Soutěžení se zdravými je pro mě motivací i nejlepším tréninkem
...říká náš nejúspěšnější handicapovaný sportovec roku 2011, trojnásobný paralympijský vítěz v cyklistice, několikanásobný mistr světa, vítěz Světového poháru 2011… Výčet dalších sportovních úspěchů Jiřího Ježka, kterému museli lékaři po autonehodě v jedenácti letech amputovat pravou nohu, tu uvádět nebudeme. Ne že by nebyly pozoruhodné, přesně naopak, ale už by pak nezbylo místo pro rozhovor, který jsme s Jiřím Ježkem uskutečnili při příležitosti akce Daruj krev s Českým rozhlasem, která proběhla ve středu 25. dubna 2012.
Jste partnerem akce Daruj krev s Českým rozhlasem. Jak se v této roli cítíte?
Akci zaštiťuje Centrum sportu Ministerstva vnitra, jehož jsem členem, a jsem opravdu rád, že jsem se jeho prostřednictvím letos stal – společně s Kateřinou Emmons a Martinou Sáblíkovou – tváří projektu s tak obrovskou tradicí. Moc si toho vážím. Myslím si, že je pořád třeba lidi žádat a přesvědčovat, aby dobrovolně dali krev, tolik potřebnou při jakýchkoli úrazech a operacích.
Místo, kde spolu mluvíme, tedy vysokoškolský areál v Praze 6, jste asi nevybrali náhodou…
Určitě ne. Snažíme se oslovovat mladé lidi, kteří nemají tradici dárcovství krve v rodině, a tímhle způsobem je pro tuhle myšlenku získávat. Vidíme v tom velký potenciál. Tedy aspoň já mám zkušenost, že když člověk jednou krev dá, většinou se stává dárcem na celý život. Emoce, pocit, že udělal něco užitečného, v něm zůstává a v dobrém slova smyslu ho nutí k dalším odběrům. Jestli se nám podaří pár lidí přesvědčit, budu mít opravdu radost.
Vy sám jste někdy krev dával?
Dával. Teď, před olympiádou, samozřejmě ze zdravotních důvodů nemůžu, ale jsem domluvený se svým lékařem i trenérem, že po sezoně krev zase daruju. Vždycky se snažím vrátit společnosti, co jsem od ní dostal. Jako jedenáctiletý kluk jsem měl velký úraz a potřeboval jsem hodně krve. Teď mám možnost svůj dluh splatit a pomoct dobré věci – jednak jako osobnost při propagaci akce a jednak na podzim po olympiádě jako dárce.
Na olympiádu tedy jedete?
Ano, účast v Londýně mám jistou a celé léto se už budu připravovat jenom na něj.
V rámci přípravy prý jezdíte závody s nehandicapovanými soupeři, je to tak?
Přibližně 90 procent závodů, které absolvuju před paralympijskými hrami, je se zdravými. Je to pro mě nejen motivace, ale zároveň i nejlepší fyzický trénink – soutěžení s těmi lepšími člověka vždycky někam posune. Prakticky každý víkend až do her v Londýně pojedu nějaký závod ať už tady v Čechách, nebo v zahraničí právě s důrazem na to, abych co nejvíc závodil se zdravými.
(Můžeme potvrdit, že jsme Jiřího Ježka na jednom takovém závodě viděl i na vlastní oči a můžeme prozradit, že dojel ve velké konkurenci zdravých soupeřů sedmý!)
Jaké máte při takových závodech ambice?
S těmi nejlepšími zdravými samozřejmě nemůžu vyhrávat, beru to jako dobrý trénink.
A vaše plány do budoucna?
Je mi sedmatřicet a Londýn bude s největší pravděpodobností moje poslední olympiáda. Sice – jak se říká – nikdy neříkej nikdy, ale přece jen se už cítím unavený. Ne fyzicky, spíš z toho, že dvanáct let patřím v tom, co dělám, ke světové špičce a na pomyslném olympu je strašně těžké se udržet. Když člověk začne – zcela logicky – prohrávat s mladými, je asi jednodušší si říct, že je čas sport opustit a začít dělat něco jiného. Mě to zřejmě čeká v nejbližších dvou letech.
Nemáte z toho obavy?
Docela se na to těším, protože to bude nová kapitola mého života. Na druhou stranu všichni ti, kdo mě podporují, by si přáli, abych závodil co nejdéle, protože jim to přináší radost a z toho mám radost zase já… Takže uvidím. Dokud to půjde, budu závodit, a až to začne být trapné, skončím.
Ale nebudeme předbíhat, teď je před vámi olympiáda. Jakých disciplín se zúčastníte?
Chystám se na dva závody – na časovku na silnici a na stíhací závod na dráze. To jsou takové dva mé cíle. Pojedu taky silniční závod, kde sice moc šancí nemám, ale zase když už na té olympiádě budu, chci zkusit všechno.
Jak se těšíte na londýnský velodrom?
Přiznám se, že jsem se tam ještě nedostal, ale viděl jsem na internetu záběry ze závodů, které tam byly. Těším se na něj, na druhou stranu špičkové světové velodromy jsou všechny skoro stejné, spíš půjde o to, jaká tam bude atmosféra. Doufám, že dobrá, vždyť hned první den, kdy v září otevřeli předprodej, se hala vyprodala. Mí největší soupeři jsou právě z Anglie, ti budou mít určitě velkou diváckou podporu. A já doufám, že můj fanklub, který tam moje manželka Soňa přiveze, udělá hezké prostředí i pro mě.
Vaše manželka „řídí“ váš fanklub?
Moje manželka je zároveň moje manažerka a vlastně díky ní můžu dělat cyklistiku na té úrovni, na jaké ji dělám. Bez její pomoci bych to sám nezvládl. Ona je mou motivací, protože se před ní rád předvádím v tom nejlepším světle, a zároveň mi vytváří úžasné zázemí. Jsem strašně šťastný, že ji to baví a že mi takhle vychází vstříc. A až já jednou s kolem skončím, chci jí všechno vrátit. Třeba tím, že jí budu pomáhat v jejích aktivitách, které jsou zatím trochu odsunuty stranou.
