu náměstí. Od roku 1634 až do roku 1810, kdy byl dostavěn Buquoyský zámek, další z významných památek města, sloužila jako sídlo rodu. Při rekonstrukci rezidence byla objevena a zrestaurována barokní výmalba stropů a dalších částí reprezentativních místností. Dnes je v Rezidenci Welness Hotel se stejnojmenným názvem a v přízemní části příjemná restaurace s možností v létě posedět v prostoru otevřeného dvora pod širým nebem.

 

Projdete-li uličkou podél Rezidence mimo náměstí, po pár krocích uvidíte vysokou věž Klášterního kostela sv. Petra a Pavla a hned vedle navazující budovu Kláštera servitů. Na místě původního kostela z roku 1284, který úplně vyhořel roku 1467, probíhala v letech 1500 až 1590 stavba kostela nového. Z této doby pochází i dokonalá pozdně gotická hvězdicová švábská klenba, která patří k těm nejkrásnějším, které lze v jižních Čechách spatřit. Řád servitů přišel do Nových hradů v roce 1677 a sídlí v budově, kterou nechal Ferdinand Buquoy vystavět v letech 1679–1685. Jedná se o rozlehlou stavbu obdélného půdorysu, která obklopuje čtvercovou rajskou zahradu. Mezi jedno z poslání, které se Klášter Božího Milosrdenství snaží naplňovat, patří poskytnout místo lidem, které spojuje touha po pozitivních lidských hodnotách. Novohradský klášter tak kromě organizace církevního života dává prostor pro nejrůznější kulturní a vzdělávací programy, jako tvořivé dílny, koncerty, prohlídky, výstavy, přednášky nebo výuku cizích jazyků a plní tak roli duchovního a kulturního centra novohradského regionu. Cestou z kláštera přes náměstí na opačnou stranu nelze přehlédnout kamennou kašnu, která pochází z roku 1744. Při poslední úpravě náměstí, která probíhala v loňském roce, bylo celé její okolí upraveno na půvabné odpočinkové místo. Na cestě z náměstí k Hradu stojí zrekonstruovaná starobylá kovárna. V památkově chráněném stavení funguje skutečná dílna, kde je možné pozorovat kováře při práci.

 

Samotný Státní hrad Nové Hrady byl postaven v polovině třináctého století jako strážní hrad nedaleko místa, kde obchodní stezka překračovala zemskou hranici. Mezi majiteli byli páni z Landštejna a od roku 1358 Rožmberkové. Roku 1573 byl hrad vážně poškozen výbuchem střelného prachu a poté koncem 16. století následovala jeho výrazná přestavba. Po smrti posledního z Rožmberků Petra Voka byl hrad na základě dědické smlouvy převeden do vlastnictví rodu Švamberků. Petr ze Švamberka se účastnil bojů ve stavovském povstání (1618–1620) a proto byl hrad obléhán císařskými vojáky, nejprve generálem Dampierrem a v červnu roku 1619 generálem Buquoyem. Karel Bonaventura Buquoy hrad a s ním i celé novohradské panství získal císařskou listinou z 6. Února 1620 za své zásluhy a na umoření dluhů. I když on sám byl brzy nato zastřelen při obléhání Nových Zámků v tehdejším Uhersku, celé panství zůstalo ve vlastnictví jeho rodu až do roku 1945. Hrad s vnitřními expozicemi a monumentálním hradním příkopem stojí za prohlídku. Výška zdi příkopu dosahuje místy až patnáct metrů a jeho plocha, která má téměř šest a půl tisíce metrů čtverečních, je srovnatelná se třemi čtvrtinami celého budějovického náměstí, včetně kašny. U Novohradské kovárny, která leží na cestě ke hradu, začíná naučná stezka Buquoyská krajina, která vede mimo jiné do romantického Tereziina údolí s umělým vodopádem.

 

Zuzana Pacinová