Anna Vlčková pocházela z nemajetné rodiny, její teta se však rozhodla věnovat část nabytého dědictví na její vzdělání. A tak Anna studovala na pařížské Sorbonně, kde se roku 1905 setkala s Edvardem Benešem.

 

Narodila se roku 1885 v Domaslavicích na Teplicku. Její otec se vyučil krejčím, ale protože rád hrál na různé hudební nástroje, jedenáct let působil u vojenské hudby. Potom pracoval jako traťový strážný u dráhy. Maminka se živila jako švadlena. Roku 1899 si ji jako čtrnáctiletou adoptovala teta Eva Šulcová. Zdědila větší jmění po smrti své zaměstnavatelky a část prostředků se rozhodla věnovat na vzdělání neteře. Anička se mohla přestěhovat do Prahy a navštěvovat Průmyslovou (později Rodinnou) školu, potom vychodila ještě obchodní školu. Společně s tetou bydlely na pražských Královských Vinohradech v ulici U Riegrových sadů, v domě pražského policejního ředitele Václava Oliče. Tam vzniklo celoživotní přátelství Anny Vlčkové s dcerou Oliče, také Annou, přezdívanou Aťa. Obě kamarádky odjely roku 1905 do Paříže, aby se zapsaly ke studiu na Sorbonně. Spřátelily se s další Češkou, Ludmilou Šmolíkovou. Snoubenec Šmolíkové, novinář Švihovský, všechny tři seznámil se svým známým, tehdy také studentem Sorbonny, Edvardem Benešem. Edvard na dívky zapůsobil jako „starý mladý muž“. Společně ale začali chodit na přednášky francouzské literatury a historie. Beneš jim zpočátku otevřeně dával najevo, že s otcem Ati, komisařem Oličem, který byl v Čechách nazýván „katem Omladiny“, rozhodně nesympatizuje, pokládal se spíše za jeho nepřítele. Dívky to překously a postupně jej začaly pokládat za neformálního duchovního vůdce.

 

Česká skupinka se takto stýkala rok, když přišly letní prázdniny. Anna s Aťou měly jet do Prahy a Beneš plánoval pokračovat ve studiu v Anglii. Začal si všímat toho, co mu přátelé občas naznačili: Anna Vlčková o něm mluví se zájmem. Ačkoli původně žádný vztah se ženou neplánoval, pochopil. Poprvé a také naposledy v životě napsal pro Annu báseň. Vysvětlil jí, že na něj bude muset čekat, než dokončí studia. V květnu 1906 se v Paříži zasnoubili. Beneš, který se kdysi v rodných Kožlanech zklamal s úplně jinou Annou, Annu Vlčkovou přejmenoval na Hanu. Ona souhlasila a až do konce svého života se už vždy podepisovala Hana. Roku 1909, 6. listopadu, měli s Hanou svatbu v kostele svaté Ludmily v Praze na Vinohradech. Beneš začal pracovat na své vysokoškolské profesuře a vstupu do politiky. Hana Benešová se důsledně snažila uchránit svého muže od starostí praktického života a ten svůj podřídila jemu. Beneš se stal docentem sociologie a o rok později i docentem na technice. Hana pomáhala s opravováním studentských prací, dělala mu výpisky z různých pojednání, přepisovala texty přednášek a starala se i o archiv.

 

Jejich život zcela změnila zpráva o atentátu na následníka trůnu 28. června 1914 v Sarajevu. Beneš ihned pochopil šanci na změnu, ve válce spatřoval naději na rozpad Rakouska. Na podzim se setkal s Masarykem, který mu předestřel svůj plán na aktivity v zahraničí. Beneš mu nabídl věno Hany, které získala po smrti své tety. Když Masaryk v prosinci 1914 odjížděl do Itálie, měl s sebou několik tisíc, které mu Beneš dal: „...De facto Beneš financoval začátky naší revoluce,“ vzpomínal později Masaryk. Benešovi žili ve stejném domě policejního rady Oliče, jako dříve Hana. Olič mezitím již také tajně patřil do protirakouského tábora. Hana připravovala šifrované zprávy, které Beneš rozesílal a Olič předstíral, že o ničem neví. V září 1915 Edvard Beneš tajně následoval TGM do emigrace. O jeho plánovaném odchodu byl informován poměrně široký okruh lidí, který zahrnoval českou odbojovou organizaci Mafii, v jejímž čele Beneš stál po odchodu profesora Masaryka v roce 1914. O jeho tajných plánech na odchod věděla i rakouská policie, bezprostřední kroky však nepodnikla, přišla ale na informační kanál mezi pražským spolkem Mafie a Švýcarskem. Hana Benešová i rada Olič byli zatčeni.

 

Zuzana Pacinová

Příště: První dáma republiky