S pojmem dobrých mravů operuje především občanský zákoník ve svém ustanovení § 3 odst. 1, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je právní úkon, který se svým obsahem nebo účelem příčí dobrým mravům, neplatný. Pojem dobrých mravů přitom patří mezi nejvágnější právní pojmy a tato skutečnost jej z praktického používání v drtivé většině případů diskvalifikuje. K tomu přistupuje rovněž mimořádná náchylnost tohoto pojmu k subjektivizaci. V praxi tak lze očekávat, že dobré mravy jsou pro každou ze stran právního sporu to, co té které straně vyhovuje, respektive jednání protistrany je automaticky prohlašováno za dobrým mravům odporující. Výsledkem je do značné míry pochopitelný, právně ovšem zcela nihilistický přístup, podle něhož je pojem dobrých mravů natolik neurčitý a automaticky zatížený subjektivním pohledem na věc, že jej prakticky nelze brát vážně. Tedy přesněji, že je třeba jej v teoretické rovině chápat a respektovat, zatímco v praktické rovině by měl být de facto ignorován. Mimořádná míra nejistoty a subjektivismu, spojená s pojmem dobrých mravů, přirozeně vede ke snaze tento pojem v praxi nepoužívat, vyhýbat se mu a automaticky jej odmítat v případě, že se na něj někdo jiný odvolá. Potvrzení či vyvrácení tvrzení o souladu určitého jednání s dobrými mravy se tak i v soudních řízeních někdy stává záležitostí čistě formální, k jejímuž „vyřízení“ může stačit jediná věta.

Podíváme-li se na problém poněkud odlehčeněji, bylo by snad možné pojem dobrých mravů označit za virtuální: všichni absolventi právnických fakult o něm slyšeli, vědí, že „tam někde v zákoně je“, ovšem počítat s jeho úspěšným použitím v praxi by bylo více než bláhové. Snad jenom jako s tou úplně nejposlednější možností, jejíž využití nastupuje až ve chvíli, kdy už opravdu nic jiného nezbývá. Formalistický přístup k pojmu dobrých mravů bývá často akceptován i v případě soudů, neboť účastníci řízení si od jeho použití stejně mnoho neslibovali a odvolávají se na něj pouze v duchu onoho známého advokátského hesla „zkusme všechno, třeba nám to projde“…

Zvlášť výrazně je tento stav patrný ve smluvním právu, neboť uzavření smlouvy může být typickým právním úkonem, v jehož případě občanský zákoník ve zmíněném ustanovení § 39 stíhá nesoulad s dobrými mravy neplatností. Představa vázanosti platnosti smlouvy na něco tak neuchopitelného a subjektivního jako je soulad s dobrými mravy přímo vyvolává obavu o stabilitu a jistotu smluvních vztahů a o platnost prvotní zásady smluvního práva, podle níž pacta sunt servanda. Prohlášení neplatnosti smlouvy pro nesoulad s dobrými mravy tak lze považovat v podstatě za raritní a v případě soudů a jiných státních orgánů lze nepochybně pozorovat preventivní neochotu tento nesoulad vyslovit, respektive neochotu se otázkou pojmu dobrých mravů vůbec podrobněji zabývat. Právě tento postup se stal klíčovou otázkou řešenou aktuálním nálezem Ústavního soudu III. ÚS 594/07.

Předmětem ústavní stížnosti, o níž bylo tímto nálezem rozhodnuto, byl spor stěžovatele PhDr. J. N. s jeho bývalým advokátem JUDr. M. Č. o výši odměny za poskytnuté právní služby v řízení, ve kterém byl stěžovatel spolu se čtyřmi dalšími subjekty žalován společností I.F.B. o zaplacení částky přesahující 45 milionů Kč. Proti směnečnému platebnímu rozkazu, který byl v řízení vydán, podal stěžovatel společné námitky s jedním ze spolužalovaných subjektů, přičemž tyto námitky vedly k úspěchu ve sporu v podobě zpětvzetí žaloby. Společnosti I.F.B. byla následně uložena povinnost zaplatit náklady řízení, nicméně stěžovatel se se společností dohodl na prominutí téměř celé uvedené částky, a to na úkor odměny za právní zastoupení, která měla být vyplacena JUDr. M. Č. Důvodem pro tento postup byla skutečnost, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, které vedly k ukončení sporu se společností I.F.B., nevypracoval JUDr. M. Č., nýbrž advokát spolužalovaného subjektu, zatímco JUDr. M. Č. námitky pouze spolupodepsal (tato skutečnost byla dostatečně doložena, respektive v celém případu o ní nebylo mezi stranami sporu).

JUDr. M. Č. se následně domáhal přiznání nevyplacené částky odměny (přesahující 180 000 Kč) žalobou u Okresního soudu v Jeseníku, který mu v rozsudku ze dne 2. května 2006 dal za pravdu, přičemž tento závěr podpořil též odvolací soud (Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc v rozsudku ze dne 29. listopadu 2006). Proti oběma rozsudkům obecných soudů podal PhDr. J. N. ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dne 23. října 2007 pak Ústavní soud oba rozsudky zrušil nálezem III. ÚS 594/07.

Výše odměny za právní zastoupení byla mezi stěžovatelem a JUDr. M. Č. sjednána odkazem na ustanovení § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení odvozuje výši odměny z výše peněžní částky, která je předmětem řízení. Okresní soud v Jeseníku přitom konstatoval, že JUDr. M. Č. „učinil dva úkony právní pomoci, a to převzetí a přípravu zastoupení a podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu“ a dále „osobně vypracoval svou verzi námitek, která použita nebyla“. Podle odvolacího soudu pak „předmětem přezkumu soudem je uzavřená dohoda účastníků o odměně za poskytnuté právní služby a určení dohodnutého cenového předpisu a nikoliv opodstatněnost výše takto dohodnuté odměny konkrétním výkonem přiznané práce advokátovi, jak hodnotí její kvalitu a rozsah stěžovatel. Pro takovýto způsob posouzení, vázán striktně uzavřenou dohodou, nemá soud prostor pro jakoukoliv modifikaci výše sjednané odměny, a to právě z důvodu, že hodnotí pouze obsah dohody účastníků a jí sjednaný rozsah uplatněného peněžitého nároku…“.

Oba obecné soudy tak nereflektovaly na argument stěžovatele, podle něhož byla podmínkou přiznání odměny advokátovi skutečnost, že úspěchu ve sporu bylo dosaženo jeho přičiněním (což se v daném případě nestalo), a především pak stěžovatelův názor označující předmětnou odměnu za odporující nejen Pravidlům profesionální etiky a pravidlům soutěže advokátů (požadujícím přiměřenost odměny), ale rovněž dobrým mravům. Z ústavněprávního pohledu tak podle stěžovatele došlo ze strany obecných soudů k porušení ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Obecné soudy podle stěžovatele uplatnily formalistický přístup a mechanickou aplikaci právních norem, v důsledku čehož ve sporu dvou základních práv (práva na odměnu za vykonanou práci, respektive práva na ochranu legitimního očekávání rozhojnění majetku na základě zásady pacta sunt servanda s právem na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny) daly neodůvodněně přednost jednomu z těchto práv na úkor druhého. Porušení interpretačního pravidla dle čl. 4 odst. 4 Listiny ve spojitosti s porušením stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny pak stěžovatel považoval též za rozporné s jeho právem na spravedlivý proces, jak je upraveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť obecné soudy neposkytly Ústavou zaručenou ochranu stěžovatelovým právům a právem chráněným zájmům. Klíčovou skutečností zde podle stěžovatele byl fakt, že soudy se řadou jeho námitek vůbec nezabývaly, především pak tvrzením o rozporu předmětné odměny s dobrými mravy. Tento přístup byl důsledkem toho, že soudy vyšly „z názoru, že „smlouvy se mají plnit“ bez ohledu na okolnosti konkrétní věci a že otázkou souladu jejich výkladu a realizace s dobrými mravy není soud povinen se zabývat dokonce ani v případě, kdy se účastník sporu takového posouzení dovolává“.

Ústavní soud se ve svém nálezu vyhnul řešení samotné podstaty sporu mezi stěžovatelem a jeho někdejším advokátem o přiměřenosti odměny a zaměřil se především na otázku údajného porušení práva na spravedlivý proces v řízení před obecnými soudy. Jak již bylo vícekrát judikováno v minulosti, atributem pojmu spravedlivého procesu je mimo jiné povinnost soudu „vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vady řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces“ (viz též ustanovení § 132 občanského soudního řádu).

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 10/2008.

Text: JUDr. Jiří Kroupa