1) Jaké obecné předpoklady musí být splněny, aby bylo možno omezit právo svobodně projevovat své názory?

Právo svobody projevu představuje jeden ze základní pilířů demokratického státu lpícím na respektu základních práv a svobod všech občanů. K jeho omezení tak může dojít pouze výjimečně, a to za přesně stanovených podmínek - musí být stanoveno v zákoně, musí být „v demokratické společnosti nezbytné“ a musí být učiněno v zájmu hodnot demokratického státu, tj. pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Při tomto omezení se obvykle dostávají do střetu různá základní práva odlišných osob (např. právo svobody projevu vs. právo na osobní čest). Tento konflikt lze vyřešit pouze jejich poměřením a následným přikloněním se k vyzdvihnutí (a zároveň potlačení) jednoho z nich. Je však třeba zdůraznit, že ochrana svobody projevu se vztahuje rovněž na ty projevy, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují – důležitým faktorem zůstává míra nezbytnosti v demokratickém právním řádu. Pouze na základě detailního posouzení kontextu, ve kterém se urážející slova či symboly objeví, je možné smysluplně odlišit jazyk, jenž šokuje a uráží a jazyk, jenž je zbaven práva na to být v demokratické společnosti tolerován. Z tohoto nemohou extremisté v plné míře využívat tyto svobody (např. na shromáždění mající nenávistný podtext).

2) Dopouští se trestného činu osoba, která pouze ze zájmu o historii vlastní či vystavuje symboly spjaté nedemokratickými režimy?

Pokud dotyčná osoba vlastní tyto materiály (např. nacistické uniformy, odznaky, včetně jejich umístění na modelech tehdejších vozidel, letadlech, atd.) pouze jako historická fakta, bez snahy o jejich šíření v rámci extremistické subkultury, není trestně odpovědná. U této osoby absentuje především subjektivní stránka trestného činu (tj. úmysl, byť i nepřímý ve formě srozumění), a proto její celkové jednání nelze kvalifikovat jako trestné. Rovněž tak zákonná úprava dopadající na tuto problematiku vychází z jiných právních základů, což nelze při hodnocení daných skutků opomíjet.

3) Jak je to s trestním postihem symboliky extremistických hnutí a s problematikou zástupných symbolů (např. tetování, číselná  symbolika atd.)?

Na danou problematiku ponejvíce dopadá § 404 trestního zákoníku - projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka. Projevovat sympatie lze i nošením symbolů spjatých s extremistickým hnutím (např. odznaky, nášivky na oblečení, tetování, atd.). Důležité však je, že tyto symboly musí dotyčný dávat na odiv ostatním. Trestní postih je mnohem jasnější u symbolů s přímou návazností na některý nedemokratický režim (např. nacistický hákový kříž, symboly SS, atd.). Složitější je situace u tzv. zástupných symbolů, u nichž je třeba prokazovat jejich skrytý význam a zejména míru identifikace s tímto skrytým významem a obsahem symbolu. Pro úplnost je třeba dodat, že trestní postih extremistické symboliky by byl možný rovněž dle § 405 trestního zákoníku, pokud by se prokázalo, že daným jednáním dotyčný popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo jiné zločiny nacistů a komunistů proti lidskosti.

4) Jaké základní atributy musí splňovat hnutí, aby na ně dopadala dikce § 403 a § 404 trestního zákona?

Za hnutí ve smyslu trestního zákoníku se považuje skupina osob (minimálně tří) alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Pro naplnění znaků této skutkové podstaty je nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval, a to byť v jeho modifikované podobě. V praktických příkladech byl soudy považován za hnutí např. neonacismus, neofašismus, Bohemia Hammer Skins, Blood & Honour, Národní odpor, Národní aliance či částečně komunismus. Naopak za hnutí soudy nepovažovaly fašismus, nacismus, skinheads či antisemitismus.

5) Klade zákonná úprava na roveň zločiny nacismu i komunismu?

Ano, zákonná úprava nikterak nerozlišuje mezi zločiny spáchanými tou či onou formou totality. Výslovně je to uvedeno v § 405 trestního zákoníku, který postihuje schvalování, zpochybňování popírání či ospravedlňování těchto zločinů. Je však třeba říci, že orgány činné v trestním se v současnosti více zaměřují na problematiku kriminality pravicových extremistů, kterou považují za větší hrozbu pro bezpečnost a demokracii České republiky.