Tento článek se zabývá jedním ze zvláštních práv církví, a to právem poskytovat duchovenské služby na místech, kde je omezena svoboda pohybu osob. Zaměřuje se na vztah církví a Vězeňské služby ČR, který se řídí právními předpisy státu, ale také dohodou uzavřenou mezi Vězeňskou službou (jejím generálním ředitelem) a někte­rými církevními právnickými osobami, jejíž povahu se snaží charakterizovat. Článek posuzuje také povahu vztahu vězeňského kaplana k samotné své církvi, k Vězeňské službě a také k jiným subjektům, které se na duchovenské péči ve věznicích podílejí. V neposlední řadě se článek snaží odpovědět na otázku, zda církve, které musí projít náročnou cestu k tomu, aby jim bylo výše uvedené zvláštní právo přiznáno, nejsou v nevýhodnějším postavení oproti občanským sdružením, která mohou působit při převýchově pachatele bez nutnosti splnit náročné podmínky.

The Article deals with a specific right of churches to provide pastoral care in premises where freedom of movement of persons is restricted. It focuses on relations between churches and the Prison Service of the Czech Republic being regulated by the state legislation as well as by the agreement concluded between the Prison Service (by its Director General) and certain ecclesiastical legal persons, where the author tries to define legal character of such legal persons. The Article considers relations between a prison chaplain and a church, the Prison Service and also other entities participat­ing in pastoral care in prisons as well. Finally, the Article tries to answer the question whether churches that have to fulfil strict conditions to acquire the above mentioned right are disadvantaged in comparison to associations of citizens that may help to reeducate perpetrators of crimes without duty to fulfil such conditions.