Kulturní památky

Seznam národních kulturních památek a archivních kulturních památek 

Nové archivní kulturní památky vyhlášené v lednu 2024

Ředitel odboru archivní správy a spisové služby Ministerstva vnitra rozhodl v lednu 2024 o prohlášení sedmi nových archivních kulturních památek (AKP). Institut archivních kulturních památek patří k významným nástrojům ochrany a propagace Národního archivního dědictví. Slouží jako nástroj zvýšené ochrany a propagace archiválií mimořádného významu. Jednotlivé archivy podáním žádosti o prohlášení poukazují na jedinečnost a výlučnost těchto archiválií, které se zpravidla vztahují k významným událostem nebo přelomovým jevům regionálních, národních nebo obecných dějin.
 

Rukopis Petra Albina s portrétní galerií saských Wettinů
- AKP 179, prohlášena 5. ledna 2024
Tzv. Rukopis Petra Albina je uložený v Archivu města Plzně. Obsahuje 49 malovaných portrétů saských kurfiřtů a vévodů. Vznikl v roce 1588. Portréty byly součástí galerie předků umístěné v Dlouhé chodbě spojující drážďanský zámek s budovou Nových stájí zbudovanou v letech 1586-1588. V jejích horních podlažích byla umístěna zbrojnice a část rozsáhlých sbírek. Kurfiřt Kristián I. zde vyvěsil plátna, která v letech 1588-1589 zhotovil dvorní malíř Heinrich Göding st. (1531-1606). Šlo o podobizny zobrazující kurfiřtovy předky a jejich významné činy, od bájných knížat až po Kristiána I. Pod každým obrazem byla tabule s vylíčením života a činů každého vládce.
Autorem těchto doprovodných medailonků i celé ideové koncepce byl saský historiograf Petrus Albinus (1543-1598), který od roku 1588 působil u drážďanského dvora jako Kristiánův sekretář a archivář. V rukopisu levou stranu vždy zaplňuje příslušný portrét, zmenšená podoba Gödingova obrazu. Pravou stranu zaplňuje kaligrafický text.
Rukopis je cenným pramenem pro poznání podoby drážďanské galerie Wettinů, která je od sklonku druhé světové války nezvěstná.

     

  

Pražská malířská bratrstva 1348-1782 (1790)
- AKP 180, prohlášena 5. ledna 2024
Archivní fond uložený v Archivu Národní galerie v Praze obsahuje jedinečné doklady k dějinám profesních sdružení pražských malířů. Nejstarší archiválie pochází z roku 1348. Jde o cechovní knihu pražských malířů, která je zároveň nejstarší cechovní knihou v pražském prostředí.
Od staroměstských malířů se postupně oddělili malíři malostranští a novoměstští, takže až do zrušení cechů v roce 1782 působily na území dnešní Prahy tři profesní organizace malířů, což je jev ve středoevropském prostředí ojedinělý. V těchto organizacích byla zastoupena většina osob zabývajících se malířskými obory i obory příbuznými. Archiválie těchto sdružení zakoupil po zrušení malířských cechů první český historik umění a malíř Jan Jakub Quirin Jahn (1739-1802), s jehož pozůstalostí se pak předmětné dokumenty dostaly do Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně dnešní Národní galerie.
Fond obsahuje souvislou řadu privilegií a statut pražských cechů, pamětní a účetní cechovní knihy i rozsáhlý spisový materiál. Ve fondu tak lze nalézt osobní doklady a korespondenci vztahující se k životu řady významných malířů a architektů (např. Karel Škréta, Norbert Grund, František Xaver Palko, Kilián Ignác Dientzenhofer, Jan Jiří Bendl, Matyáš Gundelach).
Fond Pražská malířská bratrstva má nesporný význam pro dějiny výtvarného umění v celé střední Evropě.

     

  

Soubor autobiografických rukopisů Klementa Václava knížete z Metternich-Winneburgu
- AKP 181, prohlášena 4. ledna 2024
Klement Václav Nepomuk Lothar kníže z Metternich-Winneburgu (1773-1859) byl významným politikem a diplomatem ve službách habsburské monarchie. Působil jako rakouský vyslanec v Drážďanech, Berlíně a Paříži, od roku 1809 do roku 1848 byl ministrem zahraničí, od roku 1821 do roku 1848 vykonával funkci rakouského kancléře. Svou činností ovlivňoval nejen vývoj podunajské monarchie, ale i celé Evropy.
Soubor rukopisů, který je uložen v Národním archivu v Praze vznikl v posledním desetiletí kancléřova života (1849-1859), kdy po odchodu z veřejné scény připravoval rozsáhlé paměti, ve kterých chtěl rekapitulovat svou politickou kariéru a vysvětlit své politické postoje. Paměti se mu nepodařilo dokončit, dochované rukopisy jsou nicméně důležitým pramenem pro období napoleonských válek, Vídeňského kongresu a systému Svaté aliance.
Význam předmětných rukopisů s ohledem na roli, jakou jejich autor sehrál ve světových dějinách, přesahuje středoevropský a v některých případech i evropský horizont. Jde o prvořadý pramen k dějinám mezinárodních vztahů.

     

  

Složka dokumentů vztahujících se k úmrtí plk. Josefa Švece
- AKP 182, prohlášena 10. ledna 2024
Soubor dokumentů uložených ve Vojenském historickém archivu, které se vztahují k úmrtí plk. Josefa Švece. Váže se k událostem z října 1918, kdy československé legie v Rusku, které prodělaly těžké boje s bolševiky u Kazaně a Samary, začaly podléhat v důsledku vyčerpání a únavy, ale také bolševické agitace nespokojenosti. Vojáci ztráceli důvěru k velitelům a víru ve smysl dalšího boje.
V této atmosféře vojáci 4. střeleckého pluku odmítli 24. října 1918 ve stanici Aksakovo-Belebej splnit rozkaz svého velitele pplk. Žáka. Plk. Švec, který se v té době účastnil jednání Odbočky Československé národní rady v Ufě, urychleně odjel do Aksakova, aby přiměl vojáky splnit rozkaz. Zklamán jejich postojem spáchal ve tři hodiny v noci 25. října 1918 ve štábním vagonu sebevraždu.
Jeho smrt a dopis na rozloučenou otřásly československým vojskem a přinesly změnu v jeho dosavadním jednání.
Plk. Švec se v důsledku své tragické smrti stal následně jedním z ideových symbolů první Československé republiky, archetypem vlastence, čestného a hrdého muže s hlubokým smyslem pro odpovědnost, člověka schopného obětovat se pro udržení morálky a dosažení vytčených cílů. Následně byl vnímán jako osobnost, která se zasloužila o vznik samostatného státu. Vzorem vojenské cti a oddanosti myšlence československé nezávislosti zůstává dodnes.

     

  

Hlášení o exekucích v Kounicově koleji v Brně (září-listopad 1941, květen-červenec 1942)
- AKP 183, prohlášena 10. ledna 2024
Archiválie uložené ve Vojenském historickém archivu z archivního fondu "SS-Wachbataillon Böhmen und Mähren" jsou významným pramenem k událostem prvního a druhého stanného práva v období protektorátu Čechy a Morava.
Jde o svědectví z pohledu vykonavatele perzekučních nařízení ze září až listopadu 1941 a května až počátku července 1942 o provedených popravách v Kounicově koleji v Brně.
Kromě jmen a příjmení odsouzených osob obsahují též hlášení o provedených bezpečnostních opatřeních na území Brna bezprostředně po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

     

  

Doklady o holokaustu prováděném speciálními jednotkami SS na Ukrajině a v Bělorusku v roce 1941
- AKP 184, prohlášena 10. ledna 2024
Válečný deník štábu velení "Říšského vůdce SS" č. 1 z období od 16. června do 31. prosince 1941 je jedním z nejcennějších pramenů z fondu "Kommandostab Reichssführer-SS", který patří k tzv. trofejním fondům Vojenského historického archivu, jež se do archivu dostaly v roce 1945. Válečný deník je dokladem činnosti štábu a speciálních jednotek SS, které byly v průběhu roku 1941 nasazovány do akcí proti Židům a partyzánům na území Ukrajiny a Běloruska.
V tzv. týdenních a měsíčních hlášeních jsou uváděny počty popraveného židovského i nežidovského obyvatelstva v rámci tzv. vyčišťovacích akcí na Němci okupovaných územích Sovětského svazu. Tato dokumentace byla do roku 1990 prakticky neznámá.
Koncem šedesátých let 20. století se část fotokopií dostala do Rakouska, kde byla, vzhledem k ohromujícímu rozsahu dokladů o nacistickém teroru, prohlášena za podvrh "Státní bezpečnosti". Uvedené archiválie se tak dočkaly plného docenění až v devadesátých letech 20. století, kdy se staly předmětem intenzivního studia badatelů z celého světa. Předmětná archiválie je jedinečným pramenem tragické kapitoly dějin druhé světové války.

     

  

Hlášení generálmajora Ing. Stanislava Procházky, velitele Západního vojenského okruhu, o postupu invazních vojsk ve dnech 20. - 21. 8. 1968
- AKP 185, prohlášena 10. ledna 2024
Archiválie uložená ve Vojenském historickém archivu se vztahuje k začátku okupace ČSSR vojsky států Varšavské smlouvy. Jde o zprávu odeslanou prostředky utajovaného spojení (tzv. šifrovka), čj. 008207/3 z 21. srpna 1968 - hlášení generálmajora Ing. Stanislava Procházky pro náčelníka generálního štábu generálporučíka Karla Rusova o situaci na velitelství Západního vojenského okruhu 20. až 21. srpna 1968.
Dokument tvoří dva listy velikosti A4. První zachycuje hlášení o vpádu okupačních sil ve 22.50 hodin 20. srpna 1968, které pocházelo od 20. motostřelecké divize Karlovy Vary. Šlo o vpád z tehdejší Německé demokratické republiky v oblasti Vejprt. Záznam končí 21. srpna 1968 ve 3.40 hodin převzetím zprávy od náčelníka Generálního štábu připravit vyslání předsunutých odřadů od pohraničních svazků do záložních prostorů.
Druhý list popisuje situaci v Západním vojenském okruhu Příbram 21. srpna od 3.55 do 9.15 hodin, kdy bylo nařízeno velitelům svazků a krajským vojenským správám hlásit do 13.30 morálně politický stav vojsk.
Jde o významný dokument ukazující situaci v československé armádě na samém počátku okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy trvající až do roku 1991.

    
 

Nové archivní kulturní památky vyhlášené v listopadu 2024 (památky jsou uloženy v Archivu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR)

AKP č. 186
Tzv. „Orlandova adresa“ z 12. prosince 1918. Poselství ministerského předsedy Itálie Vittoria Emanuela Orlanda českému národu.
Tzv. Orlandova adresa úzce souvisí se zahraničněpolitickým uznáním Československé republiky v roce 1918. Poselství ministerského předsedy Vittoria Emanuela Orlanda českému národu z 12. prosince 1918 zaznělo na zasedání Národního shromáždění Československé republiky dne 21. prosince, ihned po slavnostním prezidentském slibu T. G. Masaryka, který se právě vrátil do vlasti. Italský premiér v něm oslovil český lid slovy: „Netřeba mi hledati frází na vyjádření veškerého obdivu, naplňujícího duši moji před nepřirovnatelným heroismem, kterým český národ získal samostatnost a svoji svobodu.“ Orlando v tomto poselství připomněl, že smlouva o vytvoření politicky a právně samostatné československé armády, kterou 21. dubna 1918 podepsal za italskou vládu právě on a za Československou národní radu v Paříži Milan Rastislav Štefánik, byla prvním mezinárodním dokumentem skutečného uznání samostatného československého státu. Toto uznání není v tzv. Orlandově adrese vyjádřeno pouze diplomatickými formulacemi, ale i formou, která potvrzuje existenci svrchovaného státu. Dopis v sobě nese významný moment uznání samostatnosti československého národa a potvrzení jeho státní identity. Zdůrazňuje smlouvu o vytvoření samostatné československé armády, která byla klíčovým krokem k mezinárodnímu uznání československého státu. Tento dokument tak symbolizuje zahraničně politickou podporu Československa ze strany jedné z dohodových mocností, která měla zásadní význam jak pro národní, tak mezinárodní dějiny. Slova italského ministerského předsedy poukazují na mezinárodní solidaritu a dlouhodobé přátelství mezi oběma národy. Archiválie je uložena v archivním fondu Revoluční Národní shromáždění.

   

AKP č. 187
Soubor dokumentů ke vzniku ústavní listiny Československé republiky (sněmovní tisky č. 26, 671, 2421 a 2472).
Konvolut originálů sněmovních tisků, pozměňovacích návrhů, návrhu preambule a dalších materiálů, které se vztahují k přípravě a vzniku základní právní normy Československé republiky, uložený ve fondu Revoluční Národní shromáždění pod inventárním číslem 4000, dokumentuje proces tvorby ústavy nového státu, ale také klíčové politické a právní diskuse o charakteru první republiky. Představuje důležitý zdroj pro pochopení raného vývoje demokratických institucí v Československu a snahy o vytvoření stabilního a funkčního právního řádu. Vznik nové ústavy byl jedním z hlavních úkolů Revolučního Národního shromáždění, které se poprvé sešlo 14. listopadu 1918. Nová ústava měla nahradit prozatímní ústavu z 13. listopadu 1918. Někteří zákonodárci a představitelé stran se dokonce domnívali, že jde o jediný úkol tohoto zákonodárného sboru, a přípravě ústavy bylo proto věnováno enormní úsilí. Završeno bylo 29. února 1920 v brzkých ranních hodinách přijetím Ústavy Československé republiky, která byla klíčovým krokem k formování nového státu. Zákon, kterým se uvozovala ústavní listina Československé republiky, byl publikován pod č. 121/1920 Sb. z. a n., a tato ústava platila s menšími změnami až do roku 1948, kdy byla nahrazena tzv. Ústavou 9. května. Význam předmětného souboru dokumentů v řadě ohledů přesahuje právní oblast – odráží politické, společenské a kulturní snahy nově vzniklého státu a dokumentuje první kroky k vytvoření demokratických tradic v Československu. Svým významem přispívá k hlubšímu pochopení dějin nejen Československa, ale i celého středoevropského prostoru v období po první světové válce. Soubor dokumentů je uložen v archivním fondu Revoluční Národní shromáždění.

    

  

AKP č. 188
Usnesení Národního shromáždění k návrhu České národní rady, Slovenské národní rady a vlády na vydání ústavního zákona o československé federaci ze dne 27. října 1968.
Ústavní zákon o československé federaci, přijatý usnesením Národního shromáždění Československé socialistické republiky dne 27. října 1968 a vyhlášený ve Sbírce zákonů pod číslem 143/1968 Sb., představuje klíčový okamžik v dějinách Československa. Tento zákon přeměnil dosud unitární stát na federaci, složenou z České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky, a definoval Československo jako národní stát dvou národů – Čechů a Slováků. Zákon upravil rozdělení pravomocí mezi federací a republikami a stanovil nové federální a republikové orgány. Slavnostní provedení tohoto zákona, vyvedené na ručním papíře a opatřené koženkovou vazbou, bylo podepsáno prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou 30. října 1968 na Bratislavském hradě. Jeho slavnostní podoba a místo podpisu akcentovaly jeho symbolický význam. Dokument je zásadním dokladem uznání národní identity Čechů a Slováků i snahy o narovnání vztahů mezi oběma národy. Zákon o československé federaci je svědectvím důležitého kroku k federálnímu uspořádání, které zásadně ovlivnilo další směřování Československa. Archiválie je uložena v archivním fondu Národní shromáždění ČSSR – IV. volební období.

      

  

AKP č. 189
Ústavní zákon ze dne 9. 1. 1991, kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky (sněmovní tisky č. 330, 331 a 392).
Ústavní zákon, kterým byla vyhlášena Listina základních práv a svobod, byl schválen po bouřlivém dvoudenním projednávání ve Federálním shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky dne 9. ledna 1991. Návrh zákona vzešel z iniciativy České a Slovenské národní rady a představoval zásadní milník v moderních dějinách Československa. Dokument se stal zárukou ochrany práv jednotlivců a zároveň základem pro upevnění pluralitní demokracie a posílení právního státu. Tato ústavní norma hrála klíčovou roli v přechodu Československa od totalitního režimu k demokratické a občanské společnosti. Opravením nedostatků bývalého režimu v oblasti lidských práv Listina otevřela cestu k začlenění České a Slovenské Federativní Republiky mezi demokratické státy a vytvořila nezbytné podmínky pro členství v evropských organizacích, především v Radě Evropy. Listina vycházela z Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966), Mezinárodního paktu o ekonomických, sociálních a kulturních právech (1966), z Evropské konvence o ochraně práv člověka a základních svobodách (1950), Evropské sociální charty, ale také z československé ústavy z roku 1920 a rakouské ústavní úpravy z roku 1867. Listina byla přijata ještě za dob federálního Československa a byla původně nesena ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., jenž jí zajišťoval nadústavní charakter. Při přechodu z federálního do právního řádu České republiky byla Listina od tohoto ústavního zákona oddělena a nově vyhlášena formou zvláštního usnesení Předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod je tak jedinečná svou rolí jak v československém, tak českém právním řádu. Soubor archiválií je uložen v archivním fondu Federální shromáždění ČSFR – VI. volební období. 

    

  

AKP č. 190
Vládní návrh ústavního zákona o zániku České a Slovenské Federativní Republiky (sněmovní tisk č. 132).
Zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky přijatý 25. listopadu 1992, formálně ukončil existenci federálního státu a umožnil vznik dvou samostatných republik, České republiky a Slovenské republiky, a to s platností od 1. ledna 1993. Tento zákon představoval jeden z klíčových momentů českých a slovenských dějin, protože po více než 70 letech jeho existence zajistil mírové rozdělení Československa. Zároveň odrážel politický vývoj po sametové revoluci a schopnost řešit složité státní a národnostní otázky nenásilnou cestou, což bylo ve světovém kontextu tehdejší doby výjimečné. Sněmovní tisk č. 132 nesoucí název „Vládní návrh ústavního zákona o zániku České a Slovenské Federativní Republiky“ dokumentuje celý legislativní proces, který předcházel přijetí tohoto zákona. Jeho schválení umožnilo přechod od federálního uspořádání k samostatnosti jednotlivých států, což se stalo základem pro současné právní a politické systémy České a Slovenské republiky. Rozdělení Československa a jeho právní ukotvení v tomto zákoně významně ovlivnilo identitu a sebeurčení obou národů, znamenalo konec jedné historické éry a začátek nové, která ovlivnila život celé generace Čechů a Slováků. Zákon je důležitým pramenem pro pochopení transformace postkomunistických společností ve střední Evropě směrem k demokratickým státům a svědectvím o politických změnách, které měly zásadní vliv na celý region. Archiválie je součástí archivního fondu „Federální shromáždění ČSFR – VII. volební období“.

     

  

19. listopadu 2024

vytisknout  e-mailem  X Corp.   Facebook