Rád bych vás pozval na výlet do Brd, nedaleko od Prahy, k bývalé raketové základně na Stožci, které se také říká Klondajk. Auto raději nechte doma.

 

Nejvhodnější spojení je vlakem z Hlavního či Smíchovského nádraží. Vystoupíte v Zadní Třebani, přesednete na lokálku, která vás odveze přes kouzelnou Liteň s Muzeem Svatopluka Čecha a operní pěvkyně Jarmily Novotné do Všeradic, Osova nebo Hostomic. Všude je to odtud na hlavní brdský hřeben pár kilometrů. Vřele vám mohu doporučit hospodu ve Vysokém Chlumci se zvěřinovými specialitami, poslední možností občerstvení před výstupem na hřeben je pak hospůdka v Malém Chlumci.

 

Bylo to někdy okolo roku 1984, v době hluboké totality, když jsem jako mladý začínající výtvarník dostal zakázku na grafické řešení brožury o značení turistických cest. Věděl jsem, že nejhustší síť těchto cest, poměrně dobře navržená a udržovaná, je na Brdech, specielně na brdském hřebeni. Se skicákem, barvami a ověšen fotoaparáty jsem se tam vydal za vhodnými obrazovými motivy i předlohami. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem viděl po zřejmě narychlo postavené panelové silnici hnát se vojenské tatrovky naložené vrchovatě pískem, kamením, umíchaným betonem a velkými gumovými vaky, plnými vody. Jezdily jedna za druhou, mezi tím staré dobré V3S, plně naložené stavebním materiálem, vše v neuvěřitelně krátkých intervalech. V panenské přírodě brdských lesů to bylo více než překvapivé. Samozřejmě, že jsem vůbec nic nevěděl. O stavbě gigantické raketové základny, která tehdy byla v plném proudu, jsem neměl ani to nejmenší tušení. K největším a nejhezčím turistickým ukazatelům a rozcestníkům už jsem se ale bohužel nedostal, tam už se v té době na Stožci nesmělo.

 

Podle tehdejší vojenské doktríny šlo o raketovou základnu, součást komplexního systému protiraketové obrany státu a hlavního města Prahy před napadením nízko letícími raketami Tomahawk a Pershing, které mohly nepozorovaně, v malé výšce, kopírujíce terén, proniknout radarovým monitorovacím systémem států Varšavské smlouvy. Na vyvýšených místech v okolí Prahy proto rychlým tempem vyrostla stanoviště ruských útočných raket. Jen namátkou, jedno na kopci mezi Mořinou a Bubovicemi u Karlštejna, druhé na Lísku u Berouna, další na šumavské Boudovce u Tržku a největší a nejdůležitější právě na brdském Stožci, v nadmořské výšce okolo šesti set metrů. Tady v přísném utajení vznikl dokonale hermeticky uzavřený objekt, obehnaný trojím oplocením. První dva ploty byly z drátěného pletiva a poslední, třetí, neprůhledná betonová zeď z panelů vysoká téměř tři metry. To vše s nepřetržitou ostrahou strážemi se psy. Komplex základny zasáhl zásadním způsobem do vrcholových partií brdského hřebene. Přeťal a znemožnil plynulý průchod tradičním místem rekreace trampů, mykologů, turistů pěších, cyklistů, lyžařů na běžkách. Dodnes nepřestává působit nesnáze zaměstnancům lesní správy a myslivcům nebo lovcům.

 

Hlavní objem prací při výstavbě tajných objektů, ale také kasáren a vojenských bytů, odvedly vojenské stavební útvary. Nebyly sice přímými následníky někdejších nechvalně proslulých Černých baronů neboli pétépáků, ale podmínky pro vojáky základní služby u nich nasazených byly otřesné. Trochu gulag ve švejkovském pojetí. První vojáci tady museli dokonce přečkat zimu ve stanech. V pozdějších dřevěných barácích byl sice zákaz topit, ale topilo se tajně. Kapitola sama pro sebe prý byla kázeň! Část základny, kde měly být následně umístěny zbraňové systémy, byla již během výstavby obehnána zdí, ale ostatní části objektu včetně ubytovacích prostor nebyly oploceny. Na stavbě pracovalo až patnáct set vojáků. Technologicky nejnáročnější objekty, například radarové plošiny, ovšem stavěl jeden civilní stavební podnik. Akce Stožec neboli Klondajk zůstává symbolem ideologicky ovlivněné megalomanie a obrovské sumy peněz vynaložených na zničení kusu krásné přírody. Pokud pozůstatky „železobetonového města“, překonávajícího verneovské fantazie, poslouží někdy v budoucnu jako určitý druh turistické atrakce, podobně jako je tomu v zahraničí, nemělo by se zapomínat na tisíce vojáků základní služby, kteří tam museli ve svízelných podmínkách prožít značný kus mládí.

 

Podobné strategické zařízení, jen menší velikosti než Stožec, bylo ve stejném režimu přísného utajení postaveno v západních Čechách, na vrchu Boudovka nedaleko Klatov u obcí Chlístov, Tržek, Podolí a Běšiny v nadmořské výšce 729 metrů. Totéž utajení, totéž oplocení, jen funkce trochu jiná: dostat do co nejtěsnější blízkosti hranic prvky útočného sovětského raketového systému. Zde měly být umístěny rakety s atomovými taktickými hlavicemi. Pro ně byla vystavena obří betonová podzemní sila včetně technického zázemí a ubikací mužstva. Dále zde byly připraveny sovětské raketové systémy KUB (přesně 2K12-KUB) pro ničení letounů, raket, vrtulníků a ostatních vzdušných cílů, létajících v malých a středních výškách od 25 metrů do deseti kilometrů. Dodnes si pamětníci vzpomínají, za jak utajených okolností, v noci a za přísného zákazu vycházení, byly přivezeny a nainstalovány rakety z železničního nádraží v Malonicích. Protože se základna nacházela v ochranné zóně Šumavského národního parku, na dohled od hlavního hřebenu tvořeného Pancířem, Můstkem a Prenetem, byla po revoluci podobně jako radarová pozorovatelna na šumavském Poledníku u Prášil zrušena a celý terén byl uveden do původního stavu. Už jen asfaltové komunikace a půdorysy obřích betonových sil naznačují, kde se zmíněná základna nacházela. Navíc si šumavská příroda dala velice rychle záležet, aby jizvy v krajině co nejrychleji zacelila. Je jen škoda, že na tomto kouzelném místě nevyrostla nějaká rozhledna, převyšující stávající vegetaci, tak, aby se z ní dal obdivovat krásný severní kout Šumavy.

 

Obě zmíněná místa blokovala turisticky nejzajímavější území. Ale zatímco na Šumavě bylo možné vše navrátit do téměř intaktního stavu, přinášejícího radost ochráncům přírody, botanikům i zoologům, na Stožci, v rekreačním zázemí více jak milionové aglomerace hlavního města, to bohužel možné nebylo!!! Ať už z jakéhokoli důvodu! Korunu všemu dali současní majitelé celého stožeckého areálu, kteří v něm zřídili jistě lukrativní fotovoltaickou elektrárnu! Pokud si uděláte výlet na brdský hřeben, tak cestou od Osova či Hostomic ku Praze máte dvě možnosti. Buď bývalou základnu obejít cestou kolem Královských studánek, tím ale ztratíte pracně vyšplhanou výšku. Nebo se vydat těsně podle betonové zdi, což je hlavně na podzim a v zimě dost nebezpečné kvůli úzké a kluzké, někdy zledovatělé pěšince, na níž vám hrozí uklouznutí a nebezpečný pád do hluboké strže, lemující plot základny. Ale cestou okolo plotu si alespoň uděláte poměrně přesnou představu, o jak veliký kus cenné krajiny se jedná, a to vše v téměř ideální nadmořské výšce pásma sanatorií. Po téměř celodenním výletu si můžete odpočinout a občerstvit se ve stylové brdské hospůdce U zrzavého paviána v Halounech nebo v nově otevřeném penzionu a restaurantu Rochota, stojícím na místě bývalé zbořené Colloredo-Mansfeldské myslivny, opevněné proti útokům pytláků, kde můžete i přenocovat. Přes Svinaře s nově rekonstruovaným zámkem se pak dostanete pohodlně po silnici na vlakové nádraží v Zadní Třebani a za zhruba dvacet minut jste zpátky v Praze na Smíchovském nádraží.