Ve větším městě strávíte v dopravních prostředcích spoustu času. Váš život se tak do značné míry podřizuje časům odjezdu, výlukám a také omezením spojů ve snaze Dopravních podniků ušetřit. Na druhou stranu, jak jsem se dozvěděla na veletrhu Svět knihy na setkání k projektu Tramlines, někde jsou na tom ještě hůře. V Istanbulu se totiž žádné spoje, ani tramvaj, ani metro nekříží a cestujícím tak nezbývá nic jiného, než na další zastávku popojít. Jana Šrámková se na tomto místě ocitla díky zmiňovanému projektu uspořádanému platformou Literature Across Frontiers. Spisovatelé z osmi měst, kde jezdí tramvaje (Alexandria – Barcelona, Instanbul– Praha, Manchester – Záhřeb, Riga – Brusel), si na dva týdny vyměnili svá působiště a měli za úkol hodně jezdit v tramvaji a sepsat na základě těchto zážitků povídku. Jak uvedla Jana Šrámková, měli vlastně „číst město přes tramvajové okénko“. Vznikly tak texty, které jsou v audio podobě součástí aplikace pro iPad či iPhone. Jiný pohled tentokrát v prostorách metra nabídla komentovaná procházka Pavla Karouse v rámci festivalu Street for Art. Zájemci tak byli upozorňováni na zajímavé artefakty výtvarného umění vytvořené v době normalizace na trase metra B – od Náměstí republiky až po Černý Most. Pavel Karous se v projektu Vetřelci a volavky právě na taková díla ve veřejném prostoru zaměřuje. Bohužel řada z nich bývá i přes svoji významnou hodnotu odstraněna, jako třeba ocelová plastika Pohyb od Huga Demartiniho a Jiřího Nováka, která stála na Tilleho náměstí na Barrandově nebo Transformovatelný objekt u obchodního centra Lužiny od Radka Kratiny. Paradoxem je, že zatímco se těmto umělcům v galeriích pořádají výstavy, z prostoru, kde by jejich díla mohla být na očích každému, mizí.

 

píše Ivana Jungová