Nebudeme hlouběji komentovat tu část článku, která se věnuje odpovědnosti jiných resortů, snad jen, že situace na trhu práce a rozhodnutí kompetentního ministerstva pokusit se o nápravu stavu se dotkla nejen cizinců, ale také cizineckých úřadů nebo že Visapoint je jedno z opatření zavedených MZV se souhlasem vlády jako nástroj, který má zabránit zahlcení Česka tak jako v kritických letech 2005–2008. Tehdy se situace před českými zastupitelskými úřady v Kyjevě či Hanoji po právu stala předmětem ostré kritiky, mj. také českých nevládních organizací a pana Rozumka.

 

Obecný sociální propad, a to včetně cizinecké komunity, způsobený hospodářskou krizí, Ministerstvo vnitra predikovalo již v roce 2008. V té době bylo zcela jasné, že dopady, které hospodářská krize přinesla a přinese českým občanům, se musí – s ohledem na křehkost postavení mnohých – dotknout také podstatné části cizinců. Ministerstvo vnitra nabídlo všem těm, kteří se rozhodli reagovat na zásadní změnu podmínek života v Česku, návratové programy, jichž mnoho z nich využilo. Jiným při náhlé ztrátě zaměstnání „rádci“ doporučovali „přežít“ kritické období transferem ze zaměstnání do podnikání. Několika tisícům cizinců se v průběhu půl roku podařilo zařídit živnosti, a setrvat tak na území Česka, i když příležitostí k legální práci podstatně ubylo.

 

K 1. lednu 2011 došlo k zásadní transformaci cizineckého správního řízení. Ministerstvo vnitra se podle zákona na podobný přesun agend a personálu připravovalo, ale měl se uskutečnit až o dva roky později. Základním kritériem přesunu bylo zcivilnění cizineckého správního řízení, a – protože je úředník levnější než policista ve služebním poměru – tak i ekonomický přínos. O „tichých“ důvodech se mnohokrát mluvilo i na Výboru pro práva cizinců na Úřadě vlády, kterých byl tehdy členem a nyní předsedou i autor článku. Mediálně se k těmto důvodům mnohokrát vyslovoval i tehdejší ministr vnitra Radek John. Mluvit dnes o nezvládnutém převodu je urážkou práce mnoha set poctivých mladých lidí, kteří se s nasazením vlastních sil každodenně snaží obsloužit tisíce klientů ve zděděném systému, který jako celek vyžaduje komplexní revizi, protože byl postaven ještě kdysi za socialismu, kdy obsluhoval několik málo desítek tisíc cizinců. O tom, že někdo někomu radil tak, aby neuspěl, bychom museli vědět, kdyby si dotčený nebo jeho zastupující nevládka stěžovali. A práce Kubiceho „cizineckých úřadů v teritoriích" (míněno v krajích) rozhodně ukazuje na pokrok, ke kterému v komplexitě transferu došlo. Neptejte se v Praze, ale jděte do regionů.

 

V lednu 2011 však došlo nejen ke zcivilnění agendy a k převodu policistů, ale také k prosazení důsledného dodržování obou klíčových právních norem a také ostatních právních úprav, kterých se cizinecké správní řízení dotýká. Důsledně prověřujeme všechny náležitosti dokládané cizincem, ověřujeme je s úřady, kterých se jednotlivé doklady či náležitosti týkají. Navázali jsme úzkou spolupráci s úřady práce, finančními úřady, úřady sociálního zabezpečení, tedy se všemi místy, kde cizinec dokládá své příjmy, na jejichž základě správní orgán povolí pobyt tomu, jehož příjem či plat splňuje obecně platné předpisy. Podobně jako příjem je prověřována každá z náležitostí. Ne proto, abychom někoho nachytali, ale proto, abychom znali pravdu. Skutečnou, nepodvrženou nějakými zprostředkovateli, nezmanipulovanou pravdu. Tady navazujeme na činnost cizinecké policie v některých krajích stejně, jako jsme navázali na všechno dobré z toho, co jsme podědili. Proto důrazně trváme na přímém styku s cizinci, proto platíme asistenci nevládních organizací před přepážkami, a to včetně tlumočení těm, kteří nemusí vládnout českým jazykem, a zároveň musí komunikovat s českým úředníkem. A tato činnost, podotýkáme, že bohužel, nese některá zjištění, ze kterých se tají (alespoň nám) dech. Tak např. z porovnání statistik Ministerstva vnitra a Ministerstva školství vyplývá, že 38 % všech školou povinných dětí s povoleným pobytem nenavštěvuje podle školních matrik základní školy v Česku. Ve stovkách případů byly příjmy hlášené Kubiceho úřadům vyšší než ty, které byly hlášeny úřadům Drábkovým či Kalouskovým. Stále ještě zastáváme názor, že pravda je v těchto situacích jen jediná a je otázkou času, kdy bude stejná pro všechny orgány veřejné správy. „Záhadně vypočítané příjmy“ se tak mění v „záhadně dokládané“, ale to už není věc ministerských úředníků. A zůstává otázkou, jaké daně mohou odvádět ti, jejichž příjmy sotva dosahují zákonem stanovených spodních hranic (z náhodného vzorku 500 žádostí OSVČ, přijatých v roce 2012, jich jedna třetina dokládá příjmy na úrovni požadovaného minima, dalších 20 % pak tuto hranici přesahuje řádově ve stovkách Kč, pouze 6 % osob dokládá příjmy na úrovni průměrné čisté mzdy) bez ohledu na fakt, že mnoha cizincům jsou státem peníze vraceny na základě využití daňových slev a zvýhodnění pro rodinné příslušníky.

 

Nikdo nikde nezastírá problémy, se kterými se Ministerstvo vnitra v současné době potýká. Týkají se zejména Prahy, kde problematická (mj. i kapacitně) byla i minulost. Každým dnem se hledají zlepšení a v některých místech je to i zřetelně vidět. A v tomto systematickém úsilí budeme i pokračovat. Z čeho však neslevíme, je hledání skutečného stavu věci. Spolu s autorem doufáme, že se nám to brzy podaří.

 

V závěru ještě dvě poznámky: tou první je narážka na údajný souhlas ministerstva se změnami ve zdravotním pojištění cizinců. Autor je nejen ředitelem nevládní organizace, ale také právník, takže jistě ví, že pokud Parlamentem projde nějaká zákonná úprava, ministerští úředníci musí tento zákonný text respektovat, byť by si o tom mysleli cokoli.

 

Druhou pak je, že někteří „odborníci vděčně vzpomínají na standardní postupy cizinecké policie“. Ano, naši úředníci se s nimi setkávají každý den, jen pro jejich staré praktiky už není místo. Jak řekl jeden vietnamský podnikatel, když vzpomínal na staré časy: „Já jsem nikdy žádné problémy neměl, chodil jsem tam zadním vchodem a na nějakou tu protislužbu jsem nekoukal.“

 

Tomáš Haišman

ředitel odboru azylové a migrační politiky