Něco se změnilo a něco zůstalo zachováno. Od začátku máme dvě hesla: Práce nás musí bavit a Změna je trvalý stav. Ta zůstala. Stále si vybíráme projekty, které nás baví. Současně jsme od začátku počítali s tím, že svět se proměňuje, takže se mění i vize, kam se chceme posouvat. Před patnácti lety jsme si řekli, že se chceme věnovat testování, a v tomto oboru jsme se v rámci republiky stali špičkou. Dnes se nám zdá, že jsme dosáhli cíle. Testování PISA (mezinárodní testování, kterého se zúčastňují české školy – pozn. redakce) se stalo „modlou“ a tím se jeho smysl negativně posunul. Státy soutěží, aby byly v testování v PISE nejlepší, ale málo přemýšlejí o tom, co se vlastně testuje a k čemu je to dobré. Reálný život i trh práce stále méně zajímá, zda umíte upravovat složené zlomky, ale čím dál víc jiné věci, jako je empatie, týmová spolupráce, sebedůvěra a podobně. A to jsou věci, které se testují jen velmi obtížné. Třeba Šanghaj, která je v PISE nejlepší, už řekla, že v PISE končí a že budou sledovat něco jiného (podrobněji na blogu).

 

Údaj, který citujete, je z roku 2005. Pokud zvolíme jinou metodologii, bude tam jiné číslo. Důležité je, že je toho opravdu hodně, co se dozvídáme jinde než ve škole. Už desítky let máme komunikační technologie, televizi, rozhlas, internet a spoustu věcí se učíme jinde než ve škole. Největší rozdíl je v tom, že to, co jsme dříve očekávali od formálního vzdělávání ve škole, dnes nabízejí média ta klasická i ta nová. To, že to nikdo nesleduje, nevyužívá, neřeší, je skutečnost. Se školským systémem se to propojuje jen velmi pomalu, a i proto všude ve světě roste kritika školy.

 

Klíčové kompetence ve smyslu všech „měkkých“ dovedností nikdo moc měřit zatím neumí a nebyly porovnány v mezinárodním měřítku. Na základních školách sledujeme část předpokladů pro klíčové kompetence. Je ale složité sledovat například kompetenci v personálních vztazích, a především to nikdo nedokáže udělat levně. Co se týká takzvaných gramotností: matematické, přírodovědné a jazykové – zejména v matematické byla Česká republika na začátku devadesátých let třetí nejlepší na světě, dnes jsme někde uprostřed zemí OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). Ve čtenářské gramotnosti jsme na tom teď o něco hůře a v přírodovědné o něco lépe (podrobněji na webové stránce). Nedávno proběhlo šetření ICILS k počítačové gramotnosti, kde byla Česká republika první z devatenácti zemí (účastnilo se například Německo, Polsko, Norsko, Austrálie, Ontário). Nikdo ale neví, proč jsme první. Z doprovodných dotazníků pro žáky i učitele je totiž jasné, že škola na tom zásluhu nemá. Pro mne bylo navíc překvapivé, že dokonce i část dětí ze sociálně a kulturně vyloučeného prostředí si zřejmě našla v prostředí počítačů způsob seberealizace. Při sledování například jejich schopnosti programovat se ukázalo, že to umějí lépe než ostatní děti, které nežijí ve znevýhodněném prostředí.

 

Ti, kteří hru nehrají, si většinou nedovedou představit, jak je komplikovaná a náročná. Když vidíte obrazovku během hry, je srovnatelná například s kokpitem dopravního letadla. Už jen to, že hráč je schopen hru hrát, znamená určitou úroveň intelektuálních schopností a kompetencí. Než začnete hrát vlastní hru, musíte předem úspěšně projít sedmdesát znalostních úrovní („levelů“). Ve vlastní hře fungují skupiny – guildy a vedoucí těch skupin, takzvaní guildmastři. Ti jsou něco jako dobří projektoví manažeři nebo lidé, kteří úspěšně vedou tým od sestavení týmu přes analýzu úkolu, rozdělení práce, až po řízení a odměňování. Je to také jeden z příkladů toho, že škola jako taková před mého syna nikdy nepostavila tak těžký a složitý úkol jako řídit guildu.

 

Je to vlastně chybná otázka. Znamená to, že předem máte představu, že vzdělání „nějak nalinkujete“. Svět je ale sám o sobě komplikovaný dost. Vy můžete cestu dítěte v něm trochu regulovat, třeba uzavírat cesty, které se vám zdají nevhodné. Chci říci, že bych žádnou lepší cestu pro svého syna, než jakou sám prošel, neuměl najít. Vždycky to záleží na samotném dítěti. Před maturitou prošel čtyřmi školami a naštěstí neměl sebemenší problém školu změnit, což u jiných dětí může být problém. Je důležité přenášet na děti v maximální možné míře zodpovědnost. To většina škol a ani řada rodičů nedělá. Děti stále „vodíme za ručičku“, máme strach, aby se jim něco nestalo. Pak samozřejmě nemohou zodpovědnost získat. Evropská civilizace se posouvá ke škodlivému „opečovávání“ dětí. V některých školách jsou schopni otevřít dětem možnosti tak, aby se rychle rozvíjely. Děti dokážou úžasné věci, když jim dáme prostor. Ovšem většina škol je nastavená tak, že „přesně vědí, co mají děti udělat“, a vedou je po velmi úzké a ohraničené cestičce. Dětem se tak vysvětluje každý krok, který mají udělat, ony by samy ale dokázaly víc.

 

Určitě! Jedna ze zásad, ze kterých vycházíme, je, že všechny děti mají přirozenou evolucí úžasně rozvinutou schopnost a potřebu se učit, připravovat se do budoucího života. To není náš nápad, to už kognitivní vědy dávno potvrdily. Bohužel mnoho škol a učitelů je stále přesvědčeno, že k učení je třeba děti nutit. Ale děti se učí rády, jen je třeba jim nabídnout vhodné téma a příležitost.

 

Ano. Naším cílem je ukázat jinou cestu k dobrému vzdělání, než je ta obvyklá. Z reakcí lidí z celé republiky je vidět, že o takovou cestu je velký zájem. V posledních letech vznikala řada nových škol. Na rozdíl od většiny jiných máme ovšem ve Sciu rozsáhlé odborné i organizační zázemí. Chceme proto pomáhat i dalším, kdo se o založení školy pokoušejí, ale jsme připraveni kdekoliv v republice založit i další ScioŠkoly. Rozhodující je budova a dopravní dostupnost pro dostatečně široký okruh zájemců.

 

Jsou to kurzy volně přístupné pro každého, většinou jsou obecnějšího zaměření. První z nich byl kurz umělé inteligence, jehož se zúčastnilo sto třicet tisíc lidí z celého světa. MOOC vytvářejí všechny nejslavnější světové univerzity Cambridge, Harvard, MIT, Yale, Princeton, Caltech, na koho si vzpomenete. Z hlediska České republiky mi připadá důležité to, co říkal František Dalecký (pozn. redakce: zakladatel portálu MimoSkolu.cz z Masarykovy univerzity v Brně), že 95 procent studentů u nás o MOOC neví. Ministerstvo školství by mělo udělat informační kampaň, aby se studenti o těchto úžasných vzdělávacích zdrojích, kterým u nás nemůžeme konkurovat kvalitou ani rozsahem, dozvěděli. A studenti to neví! Přitom jediné, co je třeba udělat, je jim o tom říct! Užitek pro vzdělanost národa by z toho byl jistě mnohem větší než ze všech státních maturit.

 

Ano, naprosto zdarma. Ne všichni kurz dokončí, protože zjistí, že v polovině se už naučili, co potřebovali. Pokud absolvujete kurz celý, po končení dostanete certifikát. U nás ve Sciu už kolegové absolvovali desítky těchto kurzů.

 

Nedokáže. Ale za to školství samo o sobě nemůže. Školství, jak se historicky evolučně vyvinulo, je nutně stabilní a pomalé a neumí rychle reagovat. Ovšem dinosauři také nemohli za to, že jsou příliš velcí a pomalí, tak se prostě vyvinuli.

 

Nebyl to ani můj vlastní výrok, ale padl na semináři ředitelů a učitelů o nových formách vzdělávání. Záleží na tom, jaké si stanovíte cíle vzdělávání. Když si řeknete, že je třeba umět vyjmenovat Přemyslovce nebo umět chemii, pak je lepší povinná školní docházka. Pokud si stanovíte, že ze školy mají vycházet mravní a samostatní lidé, pak to dnes umí lépe skaut. Myslím, že školy by se víc měly orientovat na výchovné cíle, protože to za ně nikdo neudělá.

 

Ano, jenže všichni víme, že nefunkčních rodin přibývá. Jsem „všemi deseti“ pro, aby se to řešilo na úrovni rodin. Ale nevím, jestli máme dostatečné nástroje k tomu, abychom počet nefunkčních rodin zmenšovali. Škola by mohla tohle kompenzovat, pomáhat vychovávat děti z nefunkčních i funkčních rodin. Státy si dnes kladou za cíl být úspěšné v testování PISA a tlačí školy do toho, aby děti uměly matematiku a přírodní vědy. Málo se ale ve škole staráme o to, aby se děti učily „nebát se a nekrást“. Dokonce se někdy děje opak. Před rokem se zjistilo, že se na některých školách podvádělo u maturity. Děti z těch škol si za čtrnáct dní mohly napsat testy znova, zatímco děti, které u maturity neuspěly, musely čekat do podzimního termínu. To znamená, že jasný morální prohřešek vlastně nebyl potrestán.

 

Jistě. Ale na druhou stranu, pokud by správnou výchovu od škol někdo požadoval, domnívám se, že učitelé, jakkoliv jim můžeme vyčítat spoustu nedostatků, jsou stále jedni z nejmorálnějších ve společnosti. 

Jak motivovat učitele, aby je práce bavila?

Učitelů je sto dvacet tisíc. Věděl bych si rady na jedné škole nebo umím motivovat lidi u nás ve Sciu, ale nevím, jestli jde motivovat takové množství lidí. Myslím, že se dopouštíme chyby, když se domníváme, že známe jednu správnou odpověď na otázku, co mají učitelé dělat. Stát má stále představu, že existuje jedno správné řešení pro všechny. To podle mě už neplatí. Musíme si připustit, že různých řešení je mnoho. Je potřeba otevřít prostor vzdělávání a nechat systém, aby si vytvořil více cest, to ovšem může trvat řadu let. Rodiče si pak budou vybírat.

 

Hlavní věc je, že stále hledáme příčiny problémů uvnitř školství a snažíme se je řešit, přitom ve skutečnosti jsou příčiny mimo školy, ve změnách ve světě kolem a tam jde také hledat řešení, jak zkvalitnit vzdělávání. O tom se hovořilo mimo jiné i na konferenci v Senátu k mimoškolnímu vzdělávání. I na krajské, regionální či místní úrovni toho mohou starostové a hejtmani udělat spoustu. Třeba jen osvěta o tom, že jsou k dispozici MOOC kurzy, ale i další možnosti mimoškolního vzdělávání, může spoustě lidí pomoci k lepšímu vzdělání. Vzdělávací zdroje na internetu jsou opravdu pro každého: od dětí v mateřské škole přes žáky škol a vysokoškoláky až po vědce, od nezaměstnaného přes rodiče na rodičovské dovolené až po specialisty a profesionály.

 

Otázka je, kdo má hledat ta řešení a v čí prospěch to děláme. A na to jsou odpovědi někdy zcela protichůdné. Většina rodičů řeší školu pro své děti „teď a tady“, dítě v šesti letech zkrátka potřebujete dát do školy. Pro tyto rodiče bych měl obecnější radu: Nespoléhejte jen na školu, ale sledujte vzdělávací zdroje, které jsou všude kolem. Dobrý učitel matematiky je lepší než Khanova škola (vzdělávací server), ale Khanova škola je lepší než špatný učitel matematiky. Špatného učitele není vždy třeba řešit změnou školy, ale třeba tím, že si s potomkem otevřete Khanovu školu na internetu. To, co si dnes rodiče myslí, že je potřebné, za pět let potřebné třeba nebude. Přemýšlet dnes, když jde dítě do první třídy, jak se dostane za třináct let na vysokou školu, je bizarní, protože nikdo neví, jak bude vysoké školství za třináct let vypadat. A že se změní, třeba i pod vlivem MOOC kurzů, to je jisté.

 

Jedna věc je vzdělání mých dětí a druhá, v jakém světě chci, aby žily. Neboli co mají umět spoluobčané mých dětí? Nepotřebuji, aby uměli Ohmův zákon, dělit mnohočlen mnohočlenem nebo věděli, jaké jsou dva organismy ve stélce lišejníku. Chci hlavně, aby to byli slušní lidé. U šesti států jsme našli podobné hlavní cíle vzdělávání: přejí si vychovat slušné, morální lidi, s dostatečnou sebedůvěrou, kteří se umí učit a jsou aktivními občany. A kam se bude vzdělání vyvíjet? Kdo ví…

 

Zuzana Pacinová

Ondřej Šteffl (*1954) je ředitelem společnosti Scio. Absolvoval matematicko-fyzikální fakultu a je kandidátem věd ze sociologie. V roce 1990 založil první soukromou školu u nás – PORG. V roce 1995 založil společnost Scio, která se zabývá hodnocením výsledků vzdělávání, její zkoušky využívá v přijímacím řízení více než 60 fakult veřejných vysokých škol v ČR, na Slovensku i jinde. Scio postupně rozšiřuje okruh svého zájmu, věnuje se mimo jiné cílům vzdělávání, a to nejen ve školách, ale zejména vzdělávání mimo školy – paralelnímu vzdělávání, vzdělávání pro budoucnost. V roce 2015 otevře Scio v Praze první základní ScioŠkolu.