Tato problematika je mi velmi blízká, jelikož jsem osmnáct let strávil nejprve jako člen a potom velitel protidrogové jednotky. Snažil jsem se vždy o to, aby věci fungovaly v praxi, i přesto, že jim předchází dlouhé, ne vždy příjemné legislativní schvalování, a ne vždy se vše podaří tak, jak bylo zamýšleno. Příkladem je poslední dobou často zmiňovaný nový trestní zákoník, jež nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2010. Měl jsem možnost zapojit se do přípravy novelizace trestního zákona, i se vyjadřovat k některým oponentním návrhům. Nutno říci, že právní úprava z roku 1961 byla velmi zastaralá. Nicméně zákon prošel v jiné, než navrhované podobě, a přestože přináší řadu pozitiv, osobně vnímám i záležitosti, ze kterých moc nadšen nejsem. K pozitivním, základním novinkám patří třeba změna systematiky zákoníku a zpřísnění postihů u některých trestných činů proti svobodě a proti lidské důstojnosti. Nová úprava dále umožňuje výrazně přísněji postihnout recidivu, avšak na druhé straně posiluje úlohu alternativních trestů. To znamená, že přináší například možnost uložit obecně prospěšné práce, rozšiřuje možnosti uložení peněžního trestu, zákazu činnosti nebo ochranných opatření. Novinkami jsou domácí vězení, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a společenské akce nebo také zabezpečovací detence. Věková hranice trestní odpovědnosti se snížila z patnácti na čtrnáct let. Ke skutkovým podstatám nově přibyl trestný čin zabití.

 

Hodnocení drogové problematiky je nejlépe patrné v kvalitně zpracované výroční zprávě za rok 2008. Ta přináší velmi špatné vysvědčení pro stát. Celkově je totiž tato problematika velmi podceňována. Negativně jsou hodnoceny také vzrůstající ukazatele. V Evropě patříme v konzumaci a experimentaci s kanabinoidy na čelné místo! Strategické cíle protidrogové politiky musí být tedy ještě stanoveny jasněji. V praxi to znamená, že bychom se měli snažit, aby drogové nebezpečí bylo minimalizováno. Pozornost by měla být více orientována na otázky primární prevence, ale i na léčbu a sociální začleňování uživatelů. V České republice je podle mého názoru vyváženost mezi prevencí a represí velmi dobře nastavena. Stát si v protidrogové politice stanovil několik hlavních cílů, jichž se bude snažit v průběhu následujících devíti let dosáhnout. Jako prioritní vidím dva cíle. Prvním cílem je snížení míry experimentálního a příležitostného užívání drog zejména mladými lidmi. Rovněž se budeme snažit snížit míru problémového a intenzivního užívání drog – s tím souvisí ztížit dostupnost drog. Byl bych rád, aby byla do priorit začleněna i úloha nevládních institucí. Někdy se totiž proti-

drogová politika zužuje pouze na přerozdělování peněz pro nevládní organizace. O dalších plánech protidrogové politiky se momentálně diskutuje.

 

Alarmujícím případem je Nizozemí, které nastoupilo směr liberalizace drog. Praxe ukazuje, že taková cesta je špatná. Tradičním příkladem dobré praxe je Švédsko, kde se skupinu drogově závislých osob daří udržovat na relativně stabilní úrovni.

 

Jako náměstek ministra vnitra často jednám s představiteli zemí a institucí na strategické úrovni. Koncem ledna jsem se třeba setkal s Antoniem Costou, vrcholným přestavitelem Organizace spojených národů pro protidrogovou politiku a organizovaný zločin. V České republice sleduje protidrogovou politiku Rada vlády pro koordinaci. Projednává a předkládá vládě základní dokumenty: národní strategii protidrogové politiky a akční plán její realizace.

 

Rázný boj proti tuzemskému extremismu a nacismu, respektive neonacismu, patří mezi priority vedení Ministerstva vnitra. V každodenní praxi je možné vidět, jak jsme zlepšili některá systémová opatření a činnosti policie. Podařilo se nám zlepšit komunikaci mezi ústředním orgánem státní správy, jímž je Ministerstvo vnitra, Policií České republiky a nevládní sférou. V minulosti to vypadalo spíše tak, že nevládní organizace, které na extremismus upozorňovaly a aktivizovaly proti němu veřejnost, považovaly státní správu za svého protivníka. Dnes se zdá, že extremistická scéna je spíše v defenzivě, neměli bychom však ztrácet ostražitost.

 

Je to podobné jako v protidrogové politice. Jde o sociálně – patologický i politický jev, který není radno podceňovat. Je nutné využít všechny právní aspekty, momenty a nástroje, které máme k dispozici, k co nejtvrdšímu vystupování proti těmto hnutím. Ale alfou a omegou je dle mého názoru především snaha brát jim témata, se kterými by si mohly extremistické síly potencionálně hrát.

 

V daný moment pokračujeme ve všech nastoupených trendech, které jsme na jaře minulého roku stanovili za prioritní. Jde zejména o meziresortní spolupráci v „task forces“, které jsou dnes součástí represních složek, to znamená policie a zpravodajské služby. V interdisciplinární rovině je pak významná spolupráce s justicí, s nevládními organizacemi či s orgány státní správy nebo místní samosprávy.

 

Jsou sledovány všechny projevy extremistických sil s různou polaritou. Pravdou je, že ultrapravice je dnes sledována větší měrou, protože její aktivity se ocitly za hranicí přijatelnosti. Obě skupiny mají stejné metody a cíle směřující k destrukci demokratického státu a jeho institucí.

 

Intenzivně spolupracujeme se zahraničními partnery v Evropě i v zámoří. Některé naše projekty je zaujaly. Třeba projekt Úsvit, který má přispět k lepší integraci Romů v sídlišti Chanov u Mostu. Projekt je součástí naší snahy bojovat s extremismem jinou formou, než represí. Jeho cílem je odstranit podhoubí, ze kterého extremismus vyrůstá. Jak jsem již uvedl dříve, brát jim témata, která mohou zneužívat a využívat. Tento projekt je založen na spolupráci a zapojení romské komunity. Nastiňuje cestu, která by v lokalitách jako je Chanov zlepšila situaci majoritní společnosti i menšin. Projekt se od těch předchozích liší v nižší finanční náročností a především jde o rovnocenné partnerství. Snažíme se do něho zapojit romské spoluobčany.

 

Je to velký úspěch nynějšího vedení Ministerstva vnitra. Materiál vypracovaný za předchozího vedení podcenil protivníka. Ten je přes zdánlivě prvoplánovou vulgaritu a jistou primitivnost ve skutečnosti naopak sofistikovaný. To jsme měli neustále na paměti. Výrazným nebezpečím stále zůstává, že se zmíněná strana může přejmenovat. Orgány státu musí extremistům ztěžovat jejich činnost a snažit se o jejich eliminaci – samozřejmě za přísného dodržování zákonů – a to i kdyby se extremisté pokusili založit novou stranu. Pro takové politické subjekty tady není místo.

 

Organizovaný zločin pracoval globálně i předtím, než byly zrušeny hranice a vytvořen Schengenský prostor. Je pravdou, že došlo ke zjednodušení pohybu členů organizovaného zločinu. Policie na to však byla připravena a myslím, že na přeshraniční spolupráci již dávno reagovala.

 

Ministerstvo vnitra v tom sehrává zásadní roli. Zejména prostřednictvím odboru bezpečnostní politiky, jež vytváří základní strategické návrhy, jak by stát měl k této problematice přistupovat. Ministr vnitra pak předkládá tyto návrhy vládě. Významně se na všem podílí také odbor azylové a migrační politiky a dále se zapojuje cizinecká policie. Samotný politický rámec toho, jak se stavět k imigraci, musí nastavit Česká republika, potažmo Evropské unie.

 

Přípravy protikorupčních opatření jsou v plném proudu a doufám, že se míru korupce ve společnosti podaří snížit. Její nynější rozsah je velkou ostudou této země.

 

Na úseku, za který zodpovídám, je to především potřeba pokračovat v nejefektivnějších systémových krocích v boji proti všem druhům extremismu. Musíme vytvářet cíle racionální protidrogové politiky, podmínky pro fungování policie i nevládních organizací. Neměli bychom opomíjet ani politiku imigrační.

 

Chtěl bych vyzdvihnout zejména pozitivní snahy hejtmanů, primátorů a starostů řešit věci, které občany tohoto státu skutečně pálí. Mezi ně patří všechno to, o čem jsem mluvil: veřejný pořádek, boj proti extremismu, boj proti drogám. Také bych jim chtěl alespoň touto cestou za systematickou spolupráci poděkovat. Za to, jak se odpovědně snaží spravovat svěřená území.

 

 

Plk. JUDr. Jiří Komorous (1960) vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Svou profesní dráhu specialisty na drogovou problematiku začínal na obvodním úřadě vyšetřování v Praze 9. Poté pracoval jako zástupce vedoucího oddělení a operativní pracovník protinarkotického oddělení Policie Správy Hlavního města Prahy (1990–1991). Byl náměstkem ředitele Protidrogové brigády Federálního policejního sboru (1991 až 1992). Od roku 1993 byl zástupcem vedoucího odboru drog Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) a současně vedoucím 4. oddělení. V instituci Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu působil postupně na pozicích vedoucího odboru drog, vedoucího Národní protidrogové centrály a v letech 2001 až 2009 jako ředitel Národní protidrogové centrály SKPV. Dne 1. června 2009 byl jmenován 1. náměstkem ministra vnitra.